Jsou chvíle, kdy od vizuální novely očekávám napínavý příběh, smysluplná rozhodnutí a pocit, že jako hráč skutečně ovlivňuji osudy postav na obrazovce. Když se mi do rukou dostal titul LustyVerse: Passion on Display od studia Inceton Games, doufal jsem v propracovanou vztahovou zápletku zasazenou do klasického vysokoškolského prostředí. Příběh mladého studenta se zlomeným srdcem, jehož rutinu naruší příchod atraktivní sousedky, sliboval zajímavý potenciál. Bohužel se ale velmi brzy ukázalo, že tento kousek sází téměř výhradně na lechtivou vizuální stránku, zatímco samotná hratelnost zůstala beznadějně statická. Osobní zapojení se vytratilo, a já se tak většinu času přistihl při pocitu, že mě dění na monitoru vlastně vůbec nebaví.
Příběh, který se hraje prakticky sám
Od prvních minut hraní je patrné, že vývojáři měli jasně nalajnovanou vizi, ze které hráče nehodlají pustit ani o krok stranou. Ačkoliv se jedná o žánr, kde by větvení dialogů mělo být naprostým standardem, zde je jakákoliv iluze volby poměrně rychle rozbita. Během průchodu jsem narazil jen na hrstku momentů, kdy hra vyžadovala mé rozhodnutí, a i tehdy šlo spíše o kosmetické úpravy cesty k nevyhnutelnému cíli. Pokud tento přístup srovnám například s konkurenčním hitem College Kings, kde má vaše chování reálný dopad na okolí, působí Passion on Display jako pouhá interaktivní prezentace. Jste doslova nuceni sledovat, jak hlavní hrdina činí pochybná rozhodnutí, aniž byste měli šanci zasáhnout do vývoje událostí, což je u příběhově zaměřeného titulu značně frustrující zážitek.
Samotná zápletka se točí kolem vztahových propletenců, do kterých je hlavní hrdina postupně zatahován, ať už s tím souhlasí, nebo ne. Rychle zjistíte, že vaše spolubydlící ani nová sousedka nejsou zrovna prototypem věrnosti. Scénář často operuje s motivem nevěry a vydírání, přičemž vás jako hráče staví do pozice pasivního pozorovatele. Nejednou jsem se dostal do situace, kdy jsem chtěl určitou vztahovou linii rázně ukončit nebo se zachovat morálně správně, ale hra mi to jednoduše neumožnila. Nutnost sledovat protagonistu, jak se poslušně podřizuje vůli ostatních postav bez možnosti vzdoru, ve mně vyvolávala silnou apatii. Místo abych se do příběhu ponořil, cítil jsem se od něj zcela odtržen.
Pokud si odmyslím odklikávání textových oken (kterých je nekonečno), samotná herní náplň se smrskla na naprosté minimum. K dispozici je sice několik specifických funkcí, jako je Nude Mode, umožňující částečnou změnu vzhledu postav, nebo možnost měnit úhly kamery během konkrétních scén, ale to k plnohodnotné zábavě zkrátka nestačí. Postrádal jsem jakékoliv minihry, průzkum lokací nebo alespoň propracovanější systém budování sympatií, který by mě nutil přemýšlet nad tím, komu věnuji svůj čas. Titul vás neustále vede za ručičku po úzkém koridoru předem definovaného scénáře. Až na pár odlišných zakončení, která se určují na samém konci, nenabízí průchod žádný důvod k tomu, abyste se k němu po závěrečných titulcích ještě někdy vraceli. Hodně štěstí achivementhunterům.
Zdroj: Gaming Professors
LustyVerse: Passion on Display ale vypadá slušně
Nelze popřít, že po grafické stránce odvedli tvůrci slušný kus řemeslné práce. Modely postav jsou vysoce detailní, esteticky velmi přitažlivé a samotné animace plynulé. Hra se chlubí obrovským množstvím obrázků a renderovaných scén, které nepochybně potěší fanoušky žánru hledající především dospělý obsah. Jenomže vizuální pozlátko nedokáže zamaskovat fakt, že celá prezentace této erotické hry působí neuvěřitelně ploše.
Zážitek navíc sráží dolů velmi podivné rozhodnutí implementovat umělou inteligenci pro čtení akčních pasáží. Místo toho, aby byl kladen důraz na kvalitní dabing nebo alespoň přirozené ambientní zvuky, ruší atmosféru monotónní hlasový projev, který jsem musel po chvíli v nastavení raději vypnout. Prostředí tak působí sterilně a ani sebelepší animace nedokáže zakrýt celkovou statičnost scény.
Zdroj: Gaming Professors
LustyVerse: Passion on Display je z mého pohledu ukázkovým příkladem toho, že grafika a stovky renderovaných animací nedělají automaticky dobrou hru. Extrémní linearita, absence smysluplných voleb a celkově statický dojem z celého projektu mě přesvědčily o tom, že se nejedná o titul, který by mě dokázal na delší dobu zabavit. Pokud hledáte pouze vizuálně atraktivní novelu bez jakýchkoliv nároků na interaktivitu a nevadí vám pasivní role v předem napsaném scénáři, možná zde najdete to své. Já však u her vyžaduji alespoň základní pocit z toho, že mám osud hrdiny ve svých rukou, a proto tento kousek spíše rychle zapomenu a přesunu svou pozornost k titulům, které mi tuto volnost skutečně dopřejí.
