Z plátna karlovarského filmového festivalu rovnou na plátna obyčejných kin zamířil nový český snímek Sbormistr pojednávající o osobním dramatu uvnitř dívčího pěveckého sboru. Ačkoliv se jedná o režijně vydařený film, chybí mu pro dané téma poměrně klíčová schopnost nějak výrazněji zasáhnout diváky.
Snímek pojednává o třináctileté Karolíně, dívce s neuvěřitelným pěveckým nadáním, která se touží přidat k prestižnímu dívčímu sboru, kam shodou okolností chodí i její starší sestra Lucie. Sbor se má pod vedením nekompromisního Vítězslava Máchy navíc vydat do Spojených států, po čemž Karolína touží skoro tak jako po sbormistrově uznání. Vztah se sestrou pak rychle začne chladnout, když si Mácha Karolínina talentu skutečně začne všímat. Možná až příliš…
Zdroj: CinemArt
Adekvátní řemeslný um
Sbormistr má festivalový charakter přímo v krvi. Ani zdaleka se totiž nejedná o běžnou komediální produkci sázející na známé herce, otřepaný humor či životní stereotypy – takovým letním výplachům poslední roky kraluje např. herec Jiří Langmajer ve výtvorech Rudolfa Havlíka (viz filmy Po čem muži touží 1 a 2, Ostrov nebo Poklad). Kdepak, Sbormistr se nesnaží a ani nemá potřebu se zavděčit všem. Předkládá poměrně těžko stravitelné téma pečlivým a citlivým způsobem, humor je hořký a skoro nepřítomný a finále působí obzvláště temně. Přesto film jako celek nevyvolává v divákovi dostatečný otřes či nepokoj.
Na vině přitom není technická stránka snímku. Ta totiž funguje přinejmenším zdařile. Atmosféru a vztahy mezi postavami dovede budovat režisér a scenárista Ondřej Provazník vskutku skvěle, což dokázal už před šesti lety ve svém režijním debutu Staříci. I ve Sbormistrovi nenápadně ustavuje podstatné detaily ze života postav a nechává herce nepatrnými nuancemi v projevu, mimice a gestech vytvářet silné napětí. Ostatně právě herecké výkony si filmová kritika pochvaluje snad nejvíce, zejména pak srdce obměkčující Karolínu ztvárněnou Kateřinou Falbrovou (jež za tuto svoji vůbec první filmovou roli obdržela na karlovarském festivalu Zvláštní uznání hlavní poroty). Pozornosti neušel ani Juraj Loj coby chladný sbormistr Mácha. Ten v rozhovorech popisuje, jak náročné pro něj hraní vlastně bylo, jelikož byl jako jediný profesionální herec po většinu času obklopen mladými neherečkami, což výrazně měnilo jeho herecký projev a nutilo jej improvizovat. Výsledné napětí a dramatické pnutí mezi jeho postavou a kolektivem snaživých dívek je díky tomu tak husté, že by se dalo krájet.
Zdroj: CinemArt
Poselství není slyšet
Za samotné řemeslné provedení tedy nelze filmu vyloženě strhávat body. V čem se však jisté nedostatky stávají krutými, je hlavní sdělení snímku, respektive jeho síla. Ta totiž není ani zdaleka dostačující, byť závěr filmu s většinou lidí nějak pohne. Vztah Máchy a Karolíny se vyostřuje, až nakonec „vrcholí“ znásilněním. Tíha onoho aktu na nebohou Karolínu i diváky dopadá naprosto drtivě – a ještě se násobí s vědomím, že byl celý příběh založen na skutečném případu. V roce 2004 společností otřásla kauza dirigenta Bohumila Kulínského mladšího, který měl v letech 1984–2004 pohlavně zneužít přes dvacet dívek z věhlasného sboru Bambini di Praga. V roce 2008 byl Kulínský odsouzen k pěti a půl letému trestu odnětí svobody, přičemž po vykonání jeho poloviny byl propuštěn. Kulínského kariéra poté v podstatě skončila. Zemřel v roce 2018 na selhání ledvin. O celém případu a rozhodnutích naší justice si můžeme myslet ledacos, faktem ovšem zůstává, že Kulínského činy byly bezpochyby hrůzné a na reputaci jeho i celého sboru měly katastrofální následky. Jenže Provazníkův Sbormistr z případu čerpá spíše okrajově a shovívavě odmítá vynést jednoznačný rozsudek.
Jistě, ono to na jednu stranu není ani tolik potřeba. Po skončení poslední scény by se na stranu Máchy přiklonil asi jen málokdo (byť Kulínského se zastala řada českých osobností jako zpěvačka Marta Kubišová nebo dirigent Jiří Bělohlávek). Jenže cílevědomé dívky, pohybující se v takřka nepřátelském a kompetitivním prostředí, se Máchovy někdy nevědomky skoro až podbízejí ve své snaze být středem jeho pozornosti. Karolína pak do této pasti spadne úplně. Je proto s podivem, že filmu chybí jisté ukotvení k realitě. Incident působí izolovaně, ačkoliv se jedná o systémový společenský problém, o němž se ještě pořád mluví příliš málo. Není výrazně usouvztažněn k současnosti, jde jen o slabý hlásek v hlučícím davu, i když mělo jít o silný hlas ve spořádaném sboru. Napojení na reálný případ paradoxně obstarávají externí paratexty a CinemArt, distributor filmu.
Odsouzen zapadnout?
Podobnému osudu do jisté míry unikl loňský Zápisník alkoholičky s Terezou Rambou. Ten problematiku (ženského) alkoholismu zasadil do současnosti, v závěrečných titulcích lehce okomentoval a nabídl pomoc v podobě odkazu na projekt Ženy s odvahou. Sbormistr tuto snahu bohužel nejeví a zůstává zaseknutý v minulém století. Děj se stejně jako skutečný případ Kulínského odehrává v 90. letech, což film komunikuje někdy více (dost okatý záběr na dvojčata Světového obchodního centra v New Yorku), někdy méně (scénografie či filmové zrno 16mm filmového materiálu) přímočaře. Opět se tak projevuje tendence zasazovat ta nejsilnější dramata do naší minulosti, ideálně pak do dob socialismu, viz obrovský úspěch loňského snímku Vlny režiséra Jiřího Mádla. Nutno dodat, že to samo o sobě není špatně. Ostatně famózní Amerikánka Viktora Tauše, která byla (nejen) po stylistické stránce mnohem zajímavější než Vlny, z takového zasazení čerpá také. Jenže i ona svoji problematiku v závěru zobecňuje, kdežto Sbormistr zůstává úzce zaostřený na jedinou věc.
Přitom prostor pro širší rozkročení výsledného sdělení tam jistě byl. Na vztah Karolíny ke zpěvu a k Máchovy se mohlo kupříkladu nahlížet z úhlu vedlejších „nezúčastněných“ postav. Karolíniny rodiče mohli zastupovat ostýchavou veřejnost, jež sbormistrovi spíše věří, ale nakonec se stane jakousi obžalobou. Sestra Lucie pak mohla do vztahu přinést zajímavou dynamiku, avšak byla odsunuta na ryze vedlejší kolej a slouží primárně jako nástroj pro sbližování Karolíny s Máchou. Ve výsledku tak Sbormistr končí jako skvěle završené, ale pramálo strhující drama, které potěší spíše festivalové diváky, posbírá nějaké ty ceny a kvůli utlumené konfliktnosti tématu nakonec příliš nevyčnívá.
Sbormistr je herecky i režijně velmi zdařilým počinem, jenž však silnější emoce vzbuzuje až v závěru. Většinu času je totiž jeho tempo poměrně pomalé a ústřední téma se film zdráhá hlouběji popsat, jako by se bál přímo ukázat prstem.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Jiří Kašpárek.
