Existují hry, které si zapnete po práci, abyste si odpočinuli. A pak existují hry jako 4th Generation Warfare, které jsou náročnější než vaše práce, vyžadují víc studia než vysoká škola (a to ten titul z politologie mimochodem také mám) a po jejich hraní si připadáte, že byste mohli řídit menší stát. Nebo že byste ho přivedli k bankrotu během pěti minut. Studio Eversim se specializuje na ultra-realistické politické simulátory a tenhle kousek není výjimkou. Je to hra tak komplexní a nekompromisní, že si nejsem jistý, jestli jsem ji hrál, nebo jestli jsem se spíš účastnil intenzivního kurzu pro budoucí diktátory. Tímto bych chtěl do klece vyzvat…
Zdroj: IGDB.com
Pane prezidente, co mám dělat?
Vrhnete se do role hlavy státu. Vaším úkolem je… no, všechno. Řídíte ekonomiku, diplomacii, armádu, špionáž, sociální programy. Vydáváte rozkazy svému kabinetu, který pak plní vaše příkazy. Cílem je mít na konci hry nejvyšší skóre a stát se světovou supervelmocí. Zní to skvěle, že? Problém je, že hra vám absolutně neřekne, jak to máte udělat. Na obrazovce na vás vyskočí desítky ikonek, menu, podmenu a tabulek. Hra vám řekne: „Proveďte kybernetický útok na sousední zemi.“ Ale jak? Které tlačítko? Který ministr? To už si, milý hráči, zjisti sám.
A víte, jak vám hra pomůže? Chcete se naučit hrát? Hra vás ochotně odkáže na YouTube. Ne, nedělám si legraci. Žádný interaktivní tutoriál, žádné postupné vysvětlování mechanik. Prostě se koukej na video, pak se vrať a zkus si vzpomenout. Je to tak neuvěřitelně líný a pro hráče nepřátelský design, že jsem měl chuť to vypnout hned na začátku. A to nejhorší? Víte, za pět hodin hraní jsem se vlastně nedostal nikam, jen koukal, jak mi Slutin (s náhodnou tváří ruského prezidenta), Dagotov nebo Kemye furt píší smsky.
Pokud ale máte svatou trpělivost (nebo tři monitory – na jednom hru, na druhém YouTube, na třetí videa s Hello Kitty) a prokoušete se tím příšerným úvodem, odkryje se vám překvapivě hluboká strategická hra. Tohle nejsou jen války armád. Tady posíláte špiony, aby sabotovali infrastrukturu. Podplácíte politiky, aby schválili pro vás výhodnou smlouvu. Hackujete servery, abyste získali kompromitující materiály. Je to skutečná šachová partie, kde místo pěšců a střelců máte k dispozici diplomaty, agenty a hackery. Ten pocit, když se vám podaří tajná operace a vy vidíte v novinách, jak váš rival čelí skandálu, který jste zinscenovali vy, je k nezaplacení. Ale trvá hodiny a hodiny, než se k tomu dostanete.
Zdroj: IGDB.com
4th Generation Warfare
Někdo by řekl, že hra má jistý retro šarm. Já říkám, že to vypadá jako tabulkový procesor, co se snaží předstírat, že je hra. Mapy jsou rozmazané, 3D modely postaviček a budov jsou jednoduše ošklivé a celé to působí jako projekt studenta prvního ročníku. Když pošlete svého ministra na jednání, vidíte, jak se jeho 3D figurka sveze na židli přes půlku mapy. Je to spíš úsměvné než působivé. Zvuková stránka je podobně nevýrazná. Hudba zní jako generický podkres k dokumentu o studené válce a zvuky jsou… no, jsou tam. Občasné hlášky a ruchy města se snaží vytvořit atmosféru, ale vaše uši budou znuděné stejně jako vaše oči. Není to nic, co by vás vtáhlo do děje.
4th Generation Warfare je hra pro extrémně specifické publikum. Je to hra pro lidi, co po večerech pro zábavu čtou státní rozpočty, milují geopolitiku a mají doktorát z mezinárodních vztahů. Pro tuhle malou skupinku to může být splněný sen. Po naprosto hrozném úvodu jde o komplexní, hluboký a detailní simulátor moderního vládnutí. Pro nás ostatní, kdo si chceme jen zahrát hru, je to spíš práce na plný úvazek. Je to nepřístupné, frustrující a upřímně, dost nudně prezentované. Pokud nemáte absolutní odhodlání a ochotu strávit hodiny studiem mimo hru, obloukem se jí vyhněte. Existují desítky lepších a zábavnějších strategií, které si váží vašeho času.
