Co mají Stranger Things a Hra o trůny společného? Jednak se jedná se o nejvýraznější a nejznámější seriály dvou největších streamovacích soupeřů Netflixu a HBO, které jim za poslední dekádu nahnaly nejvíce diváků. Oba seriály ale také sdílí nevyrovnanou celkovou kvalitu a zklamavší závěr. Opakovala se tedy tragédie z roku 2019, kvůli které se showrunnerům Davidu Benioffovi a D.B. Weissovi přezdívá Hloupý a hloupější?
Upozornění: recenze obsahuje spoilery.
Konec
Naštěstí ne tak úplně. Zatímco fandové Hry o trůny dostávají byť jen při zmínce o osmé sérii bolehlavy jako Tetsuo z anime filmu Akira, fanoušci Stranger Things si můžou oddechnout. Zakončení Divnějších věcí neobětovalo rádoby epické podívané konzistenci svých postav. Přesto však poslední série trpí jistým problémem: nelze jí přiřadit jasný přívlastek. Pro zradu, kterou se tvůrci opovážili nazvat osmá řada Hry o trůny, není v elfském, entském, ani lidském jazyce dost silná kletba. A to pomíjím fakt, že kvalita celého seriálu začala strmě klesat už někdy v jeho polovině. Stranger Things sice kolísalo také už od druhé série, avšak poslední dvě řady díkybohu nepředložily žádné charakterové znásilnění postav ani výrazně nepopřelo doposud budované linky a témata.
Dlouhé roky očekávaný a hypovaný konec ovšem nenabídl tak úplně ani opak onoho negativního konce spektra. Showrunneři bratři Dufferovi sice naznačovali ještě na poslední chvíli nějaké zvraty, jenže nakonec nepřekvapili skoro ničím. Na jednu stranu je sice dobře, že se neuskutečnily žádné přehnané a šílené fanouškovské teorie, avšak nekonal se ani žádný šok či překvapení. Tvůrci se neodhodlali nechat zemřít žádnou z oblíbených postav, což podkopalo sázky a snížilo napětí. Zvlášť, když se seriál uchýlil k několika falešným smrtím a rádoby epickým, ale na sílu a slow motionem tlačeným „plakátovým“ momentům (Eleven skákající proti Mozkožroutovi). Nedošlo tedy sice na pobuřující, ale ani na plnohodnotně uspokojivý či překvapivý konec, nýbrž pouze na… konec.
Dvojí nostalgie
Seriál se přitom vehementně snažil silné emoce vyvolávat. Bohužel zapomněl, jaké přesně chtěl. V posledních epizodách buduje napětí chabě, a tak se silněji opírá o dvojí nostalgii. Jednak tu na 80. léta, na níž si seriál zakládal reputaci a atmosféru, a jednak na předchozí série. Vzpomínat ke konci příběhu na jeho začátek pak není nutně špatné. Ostatně tak mohou vzniknout silné emotivní scény a půlhodinový epilog v podstatě funguje. Problém nastává, když tyto momenty nahrazují emoce spojené se současností děje.
Závěrečný boj s Vecnou postrádá kvůli nezranitelnosti postav napětí a navíc jej kazí ustupující logika (kam se poděli všichni demogorgoni?), a tak divákovi nezbývá, než si pobrečet u poslední hry dračáku hlavních hrdinů. Přičemž i ona kampaň, kterou seriál končí, působí poněkud neuspokojivě. Jakože Mike nechal Willa, Dustina, Lucase a Max hrát kdoví kolik hodin dlouhou kampaň plnou hrdinských skutků, jen aby všechny zachránila lacině přivolaná mágyně? Trochu nezasloužený konec, stejně jako relativně bezproblémová porážka Vecny a Mozkožrouta, jež byla ve výsledku kratší než, nakonec de facto zbytečná, scéna s Willovým přiznáním z předposlední epizody.
Poslední epizody obecně vyčnívají tím, kolik času věnují zdlouhavým dialogům plným expozice a zbytečných nerdských přirovnání, jen aby veškerou akci nacpaly do několika minut. Technicky vzato byste za tu dobu stihli vtrhnout se speciální vojenskou jednotkou do jisté latinskoamerické země s bohatými ložisky ropy, unést tamějšího prezidenta s jeho manželkou a s trochou štěstí byste stihli závěrečné titulky.
Zdroj: Netflix
To bylo všechno?
Hra o trůny na svém konci sice nabídla velkolepou podívanou, ale divákovi při sledování umíraly mozkové buňky. Stranger Things naopak v závěru mnoho akce nenabízí, což dává i nedává smysl zároveň. Seriál se postupně od skvělé první série transformoval, a místo mráz na zádech nahánějícího hororu se začal soustředit mírně děsivou akční střílečku. Dalo se tedy očekávat, že místo survival hororu dostaneme něco na způsob série Resident Evil. Jenže ačkoliv se postavy svému strachu postaví à la To Stephena Kinga a se zbraněmi v ruce zaútočí na hlavního záporáka, celá konfrontace působí jako otravný, volitelný miniboss.
Obávaný Vecna, retconem zpětně vsazený do příběhu jako hlavní zlo, dostane přes prsty skoro pokaždé, kdy jej postavy konfrontují. Navíc, zdá se, trpí Alzheimerovou chorobou, jelikož opakovaně zapomíná používat svoje telekinetické schopnosti. Mysl má navíc děravou jako vědro z písničky Michala Tučného, čehož využijí Holly, Max a El k jeho porážce. Vecna tudíž vypadá jako trouba schopný zabíjet výhradně zbytečné vedlejší postavy. Děsivost je ta tam.
Bratři Dufferovi si následně sami podřezali větev, když začali finále seriálu komentovat. „Vecna útok vůbec nečekal, a proto kolem sebe nemá žádné demogorgony,“ či „Prostě se nám líbil symbolismus hodin,“ jsou výroky, jež by člověk čekal od Benioffa s Weissem. Jako by nestačilo, že vytáhli „výřez na předmětu pasuje na obrys krajiny v dálce, stojí-li člověk na správném místě“, čímž těm šťastnějším z nás připomněli osmdesátkový film Rošťáci. Těm méně šťastným pak scéna, v níž se Holly snaží srovnat výřez na krytce dalekohledu s obrysem jeskyně, přivodí PTSD způsobené Vzestupem Skywalkera. A to zažít nechcete.
Zdroj: Netflix
Od hororu ke střílečce
Vecna měl zkrátka zneklidňujícím hercem a zvukovým doprovodem v podobě odbíjejících hodin vytvářet děsivost, za kterou se měla skrýt jeho neschopnost. To do jisté míry občas i funguje, zejména na začátku čtvrté řady, jenže zde je zase kompletně odhalen příliš brzy. Skoro jako kdyby se tvůrci nemohli dočkat, až ho divákovi ukáží. A bodejť by ne, když Vecna značil přechod od CGI monster k poctivému make-upu. Paradoxně však není ani zdaleka tak děsivý jako jeho předchůdci.
Stranger Things začínalo jako ryzí horor s konkrétními záhadami. V první sérii byl jen jeden demogorgon a jedno dítě s nadpřirozenými schopnostmi. A seriál je využíval na maximum. K závěru první řady však bratři Dufferovi na stůl vyložili téměř všechny své karty a většinu záhad více méně uspokojivě vysvětlili jen do té míry, aby hororovému aspektu zůstala jistá záhadnost. Netflix však v seriálu vycítil, stejně jako prase lanýže v zemi, výrazný komerční potenciál. Na samotný konec první série byl proto napasován cliffhanger naznačující nového záporáka. Tím byl ve druhé řadě stínový Mozkožrout. Obrovské CGI monstrum lehce inspirované lovecraftovským designem ovšem už tak děsivé nebylo, zvlášť když následně v řadě třetí dostalo fyzické tělo. Finále oné série ale i tak skvěle fungovalo. Vyždímalo totiž z původního konceptu maximum. Parta dětí se musí vypořádat s monstrem, zatímco teenageři a dospělí jim pomáhají.
To vše zasazeno do Ameriky 80. let. Seriál se proto neostýchal na danou dobu s různou intenzitou odkazovat. Tu se objevil filmový plakát, tady zase dobový sestřih, támhle hrála populární písnička. Jenže postupně se na tohle zapomínalo, a skutečný horor nahradila béčkovější akce. Úplně stejně přitom dopadl jiný populární Netflix seriál – Papírový dům. I v jeho případě tvůrci zapomněli, co jej činilo výjimečným, a tak důmyslné plány a poutavé dialogy nahradila za vlasy přitažená střílečka.
Zdroj: Netflix
Sítě postav
Jak již bylo ovšem zmíněno výše, jestli něco Stranger Things zůstalo skoro stejně dobré od začátku do konce, byly to postavy. A navíc z počátku docela chytře rozdělené. Prvně skupina dětských postav – Mike, Will, Dustin, Lucas, Eleven a posléze Max se takřka ihned stali miláčky diváků. Do příběhu vnášeli nevinnost a základní emoce jako kamarádství, soudržnost a první dětské lásky. Dále v příběhu figurovali jejich starší sourozenci Nancy a Jonathan, kteří spolu se Stevem a od třetí řady Robin tvořili skupinu teenagerů/mladých dospělých. Ti zastupovali komplikovanější emoce a vztahy (zejména milostný trojúhelník mezi Nancy, Jonathanem a Stevem, jenž se ale táhl zbytečně dlouho). S nebezpečím se také vypořádávali na vyšší úrovni, tedy přímé konfrontace, na které dětská parta nestačila. Nakonec v příběhu vystupovaly dospělácké postavy (primárně Hopper a Joyce) přinášející racionalitu při odkrývání záhad. Seriál tak teoreticky nabízel možnost napojit se na postavy poměrně širokému věkovému spektru diváků.
Stranger Things pak po dobu tří sérií šikovně zvládalo tyto tzv. subsvěty postav prolínat tím, že různé postavy přecházely do jiných kolektivů. Dynamika hrdinů proto působila svěže a zábavně (hlavně duo Dustin a Steve). Interagovaly spolu různé charaktery a málokdy to drhlo (např. málo oblíbená epizoda Ztracená sestra z druhé řady). Díky tomu fungovala i opakovaně využívaná struktura sérií – hrdinové začínají pohromadě, pak se ale musí rozdělit, aby se vypořádali se vzájemně propojenými incidenty, načež se opět dají dohromady, vymyslí finální plán a znovu se rozdělí pro jeho uskutečnění.
Zdroj: Netflix
That's all Folks!
Problém nastal kvůli velmi časově roztáhlé produkci seriálu. Dětští herci najednou už nebyli tak úplně dětští, a tak v příběhu došlo na několik časových skoků. Čtvrtá a pátá série tudíž přišla o onu dětskou rovinu vyprávění. Hopper s Joyce byli nejdřív odsunuti doslova na východní Sibiř a následně na kompletně vedlejší kolej, zatímco kolektivy teenagerů a dětí se shlukly v jeden. Seriál navíc postupně takřka zdvojnásobil počet postav, a tak i některé dosud hlavní postavy prostě jen postávají kdesi v pozadí. Hlavně Eleven, jedna z tváří Stranger Things, ve finálních epizodách sotva mluví. Její herečka Millie Bobby Brown se dokonce stala terčem internetové kritiky, kdy byla osočována z podstoupení jistých plastických operací obličeje, které měly narušit její mimické schopnosti. A i když to tak někdy vypadá, velký podíl na vině má spíš chabý scénář.
Stranger Things zkrátka skončilo. Bohužel finále působí, že bratři Dufferovi už spěchali za dalším projektem. Řada linek prostě skončí a vedlejší postavy zmizí a už se neobjeví. Armáda, která navíc byla po celou pátou sérii neuvěřitelně neschopná, si jednoduše sbalí svých pět švestek a odjede. Všichni hlavní hrdinové vyváznou bez fyzických zranění, a ta psychická si jednoduše zakecají s lahváčem v ruce. Po celý seriál umíraly výhradně nové vedlejší postavy (Barb, Bob, Billy, Eddie, Kali), k nimž divák neměl tak silný vztah jako ke zbytku. Hypované finále proto paradoxně nemělo dostatečně vysoké sázky. Seriálu nepomáhá ani fakt, že dané sázky a vztahy opakovaně vracel s každou sérií do statu quo, což rozbíjelo pocit silnější kontinuity a plánovaného budování.
Stranger Things se jakožto jeden z nejpopulárnějších seriálů současnosti zbortil pod vlastní vahou. Skvěle fungující horor a menší skupinu postav nahradila ucházející mysteriózní střílečka s příliš mnoha postavami. Poslední série zdlouhavě buduje velkolepé finále, které však skončí během několika minut. Přesto seriálu zůstaly nápadité a atmosférické první řady a skvělí herci.
