Gwilanina harfa a jiné povídky – fantastické příběhy napsané jednou z královen fantastiky

Co se žánru fantasy týče, každý dneska zná Leigh Bardugo nebo J. K. Rowlingovou, ale k nim by měla přibýt ještě jedna úžasná autorka, Ursula K. Le Guinová. Pokud někomu její knihy nyní nenaběhly na první dobrou, jedná se o autorku Atuánských hrobek, Čaroděje Zeměmoří, Lavinie, Levé ruky tmy, Rocannonova světa, Tehanu a dalších. Ne všechny její knihy byly přeloženy do češtiny, těch je skutečně pouze pár, ale celkem jich má na svém kontě několik desítek, z čehož její nejznámější série je pravděpodobně Zeměmoří. Dnešní recenze bude o sbírce Gwilanina harfa a jiné povídky, kterou dalo dohromady nakladatelství Gnóm, jež nám také poskytlo recenzní výtisk.

24 příběhů, které jsou jako den a noc

Jestli Le Guinová něčím proslula, je to její autorský styl. Prostě umí psát více než dobře, vy se dokážete vcítit do postavy, slyšet i cítit příběh najednou. Tento vzorek jejího mistrovství jde skutečně vidět v každé jednotlivé povídce, která je v knize k nalezení. Překladatel, editor a pravděpodobně jeden z největších znalců autorčina díla, Jakub Němeček, tak velice precizně a pečlivě vybral jednotlivé povídky, které velice elegantně rozdělil podle barev. Každá z těchto barev čítá jiný počet povídek, v rozmezí jeden až čtyři příběhy na „barvu“.

Každá tato část navíc skrývá nějaké další téma, kupříkladu oranžová je o Feminismu a Sarkasmu (jaká to dvojice, že) zatímco zelená si říká Fantazie bez hranic. Nutno zde podotknout, že Ursula Le Guinová napsala několik desítek různých povídek i příběhů a vybrat 24 povídek, které se dají vložit do jedné knihy, je samo o sobě umění. Chvilku jsem se tak bál, že příběhy a povídky se budou občas překrývat a budou si podobné. Jako hlupák bralovská musím skutečně říct, že jsem se více než zmýlil.

Monotematické příběhy má autorka v malíku a je úplně jedno, jestli se jedná o fantastiku. Autorka zvládla perfektně horor, humor, magii, sci-fi a bůh ví co ještě, prakticky se dostala v povídkách do žánrové nezařaditelnosti, pokud je to vůbec možné, a jak jsem říkal na začátku, v každé z nich cítíte přesně to, co tvůrkyně chce, abyste cítili.

Zdroj: Nakladatelství Gnóm

Sur, Interní linka, Zorné pole, Texty, Obolus

Asi vám ale také přijde jasné, že v takovém množství povídek se vám nebudou líbit všechny. Některé vás neuvěřitelně ohromí, u jiných ani nedýcháte, a někde prostě chcete, ať už to skončí. Autorka si umí hrát s textem. Jeden příběh ve vás vyvolá úzkost a depresi, zatímco ten další až pomalu upřímnou dětskou radost. To k sobě bohužel vůbec nesedí už jenom tím, že Gwilanina harfa a jiné povídky není lehké čtivo na odpoledne s hromadou rozruchu kolem. Klid bez rušení je něco, co se ke knize skutečně hodí.

Pokud byste ji chtěli pouze prolétnout, nebo si případně chtěli přečíst jen povídky, o kterých jste už někde slyšeli, uděláte sami obrovskou chybu. Dám vám i i konkrétní příklad předběžné paniky a strachu z textu. Černá barva s dodatkem Znepokojivé a záhadné a první povídkou s názvem Dětská nevěsta vás pomalu už předem dusí, poté, co jste si přečetli jiné autorčiny povídky. A skutečně, ač je extrémně krátká, je to jako číst Erbenova Vodníka a Nabokovovu Lolitu. Jenom čekáte, kdy se to všechno pokazí, a natruc odmítáte otočit na další stranu, i když nutně musíte vědět, co se bude dít dál.

Mám-li to tak skutečně nějak shrnout, knihu si pořiďte. Jedná se o netypickou četbu v dnešním běžném fantasy/sci-fi rybníčku, kde jsou povídky rozdílné asi jako nebe a dudy. Navíc díla autorky pocházejí z různých dob minulého století. Například Povídka Duben v Paříži je z roku 1962, zatímco závěrečná povídka Džbán vody až z roku 2014. Pokud byste chtěli studovat nějaké úrovně autorčiny tvořitelské vyspělosti, tak to snad ani nejde. Ať jsem se totiž snažil jakkoliv, kdybych nevěděl, z jakých roků různé povídky jsou, absolutně bych netušil, že jsou psané v rozmezí řekněme plus minus padesáti let. Podívejte se i na naše další recenze knih a komiksů.

Jakub Němeček to dokázal a stvořil neuvěřitelnou sbírku příběhů, která si zaslouží pozornost. Jasně, některé jsou trošku dětinské, některé zbytečně depresivní, ale taková byla celková autorčina tvorba. Pokud tedy ke knize přistupujete jako k jednolitému příběhu, budete definitivně zklamáni. Každý si tam dokáže najít něco, ale jak sám říká v předmluvě překladatel a editor v jednom: „vždycky se najde někdo, komu se nezavděčím vůbec“.