Zaklínač: Nářek čarodějnice – recenze

Zaklínač je bezesporu velice populární sérií, která se především v posledních letech dostala hluboko do srdcí mnoha z nás. Od úžasných her a seriálu se skvostným pozadím Henryho Cavilla se však přesuňme ke komiksům. Tato řada se nedávno rozrostla o v pořadí již šestý díl, kdy se Geralt opět vydává na Stezku, a nebyl by to on, kdyby na ní jako vždy nenarazil na nějaké ty trable. Tentokrát se Zaklínač: Nářek čarodějnice vydá po stopách spíše psychologicky laděné zápletky, kde se Geralt na chvíli ocitne ztracený ve svých morálních zásadách.

Vina je užitečnější než meče

Podle názvu snadno zvládnete uhodnout, co bude hlavním Geraltovým „problémem“ tentokrát… ano, čarodějnice, ale ne ledajaká. Jeho mysl a pocit viny potrápí prohnaná laima, která má od ctnostných krásek, jako je Triss s Yennefer, opravdu hodně daleko. Jedna zpropadená laima se totiž hned na prvních stránkách škvaří v očistných plamenech místní hranice, ale brzy poté začnou Geraltovi běhat hlavou myšlenky určité viny. Jak víme, Bílý vlk je dobrák od kosti a nevinným by nezkřivil ani vlásek. Co kdyby se spletl? Co když byla ta žena nevinná? Laimy mají konejšit nářek plačících matek, které přišly o své dítě, a novorozencům předpovídat zářnou budoucnost.

Bílý vlk skrze zlé sny začne pochybovat o tom, zda se ještě může spoléhat na svůj instinkt a jestli nakonec přece jen neudělal chybu. Do jeho srdce se vkrade nejistota a pochybení nad vlastními činy. Zaklínač: Nářek čarodějnice nabízí menší psychologický pohled na otázku viny a trestu, bolesti, lži, utrpení a následného vykoupení. Upálením čarodějnice začne nepřetržitý sled událostí, kdy si sám Geralt bude přát, aby byl jako ostatní zaklínači a skutečně neměl emoce, díky čemuž by necítil vinu za své činy.

Děsil ses někdy chyb, kterých ses dopustil?

Příběh se pozvolna zaměřuje na několik postav a odhaluje kult, který v horách ulevuje ztrápeným duším. Komiks poukazuje na to, jak jsou lidská srdce náchylná k bolesti a že k jeho uzdravení existuje pouze jediná cesta… exordium (rozpoznání bolesti), laudatio (skutečný původ bolesti), comploratio (zármutek), consolatio (útěcha) a exhortatio (morální povzbuzení). Jak ovšem vyléčit zraněné lidské duše, když sám velký zaklínač se zmítá ve vlastních myšlenkách plných nejistoty? Obyvatelé vesnice Neisse si však nehrají na dobráky a znatelným způsobem diskriminují své ženy, které dle potřeby prodávají a využívají k různým nepravostem, což dlouho nezůstane bez povšimnutí.

Geralt je jakožto vědmák mrzutý, a i v dobré náladě se k málokomu nechová odtažitě, až nepřátelsky. V šestém díle komiksu se z něj stal ukázkový dlaždič a z rukávu sype jedno sprosté slovo za druhým, je hrubý a ještě více nevrlý než kdy dříve. Jeho jinak zářivé a výrazné žluté oči, jakožto připomínka vlivů různých mutací, se až ztrácejí v jeho pokaždé jinak řezané tváři, ze které málokdy dokážete vyčíst jeho mentální rozpoložení. V důsledku uměleckého stylu kreseb na jedné stránce Geralt vypadá jako mladý lehce naštvaný junák a o pár okének dále mu skoro táhne na stovku. Kromě bělovlasého zaklínače žádné další známé postavy nečekejte.

Kde končí realita a začíná šílenství?

Pokud patříte mezi ty, komu si v policích lebedí všechny dosavadní díly, určitě jste si všimli, že komiksová série střídá, stejně jako svoje autory, i ilustrátory. Skoro by se dalo říct, že co jeden díl, to jiný umělec. Přesto musím uznat, že umělecké styly různých autorů prvních pěti dílů se v jádru podobaly, ale každý do nich dokázal vnést svou originalitu a určitou realističnost. To samé se ovšem nedá říct o nejnovějším přírůstku, jehož dva kreslíři se pokusili zcela vyhranit z těchto „předdefinovaných“ norem. Je to pouze můj osobní názor, když řeknu, že kresba mě tentokrát moc neoslovila a v některých částech má mimika nad určitými scénami samovolně vykouzlila pro mě až překvapující grimasy v důsledku údivu.

Určitě si nedovolím kresbu vyloženě hanit, protože sama bych nezvládla ilustrovat celý komiks, ale tento styl mi zkrátka nesedne a přijde mi místy trochu podivný. Scény jsou naprosto oproštěné od vyobrazování detailů, vše se nese v duchu obrovské stylizace… a když říkám obrovské, tak vážně myslím OBROVSKÉ. Paleta zvolených barev je dosti potemnělá, což určitě nevadí, ale celý koncept na mě působí spíše skicovitým stylem. Zaklínač: Nářek čarodějnice mi tak v některých pasážích připomíná, spíše nežli hotový produkt, rychle načrtnutou scénu s výraznými obrysovými liniemi a šrafurou, která často nahrazuje samotné stínování. Tento dynamický styl ovšem nemá žádný nepříznivý vliv na přehlednost scény. Čtenář z nich jasně pochopí danou situaci a s trochou fantazie si udělá i představu o prostředí, ve kterém se děj zrovna nachází… jen to lahodění oku z důvodů mých osobních preferencí prostě nenastalo. Také z nějaké mi neznámé příčiny je poslední čtvrtá kapitola ohraničená do okrajových bílých rámečků, kdežto kresba prvních třech je standardně vedena až k hraně stránky. Přečtěte si také naše další recenze knih.

Zdroj: Crew

Zaklínač: Nářek čarodějnice je tajemný příběh s psychologickým náhledem do Geraltova svědomí, které bude vystaveno tvrdé zkoušce. Do cesty se mu postaví čarodějnice hrající si s jeho myslí a pocitem viny. Příběh pozvolna graduje a odkrývá svá tajemství na pozadí (na můj vkus) až přehnaně skicovité kresby, která v určitých pasážích důsledkem přílišné stylizace nepůsobí zrovna dobře. Atmosféra se však titulu rozhodně upřít nedá.