Před bezmála třiceti lety se Roger Reed, zasloužilý obyvatel malého městečka na severu Skotska jménem Carrbridge, jednoho dne procházel po lese se svým psem a přemýšlel, jak by mohl své město proslavit. Jako vnuknutím pak přišel s myšlenkou světového šampionátu ve vaření ovesné kaše, jehož hlavní cenou by byla Zlatá vařečka. Stejnojmenný dokumentární film nám pak zprostředkovává 30. ročník této překvapivě prestižní soutěže.
Více než jen mluvící hlavy
Zlatá vařečka coby dokument zaujme v první řadě svojí nestandardní formou. Obsahuje sice segmenty v podstatě podobné „mluvícím hlavám“, avšak dostatečně obohacené o výraznou estetickou stylizaci. Mnozí vizuální styl tohoto filmu trefně přirovnávají ke stylu Wese Andersona, který loni natočil Fénické spiknutí. Sám režisér Zlaté vařečky Constantine Costi ostatně nepřímé navázaní na tuto estetiku jakési nostalgie a analogovosti v podstatě potvrdil v krátkém rozhovoru pro Film in Revolt.
Costiho snímek využívá ve velké míře statické frontální záběry a symetrickou centrální kompozici obrazu v poměru stran 4:3 – podobně jako filmy Wese Andersona. Příležitostně v pozadí zaznívá povzbudivá a oslavná hudba (hraná jen skromným orchestrem) a třeba představení městečka Carrbridge je jako přímo vystřižené z Až vyjde měsíc. Jenže na rozdíl od Andersonových filmů si tato hravá forma (do jisté míry vzniklá také díky svérázným osobnostem účinkujících) neudrží své kouzlo až do konce a zhruba od půlky relativně zevšední. Film samotný onu nezvyklou formu navíc v závěru tak trochu opouští, když se kamera párkrát pohne.
Zdroj: Bionaut Zero Gravity
Myš vařila kaši
V čem Zlatá vařečka naopak ztrácí, je její slabší narativní rovina. Snímek sice pojednává o soutěži ve vaření kaše, jenže drtivou většinu stopáže se věnuje spíše jejím přípravám. O to víc zamrzí, že ani jednotliví soutěžící nemají tolik prostoru, aby v divákovi vzbudili hlubší sympatie, a ten jim tak mohl jednoznačně začít fandit. Na řadu proto přichází efekt prvního dojmu. Účastníci se zkrátka velmi zběžně představí, nějaké hlubší motivace nehrají roli – dokument zůstává objektivní a zachovává si nezaujatou pozorovací perspektivu.
Žádné narativní přikrášlování se nekoná. Ani na samotnou bitvu ve vaření kaše není kladen kdovíjaký důraz. Všechna kola soutěže se odehrají zběžně, formou menší montáže, a spíše než vaření vidíme verdikty porotců. Což je škoda, protože tím spolu s kaší v hrncích chladne i emocionální rovina filmu.
Zdroj: Bionaut Zero Gravity
Každý má svou roli
V čem ale Zlatá vařečka pro změnu funguje velice dobře, je demonstrace toho, že stejně jako pečlivá příprava ovesné kaše vyžaduje několik nezbytných kroků, i organizace šampionátu v jejím vaření se neobejde bez dlouhé řady jednotlivců. Každý, kdo se podílí na přípravách, má svoji nezanedbatelnou roli, a proto si zaslouží alespoň krátký okamžik slávy, kdy se objeví před kamerou s titulkem svého jména a profese. Ať už je to umývačka nádobí Barbara Kuwall, železničář Chris Price, přeborník na whiskey Martyn, místní historik James Ross, meteorolog Lee či hlavní organizátor Charlie Miller, kterého udržuje při zdravém rozumu v televizi běžící Harry Potter a Ohnivý pohár a jehož 30. ročník Zlaté vařečky bude zároveň jeho posledním.
Zdroj: Bionaut Zero Gravity
A i když se tato „jmenovačka“ může po jisté době stát mírně unavující, z filmu a lidí v něm vystupujících po celou dobu sálá nadšení pro věc a životní optimismus. Snímek v českých kinech uvede 23. dubna distribuční společnost Bionaut Zero Gravity.
Zlatá vařečka je hravý dokument s nestandardní vizuální estetikou, pojednávající o složitosti příprav světového šampionátu ve vaření ovesné kaše. Film sice nevěnuje soutěži jako takové příliš prostoru, avšak dává si záležet, aby zdůraznil důležitost a entuziasmus lidí, kteří akci pomáhají uskutečnit.
