Je to už nějakou chvíli, co novinka z produkce televize Prima, seriál Eliška a Damián, ovládla český rybníček internetových virálů. Legendární „bojová“ scéna Emmy Smetany a obtloustlého hrubiána z kategorie „Jméno už si nepamatuju, ale byl tam,“ hýbala tuzemským internetem s kadencí seismických otřesů. Je ale podobně komický i zbytek seriálu? Stojí přiznaná vykrádačka Kate a Leopolda a Cizinky nakonec přece jen za vidění, nebo bitka v kuchyňce mluví za vše? Hned úvodem si vám dovoluji oznámit, že není. Z mnoha pohledů byl první díl jednoduše tím nejblbějším, co mělo za úkol nalákat na tento odvážný primácký počin.
Scénář bez scénáře
Je třeba uznat, že negativní ohlasy na herectví Emmy Smetany také nebyly tak docela fér. Jako vcelku oddaný divák, mnohdy i artových kousků a v seriálové tvorbě fajnšmekr, si mohu s klidným svědomím dovolit prohlásit, že špatné herečky hrají poněkud jinak. Smetana se snaží, její Eliška je poměrně přirozená, civilní, jako by Emča prostě přišla na plac a všem oznámila, že si změnila jméno na Elišku. Nepředvádí o nic horší výkon než její herecky přece jen nepatrně zkušenější kolega Robert Urban, coby Damián.
Jakkoli se sama Smetana zdá v civilu spíše chladná a nepřístupná, Urban je sympaťák každým coulem, který o svých hereckých kumpánech mluví vždy diplomaticky a zdvořile. Oba jsou nezpochybnitelně atraktivní na pohled a minimálně po této stránce seriálu spíše pomáhají. Koukatelné a herecky přijatelné jsou také ostatní postavy, na které tu natrefíme. Některé dokonce budí dojem, že je kolem nich vystavěn jakýsi náznak příběhu a osobní vedlejší linky. Například Eliščina zakřiknutá podřízená, jejíž násilnický ex-partner je jedním z hlavních protagonistů výše vysmívané akční scény.
Archiv TV Prima / Marek Novotný
Kostýmový masakr
Celkově se seriál hemží velkými jmény, včetně těch, jejichž nositelé nejsou primárně herci jako například Marta Jandová. Ani z většiny, až překvapivě sympatické obsazení (v čele s roztomilým alchemikem Matoušem v podání Jana Komínka a zdatně mu sekundující Damiánovou sestrou Eleonorou Anny Dvořákové), ale nemůže zachránit to, co seriálu podřezává větev nejvíc, což je scénář.
Většina rozhovorů, které mezi postavami proběhnou, budí dojem, že Prima přišla o všechny použitelné scénáristy a texty píší na koleni ti, kteří mají zrovna volno. Vznikají tak nechtěně trapné momenty a zejména v „historických“ částech seriálu působí valná část postav jako po lobotomii. Bohužel včetně Damiána. Na jednu skutečně dobrou a zábavnou scénu připadá pět špatných po řemeslné i divácké stránce, což je dost možná důvodem, proč většina sledujících ani nedala dalším dílům šanci.
Další „autorské pochybení“, které nemohu z pozice diváka pominout, jsou kostýmy. Jsem ochotna velkoryse přehlédnout naprosto otřesné paruky (to si chudák Frederika nezasloužila) i vykukující pásky sloužící k jejich uchycení. Ovšem ta podivná směs fantasy oblečků vyřazených z barrandovského fundusu a vcelku funkčních historizujících modelů obohacených o historicky zcela mimo kousky mě nutila nejednou obrátit oči v sloup. Nejedna nízkorozpočtová vánoční pohádka předvedla kvalitnější kostýmy. Jako o něco větší ostuda se to jeví zejména v okamžiku, kdy si uvědomíme, že takové věci, jako třeba historicky doložený sled událostí, si autoři tohoto opusu vcelku svědomitě pohlídali.
Archiv TV Prima / Marek Novotný
Láska bez jiskry
Trochu smutným faktem je, že ačkoli se Eliška a Damián tváří primárně jako romantický seriál, mezi hlavními hrdiny panuje ledasco, jen ne romantické pnutí. Mezi Emminou Eliškou a Robertovým Damiánem není chemie za mák, což do myšlenky celého projektu krapet hází vidle. Větší chemii můžeme zaznamenat mezi Damiánem a alchemikem Matoušem (a pokud by se Prima rozhodla pro malý woke krůček, osobně bych to uvítala) než mezi ním a hrdinnou majitelkou krachující marmeládovny. Zkrátka tam, kde Kate a Leopold bodovali na celé čáře, a kde všechny romantické duše záviděly Claire Randallové, Eliška a Damián žalostně prohrávají.
Stravitelnosti celého seriálu příliš nepomáhají ani nesmyslně dlouhé díly, které trvají zhruba hodinu. Přetvořit Elišku a Damiána na sitcom o maximálně půlhodině na díl, dokonce i scény typu „Ukažte, pane, poklopec jsem ještě neviděl,“ by zřejmě konečně naplnily svůj komediální potenciál a nevyznívaly uprostřed jinak nijakého děje tak zoufale trapně. Takto totiž celý počin budí dojem, že se scénáristé nedokázali dohodnout na duchu, v jakém se bude příběh odvíjet, a tak se do toho pustili stejným stylem, jakým pejsek a kočička dělali dort.
Chtě nechtě musím připustit, že čím déle člověk seriál Eliška a Damián sleduje, tím snesitelnější se stává. Otázkou je, jestli je to tím, že jsem si na nastavené parametry již zvykla, nebo tím, že se kvalita jednotlivých dílů opatrně odlepuje ode dna. Ačkoli příběh nějakým zázrakem docela funguje (a potěší i nepříliš dlouhá, vcelku povedená znělka), brutální propad kvality nejen mezi díly, ale často i v rámci jednoho, diváka nutí uvažovat, jestli má tohle opravdu zapotřebí sledovat. Já jako správný sebemrskač vydržela, otázkou však je, jestli je skutečně zájmem Primy produkovat počiny, které lidé sledují jen proto, že jejich guilty pleasure je extrémní bizár.
Recenzi pro Gaming Professors napsala Kristýna Vondřichová.
