Říše zrady – politika na prvním místě

Když v roce 2019 nakladatelství Host vydalo knihu Město lží, přiznám se, že jsem absolutně nevěřil v pokračování. Šílená politická epická fantasy přišla s neuvěřitelně jednoduchým námětem, který na jejích šesti stech stranách ubíhal neuvěřitelně rychle. Co mě ale zaujalo, bylo téma jedů, jež jsou jedním z hlavních taháků celého děje, který by se dal shrnout mottem „všechny otrávit“. Nyní vyšlo pokračování s názvem Říše zrady a já jsem se nemohl dočkat, jak bude příběh pokračovat.

Bez přečtení prvního dílu ani nemá smysl zkoušet se začíst

Příběh nás opět zavádí do Sjony k sourozencům Jovanovi a Kalině, kteří se vypořádávají s dalšími trabli říše. Opět tak nastupuje politika. Stejně jako v prvním díle se objevujete v šílené hře o trůny. Je to chaos a vy na něj musíte být připraveni, protože kvanta postav vás budou mást tělem.

Říši stále hrozí nebezpečí od „tajemného“ nepřítele. Bohužel, to je jediné, čím se kniha i prvnímu dílu přibližuje. Zatímco Město lží odsýpalo, nyní jako by autorka byla mírně ztracená a zařadila o pět rychlostních stupňů níže. Děj se táhne pomalým tempem a to, co bylo na prvním díle nejlepší, což byly právě jedy, je nyní odsunuto do pozadí. Všemu vládne politikaření, a to bohužel ne ledajaké. Na mě celou dobu působilo tohle intrikování jako hádání se ve školce stylem: „Ka. – Neka.“Na stranu druhou musím vypíchnout, že čtenář má možnost se více vcítit do Jovana a Kaliny, může s nimi žít ty běžné životní situace, ale i prožít státnické záležitosti. Přesto děj negraduje a vypadá to, že snad ani nebude, než se tedy ke konci pomalu vše změní.

Emotivní scény knihu nezachránily

Opět se jedná o bichli, která má šest set stran příběhového textu. Bylo by zvláštní, kdyby neměla nějaký solidní příběh a pořádně vykreslené scény. Těch nabízí kniha Říše zrady dost, ale pouze některé z nich skutečně čtenáře vtáhnou do děje a mají nějaký význam. Hlavní dvojice totiž místy působí jako banda blbounů a po prvním díle, kde předvedli několik mistrovských tahů, bylo až překvapivé, jak naivně nyní v některých momentech působili. Dvojice Jovan a Kalina je alfou, omegou a dalšími řeckými písmeny celé knihy. Jsou brilantní. Hlavní postavy nemohou zklamat (skutečně až na minimum okamžiků) a čtenář je jimi strhnut od začátku do konce.

Problém je ale styl, jakým je kniha napsána. Kapitoly se střídají v pohledech sourozenců, tudíž chvíli čtete Jovana a najednou Říše zrady pokračuje kapitolou s Kalinou. Je to možná zbytečně kritizovaná věc, ale během velmi pomalého startu, kde se to spíše hemží písmeny na papíře než dějovým posunem, se občas zapletete do děje natolik, že ani nevíte, čí kapitolu to čtete a jakou dějovou linku sledujete.

Říše zrady je jako nevybroušený diamant

Zatímco u prvního dílu se nepochybuje o autorčině touze napsat velké epické fantasy dílo, u druhého člověk čeká příběhově víc. Mě svět pohltil a bavil, ale celkové pojetí zužuje okruh potenciálních čtenářů, protože tohle téma ani jeho zpracování automaticky nemůže sednout každému.

Jsem asi na knihu trošku přísnější, ona skutečně není špatná, jedná se stále o lepší fantasy dnešní doby. Bohužel, místo toho, abych se dočkal většího prohlubování děje a dalšího poznávání světa i postav, jsem v první polovině knihy znuděn a v druhé polovině zasazen do představy, že se to musí všechno dohnat ke konci najednou. To mi po velmi dobrém prvním díle vadí.

Co mě stále bavilo, jsou různé jedy mezi jednotlivými kapitolami. Ruděnka, modročep, houba manita, ředěný mor či tvářička (kůrožrout) jsou zvláštní unikátností celé knihy, v níž je ke každému jedu i krátký příběh formou poznámky. Je to třešnička, která se doslova zhltne i s peckou. Musím také vyzdvihnout skvělý překlad Alžběty Rexové. Kniha udržuje perfektní znění, což jde vidět především v momentech, kde se přepisují části o jedech. Překladatelka se vyřádila a je to znát.

Jak stojí na zadní straně obalu: „Takhle vypadá politická epická fantasy, když se dělá správně.“ Já toto doporučení upravím: „Toto by mohla být epická politická fantasy, kdyby se držela laťky, kterou nastavil první díl.“ Kniha není špatná, jen jí jako pokračování něco chybí, a tím je uzavírání díla. Celou dobu funguje jako dveře ve westernovém kasinu, tedy otevřené a zavřené. Nicméně nejde jí upřít jedna věc – na to, jaký má pomalý start, je konec skvělý a příběh doslova zachraňuje.