Sirat (v arabštině sirāt) je most mezi peklem a rájem. Kdo po něm chce přejít, musí mít na paměti, že je tenčí než vlas a ostřejší než meč. S těmito slovy se divák ocitá uprostřed vyschlé roviny obehnané vysokými zerodovanými skalisky, na nichž porost přežívá jen stěží. Právě v této nehostinné krajině kdesi v Maroku se totiž koná živelná rave párty, na kterou se sjíždí milovníci experimentálního ambientního techna ze širokého okolí. Účastníkem akce je i postarší otec Louis, který ale se svým synkem Estebanem místo volné zábavy hledá svou nezvěstnou dceru. Dozvěděl se totiž, že by na podobné akci mohla být. Jeho naděje se ovšem rozvíří v prach stejně jako písek na cestě pod koly armádních náklaďáků, z nichž vyskočí vojáci a akci ukončí. Louis s Estebanem se proto přidávají ke skupině pěti nadšenců a v ojeté civilní dodávce následují dva do pouště o poznání lépe vybavené obytňáky kamsi do pustiny směrem k Mauritánii.
Zaprášené skořápky
Sirat je surový film. Pojednává o zoufalé cestě a sáhnutí si na fyzické i duševní dno. Vypráví o putování pouští – ovšem ne pouze tou písečnou, nýbrž i tou mentální. Jedná se o lehce artový, španělsko-francouzský film šetřící slovy, v němž významy přenáší obraz, gesta a pohyb. Snímek byl natáčen na 16 mm filmový materiál a ve skutečných nehostinných lokacích ve Španělsku a Maroku, kde štáb zápolil s písečnými bouřemi a vysilujícím horkem. Z výsledného díla díky tomu sálá po čertech hmatatelná autentičnost, kterou není možné dotvořit v postprodukci. Pokud rekvizity, vozidla ani lidé nevypadají, že strávili v poušti už nějaký čas, iluze uvěřitelnosti se rozplyne. Sirat si proto dává záležet, aby každý kus hudební techniky pokrývala viditelná vrstva prachu a písku, aby každé vozidlo působilo ojetě, opotřebovaně a obývaně, a aby byli všichni protagonisté řádně upocení a špinaví. Rave párty, jíž snímek začíná, byla navíc skutečná, takže na základě prvních dvaceti minut se ani nezdá, že by se divákovi před očima odehrával fiktivní příběh.
Ten se však dá záhy do pohybu a nastaví daný rytmus, kdy se střídají dramatické a klidné pasáže. Ty vypjatější momenty spočívají v překonávání nejrůznějších překážek, často ve spojitosti s vozidly, terénem či sháněním paliv. Ty klidnější pak dávají prostor postavám poodkrýt svá nitra divákovi i sobě navzájem, čímž dokazují, že se v nich skrývá víc, než naznačuje jejich mnohdy politováníhodný zevnějšek.
Srdce plná vláhy
Vyprahlou pustinou se řítí trojice více či méně obytných vozidel a za sebou nechává jen zvířená oblaka prachu. Při záběrech rámovaných do velkých celků a snímaných z větší dálky by se daly tyto záběry dokonce splést s těmi ze Šíleného Maxe. Přinejmenším postapokalyptickou atmosféru mají podobnou. Propagační kampani navzdory ale Sirat není žádnou větší rave apokalypsou ani halucinační jízdou (byť si postavy příležitostně zlepší zážitek slabšími halucinogeny). Spirituální zážitek z filmu je totiž mnohem hlubší – stejně jako jeho postavy.
Pětice techno nomádů, k níž se Louis se synem připojují, sice navenek vypadá jako typická sebranka závisláků pohybující se v okolí hlavních nádraží (hned dvěma ze skupiny navíc chybí konce některých končetin), jenže pod nesympatickou slupkou skrývá nečekanou vřelost a soudržnost. Jednotlivé postavy skrze nepatrná gesta a krátké dialogy nastiňují své životní poutě, nevyřčené tragédie a touhu po fyzické svobodě. Všichni hrdinové jsou vyprahlí a žízní, ovšem ne nutně po vodě. Místo ní touží po možnosti dát se do pohybu v rytmu hypnotizujících techno beatů. Taneční kreace tak mohou působit bizarně, avšak tvoří geniální kontrast. Tanec účastníků párty na začátku filmu připomíná pouze znepokojivé strojové pohyby. Dav tančících lidí vypadá spíše jako horda bezduchých zombií. Druhá taneční sekvence tuto ideu převrací. Pohyby postav jsou stejně mechanické a jednoduché, ale významově podstatně hlubší.
Zdroj: Aerofilms
Techno jako balzám pro duši
Skupina ústředních postav se v poslední třetině snímku ocitá uprostřed nekonečné písčité roviny, která být jen o pár stupňů vybledlejší, nikoho by ani nepřekvapilo, kdyby se tam náhle objevila Černá perla tlačená hromadou krabů. Právě tady, na jakémsi konci světa uprostřed ničeho, začíná druhý a poslední tanec, poslední rave. S postavami nehýbe vůle či rozum. Jejich těla dává do pohybu hlasitá hudba v kombinaci s čímsi niternějším. Za hranicí pouště vypukla válka. Jeden ze skupiny hrdinů dokonce tvrdí, že už dávno nastal konec světa. A pro danou chvíli je to pravda. Onen okamžik se stává racionálně nepopsatelným. Vychází ze srdce, jež divákovi bije do rytmu dunícího techna. Skutečně – jeho údery se vám sesynchronizují s rytmickým duněním reprosoustavy a každý jeden otřes projede mocně celým vaším tělem, div nezačne lákat červy z Duny – alespoň tedy pokud sledování filmu probíhá v kinosále. Pulzující techno hudba prostě pohne s téměř každým a přenese diváka po sirātu do ráje. A pro ty, kteří vůči mistrovsky vypiplanému zvukovému designu a hudbě zůstanou neteční, bude Sirat peklem.
Zdroj: Pyramide Films
Terapie šokem
Tím si ostatně projdou i samotné postavy. Film se nebojí a neváhá diváky šokovat. A ne jednou. Tón filmu se totiž zhruba v polovině razantně promění. Dojde na hned několik nervy drásajících okamžiků a hrdinové při jízdě obytnými náklaďáky narazí na vypjaté a nebezpečné situace, které mohou lehce připomínat třeba kultovní Mzdu strachu. Posledních několik scén pak sází čistě na ryzí pudovost. Na konec cesty nejde dojít s otevřenou myslí – rozum nepomůže. Teprve až když se postavy (a s nimi i divák) naprosto odevzdají, mohou dojít na pomyslný konec své cesty. Nutno však říci, že tento konec se ani náhodou neshoduje s tím, v jaký postavy (a s nimi opět i divák) doufaly na začátku.
Pro nejsilnější zážitek z filmu Sirat nemusíte být nutně fanouškem techna. Stačí, když se necháte unášet hypnotickým dunivým rytmem hudby prostupující duiši, a spolu s postavami se vydáte na atmosférickou cestu vyprahlou pouští.
