Znáte ten pocit, když vás unese bohyně lásky, protože jste náhodná nezaměstnaná holka s nulovými ambicemi, ale s podezřele vysokou tolerancí k podivnostem? Ne? Já taky ne, protože jsem kluk, nicméně pokud jsem vás zaujal, tak jsem vás navnadil na počin Champion of Venus od studia Umbrelloid. Tahle vizuální román je jako kdyby se Rick & Morty opili s anime Magical Girl a vyplivli erotickou fanfikci, která zapomněla, že by měla mít i nějakou úroveň. Ale jo, místy to má kouzlo. Místy.
Zdroj: IGDB.com
Je to vizuální novela
Hrdinka se z ničeho nic ocitá v nadpřirozeném turnaji, který má určit, kdo se stane novou „bohyní chtíče“. Plot twist – tohle není na RedTube, ale božská reality show, kde místo růží dostáváte démonické pohlazení na ego (i jinde). Čekají vás rozhovory, rozhodnutí a hlavně... hodně přitažlivých postav, co by neměly existovat mimo hentai artbook. Pokud nevíte, co je hentai artbook, vyhledejte. Pokud víte, styďte se. Příběh se snaží být vtipný a lehce progresivní, ale občas to spadne do kategorie „vtip, který byl vtipný jen pro autora a možná jeho třem fetišům“.
Nutno připomenout, že počin je vizuální novela, postavená prakticky na ničem, takže se ovládá a vypadá následovně. Klik, čti, klik, čti. Volba. Klik. Sexy výraz. Klik. Nahota. Klik. Další postava má chapadla. Klik. Volby tu jsou, ale působí jako kdyby je psal nadržený chatbot, co se učil romantiku ze starých fanfikcí na DeviantArtu (na tuhle větu když jsem přišel, začal jsem se sám sebe bát). A přesto – díky bizarnosti, šíleným přechodům mezi scénami a mírně chaotickému tempu – se u toho člověk divně pobaví.
Zdroj: Umbrelloid
Champion of venus je ale přitažený za vlasy
Přiznávám – bavil jsem se. Ale stejným způsobem, jako když sledujete bizarní reklamu na japonské zubní pasty ve 3 ráno. Tahle hra má šarm outsidera – jako kdyby parta šílenců chtěla vytvořit erotický epos, ale místo scénáře si napsali seznam fetišů a doufali, že se to nějak spojí. Občas to skoro funguje. Občas je to čisté WTF. Ale nuda to není. To ale žádné erotické hry nejsou.
Bože, co si budeme, Champion of Venus není technicky dobrá hra. Příběh se roztéká jako latex v sauně (neptejte se, kde jsem tuto životní lekci dostal), postavy jsou spíš fetiš-tropy než živé bytosti a vizuál se drží stylu „webová erotika roku 2006“. Humor ne vždycky přistane a některé scény spíš vyvolávají vrásky na čele než úsměv na rtech (nebo jinde). Hra by si zasloužila editora, dramaturga a možná i exorcistu. Ale pokud se budete nudit na dvě tři hodinky a zahrát si něco lehce šíleného, tadá, máte to tu.
Champion of Venus je jako sex na houpačce ve sněhu – šílený, nepochopitelný, nepohodlný, a vzpomínka nebude vážně pozitivní, ale pouze vtipná se studem, že se o to člověk vůbec pokoušel. Pokud hledáte něco mezi erotickým úletem a dadaistickým experimentem, dejte tomu šanci. A když nic jiného – budete mít co vyprávět psychoterapeutovi, protože ten si o příšerách s chapadly vždy rád něco vyslechne.
Deltarune se rozšiřuje o dvě nové kapitoly
