Pojem atmosférické v oblasti literatury a umění znamená zacílení na určitý dojem, pocit, náladu či atmosféru v díle. Vyvolává smyslový či pocitový vjem.
Napsat hororovou povídku, která čerpá z atmosféry, je jedna věc. Pravda, aby to člověk provedl mistrovsky, vyžaduje si to jistý talent. Ovšem ne zas tak velkou míru zvrácenosti. Když jsem kdysi hrála populární titul Dark Souls, začala jsem o této hře říkat, že přináší „estetiku hnusu a škaredosti pozvednutou v posvátnost“.
Můj odstup k manze není nutné znovu rozebírat. Popularita tohoto média mi stále zůstává záhadou. I když už jsem nějaké ty kreslené japonské příběhy přečetl, stále v nich nenacházím zalíbení, natož pochopení.
V dobách, kdy Čechoslovákům za krk dýchal Sovětský svaz a ve školách visely portréty Gustava Husáka, nebylo na nějakém tom výletu do Ruska nic neobvyklého. Co si budeme povídat, výběr destinací pro dovolenou nebýval příliš bohatý.
Ve světě literatury bychom jen těžko hledali neobvyklejší autorskou dvojici než Nicholase Sparkse a M. Night Shyamalana. Populární autor dojemných románů pro ženy (Zápisník jedné lásky, Milý Johne) a indický režisér a mistr nečekaných zvratů (Šestý smysl, Vyvolený) spojí své síly v literárním počinu o tajemstvích života, smrti a mezilidských vztazích – Co po nás zůstane.
Science fiction se vyhýbám, jak jen můžu. Příběhy o vzdálené budoucnosti, létajících strojích, plazmatických zbraních či technických vymoženostech zachraňujících nebo ohrožujících svět jsou pro mě španělskou vesnicí.
Má záliba v hororu překvapivě stále trvá a nemohu se dočkat, až se mi tahle novinka dostane do rukou. Ač nemám ještě osobní zkušenost s tímto americkým autorem, jisté je, že si svými knihami už Nathan Ballingrud získal nemalé úspěchy.
Jméno Jack Rozparovač zná v dnešní době snad skoro každý. Bylo o něm natočeno mnoho dokumentárních filmů a napsáno nespočet odborných publikací, které o jeho řádění prozradily mnohé.
Komiksová tvorba dnes zažívá velký rozmach a stále častěji se v ní objevují i silná, osobní témata, která dokážou čtenáře zasáhnout mnohem hlouběji než jen vizuální stránkou. Jedním z takových projektů je i komiks Zeki, za kterým stojí talentovaná ilustrátorka vystupující pod pseudonymem Lili Draw.
Jsou příběhy, které nestojí jen na ději, ale především na atmosféře. Na krajině zahalené mlhou, na starých legendách, které se předávají z generace na generaci, a na pocitu, že magie může být ukrytá v každé květině, řece nebo písni.
Sedm povídek v japonské knize Kočičí loučení od Hiro Arikawy pojí nejen kočičí přítomnost, ale také téma žití, ztráty či smrti. Autorka navozuje japonskou atmosféru skrze tamní reálie a seznamuje nás s moudrostí domestikovaných šelem, které kolikrát vnímají více, než si lidé kolem nich myslí.
Nebojím se přiznat, že o dějinách evropského komiksu toho vím žalostně málo. Dokážu sice vyjmenovat přibližně deset výrazných tvůrců, ale i tak to není mnoho. Americká a japonská produkce má přece jen navrch a málokdo jí dokáže konkurovat.
Ve světě grafických románů najdeme žalostně málo děl zabývajících se těžkými tématy, jako jsou alkoholismus, drogy, šikana či existenciální krize. Ano, některá z nich se sice objevila i ve slavných značkách Marvel a DC Comics, ale ty je nikdy nezpracovaly tak důvěrně, abychom si z nich mohli něco odnést.
