Transportér 3 a 4 – strhující finále postapokalyptického komiksu

Periodická série Modrá Crew, kterou vydává komiksové nakladatelství Crew, dělá skvělou práci v seznamování tuzemských čtenářů s evropským, především frankofonním, komiksem, který stojí nezaslouženě ve stínu komiksu amerického a japonského. Nejspíš zkrátka proto, že ve většině případů nemá seriálové, filmové ani videoherní adaptace, které by jej pomohly více proslavit. Rozhodně však nejde říct, že by evropským obrázkovým příběhům chyběla kvalita. Série Transportér, jejíž první dvojdíl jsme na Gaming Professors recenzovali nedávno, je toho důkazem. Nyní se podíváme na 38. díl Modré Crwe, v němž najdeme dvojici sešitů, které vyprávění o Transportérovi uzavírají – Stíny, které nás svazují a Období výtrusů.

Zrezivělé duše ve zrezivělém světě

Abych vás uvedl do kontextu, připomínám, že Transportér se odehrává v postapokalyptickém světě, v němž nákaza zvaná Rez rozložila veškeré železo. To vedlo nejen k rozpadu průmyslu a technologickému i společenského regresu někam do středověku, ale také ke vzniku různých bizarních deformací a mutací, neboť Rez nenechala na pokoji ani železo obsažené v lidské krvi. V tomto světě se pohybuje tajuplný muž zvaný Transportér, který na zakázku přepravuje libovolný materiál i lidi výměnou za to, že jeho zákazník po splnění úkolu sní podivné vajíčko. 

První dva díly tohoto temného a brutálního eposu z pera scenáristy Tristana Roulota vynikaly postmoderním přístupem, který byl patrný na křížení žánrových konvencí (Transportér je dílem western, sci-fi, fantasy i horor) a zároveň na výrazně eliptickém, nelineárním vyprávění. Čtenář si sám musel doplňovat bílá místa v ději a předložené výjevy chronologicky sestavit tak, aby byl schopen rekonstruovat kauzální příběh. 

Aktuálně recenzovaná druhá polovina komiksu je překvapivě přímočařejší. Roulot sice před námi dál některé klíčové informace zatajuje, aby nás mohl o několik stránek později překvapit či šokovat, ale tentokrát už čtení nevyžaduje zdaleka tolik pozornosti a interpretačního úsilí. Snad proto, že základní obrysy fikčního světa již byly načrtnuty a nyní se scenáristická pozornost soustředí hlavně na motivace postav a sledování jejich urputného zápasu o dosažení vlastních cílů. Během toho se nejen relativizuje pohled na to, kdo je ve světě příběhu hodný a kdo zlý, ale zároveň vyprávění tematizuje motiv ztráty individuality a lidství. 

Vzestup čarodějky

Třetí a čtvrtý díl Transportéra se také vyznačuje výměnou protagonisty. Tím byl původně sám titulní antihrdina, ale po zásadním zvratu, k němuž došlo již v závěru druhého sešitu, se samozřejmě mnohé změnilo. Transportérova morální netečnost získala překvapivé zdůvodnění a hledisko vyprávění se přesunulo na nelítostnou „čarodějnici“ Minervu, jejíž jednání se s každou další stránkou stává srozumitelnějším a pochopitelnějším. Je to právě ona, z níž se nakonec stává ústřední hrdinka. 

Roulot se při nemilosrdném zacházení s postavami záměrně vzpírá čtenářským očekáváním a je opravdu těžké dopředu odhadnout, koho potká jaký osud, z koho se vyklube zrádce, z koho spasitel a kdo vůbec v drsném světě plném ohrožení dokáže přežít. 

Zdroj: Crew

Zemské peklo to napohled

Už v recenzi první dvojice dílů jsem mezi jednoznačné klady zařadil atmosférickou kresbu Dimitriho Armanda. Ta v díle třetím a čtvrtém vyniká ještě více. Nejvíc strhující pasáže druhé poloviny Transportéra totiž šetří dialogy a soustředí se především na akci. Armandova kresba jí dodává úžasnou atmosféru a dynamiku, takže třeba pasáž, v níž se střetnou Transportér, Minerva a démonická zvířata, patří k tomu nejlepšímu z celého komiksu. Naplno se při ní ukazuje kouzlo samotného komiksového média, které na jednu stranu využívá našeho estetické cítění a vnímavosti vůči obrazu, ale zároveň mnohé ponechává na fantazii čtenáře. Ten si sám musí doplnit všechny chybějící momenty mezi jednotlivými panely a dát jim vlastní tempo. 

Čtvrtý díl se, jak ostatně vyplývá z jeho názvu, odehrává v prostředí plném agresivních parazitických hub rozežírajích živočišné tkáně. Díky tomu dostává Armand mnoho příležitostí zachytit na papíře groteskní, brutální, a přitom svým způsobem krásné a omamující výjevy. Mnoho čtenářů při setkání s motivem smrtících hub nepřekvapivě vzpomíná na herní sérii The Last of Us, nicméně nemyslím, že by vyloženě z ní Transportér něco opisoval. Obě díla se nakonec inspirovala v přírodě, konkrétně u houby zvané housenec a několika jí příbuzných druhů, z nichž některé napadají bezobratlé živočichy a postupně nahrazují jejich tkáně. 

Transportér 3 a 4 představuje skvělé završení komiksového příběhu o postapokalyptickém světě, v němž se rozložil průmysl a fyzickým i duševním rozkladem prochází také samotné lidstvo. Druhá polovina vyprávění je přímočařejší a čtenářsky vstřícnější než první dva sešity a zároveň dává vyniknout čistě vizuálnímu vyprávění, a tedy i kreslířské bravuře Dimitriho Armanda. Závěr Transportéra proto doporučuji i těm, kteří s jeho první polovinou nebyli zcela spokojení.