Sedm povídek v japonské knize Kočičí loučení od Hiro Arikawy pojí nejen kočičí přítomnost, ale také téma žití, ztráty či smrti. Autorka navozuje japonskou atmosféru skrze tamní reálie a seznamuje nás s moudrostí domestikovaných šelem, které kolikrát vnímají více, než si lidé kolem nich myslí. V rámci příběhu se s hlavními hrdiny ocitneme na všemožných místech – na střeše budovy, na ostrově Taketomi nebo třeba u popelnic. Nemňouká v nich náhodou něco…?
Autor:
Vydavatel:
Distributor:
Původní název:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Hiro Arikawa
Kontrast
Knihy Dobrovský
みとりねこ (z japonštiny)
Jan Levora
264
černobílý
pevná
leden 2026
978-80-277-6072-5
9788027760725
první
Zdroj: Knihy Dobrovský
Kočky Satorua Mijawakiho
Jedním z největších lákadel titulu jsou bezesporu dvě povídky, které čtenářům umožní se setkat s hrdinou bestselleru Kočka na cestách, Satoru Mijawakim. První z nich se zaměřuje na kocourka Hačiho, který byl pro Satorua nejlepším přítelem, když byl ještě malý chlapec. Druhá je rovněž příběhem kocoura, tentokrát Nany, jenž provázel závěr mužova života. Obě dvě povídky spojuje téma hledání nového domova, zodpovědnost za tvory, které jsme k sobě připoutali, a smrt, která někdy přichází nečekaně, a o to víc bolí.
Hači, pojmenovaný po šťastném čísle osm, je kocourem, který má rád svoje pohodlí a nepobral mnoho klasických kočičích rysů. Začátek jeho života však nebyl moc nadějný a rozhodně také ne pohodlný – společně se svým bráškou se ocitl v krabici na ulici, ale dívky, které si odnesly jeho sourozence, o něj neměly zájem kvůli zahnutému ocásku. Naštěstí se však objevili dva malí kluci, Satoru a Kó-čan, kteří se rozhodli, že Hačimu najdou domov u jednoho z nich. A je to právě Satoru, jehož rodiče svolí si nového domácího mazlíčka nechat. Díky tomuto rozhodnutí se jim život změní – vpadne jim do něj chlupatá koule, která sice neumí ulovit myš, a navíc ji musí naučit si hrát s kočičími hračkami, ale najdou v ní věrného ochránce obou dětí, který s nimi sdílí každodenní radosti i strasti.
Touto povídkou, pojmenovanou Za časů Hačiho, kniha začíná a navnadí k dalšímu čtení, neboť graduje od bezstarostného dětství k hlubokým strastem dospívání a ranám, které nám může uštědřit mladá dospělost. To vše ale pozorujeme očima kočky, která má skoro až kouzelný pohled na věc a bere realitu tak, jak je, aniž by neustále přemýšlela nad „co by, kdyby…“. Právě tyto detaily mě jako čtenáře perfektně vtáhly do děje a umožnily mi na všednost života ve vší jeho kráse i bolesti pohlížet novýma očima. Byl to vskutku nevšední zážitek, který jsem si vychutnávala ve všech sedmi povídkách, které nám autorka Arikawa přinesla. Nestává se mi zrovna často, abych dostala šanci nad světem přemýšlet pohledem koček a toto dílo k tomu přímo vybízí.
„Říká se, že tohle je večerní výhled za deset milionů dolarů.“
Vyčíslil to v penězích, tedy jen v lidských hodnotách. A navíc v cizí měně. Proč? Bylo by mi úplně jedno,
kdyby výhled ocenil na dvojnásobek nebo i trojnásobek. Zívl jsem.
„Ehm, kolik je vlastně deset milionů dolarů při dnešním kurzu? Asi osm set milionů jenů…,“ sdělil mi po chvíli přemýšlení výsledek svého výpočtu.
„To by byly tak čtyři miliony osm set tisíc plechovek s kousky lahodných měkoučkých kuřecích prsíček.“
Cože? To je úžasné!
Tento dojem umocňuje i povídka Cesta na vlastní pěst, která pojednává o miai pro kocourka Nanu, tedy o „setkávání za účelem sňatku domluvené dohazovačem“, jak trefně poznamenává sama šelma. Satoru je totiž nucen najít Nanovi nový domov, ten se však všem potenciálním novým páníčkům brání zuby nehty a místo toho si užívá, že je kocourem, který v Japonsku viděl největší počet různých přírodních scenérií. V této povídce se však navzdory humoru a cestování vyskytuje také téma postavení se minulosti, která je tíživá jako dehet a bolí. Díkybohu, že kocour si mezitím může vychutnat kacuobuši, tedy nastrouhané hobliny sušeného uzeného tuňáka… Zatímco Satoru si vyříkává velká nedorozumění, napravuje vztahy a čtenář je ohromován hloubkou myšlenek, které nám Nana zprostředkovává.
„Nicméně pro lidi platí, že dokážou pohnout věcmi právě proto, že jsou dětmi.“
Ačkoliv jsem nečetla Kočku na cestách, pro pochopení povídek v této knize to nebyl žádný problém. Oba příběhy jsem si naplno vychutnala a ani na chvíli jsem neměla pocit, že mi chybí informace o Satoruovi, Hačim nebo Nanovi. Naopak jsem získala chuť si titul zpětně přečíst, abych si příběhově doplnila právě přečtené povídky, které dokázaly perfektně vybalancovat emoce, humor i tíhu zvolených témat. To považuji za velké plus Kočičího loučení a doporučuji jej i těm, co se s žádným dílem od Hiro Arikawy ještě nesetkali.
Od radosti ke smutku, od narození ke smrti
Všechny povídky se týkají koček, ačkoliv ne všechny mají kočičího hrdinu přímo ve svém jádru. V každé z nich je totiž ještě několik dalších vrstev, jež se většinou zaměřují na mezilidské vztahy a vývoj postav. Kočky jsou v příbězích tichými pozorovateli, šedými eminencemi i těmi, kteří vědí, ale svou moudrost si nechávají pro sebe. Vidí toho mnohem víc, než se na první pohled zdá, a to rozhodně nejen pro jejich oči a zorničky přizpůsobující se množství světla v okolí.
„Říká se, že když se zatáhne za nitky v očích muže, rozezní se zvonky v očích ženy, tedy jinými slovy, že oči mužů by měly být úzké a rovné, zatímco oči žen velké a kulaté. Jak praktické, Nano, že ty si je můžeš zúžit na nitky, kdy potřebuješ.“
No jistě, pomyslel jsem si a spokojeně zacukal vousky. Musí to být nepohodlné, že Satoruovi se zorničky nezúží, ani když má oči oslněné světlem.
V takových chvílích jsem si přál, abych si s ním mohl vyměnit oči, protože já se v oslnivém světle prostě stočím na sedadle do klubíčka a klidně spím.
Opakovaně se v povídkách vyskytují témata jako nalezení kotěte v nepříznivých podmínkách – na okraji rušné cesty nebo v krabici – nebo loučení ve všech podobách – se zesnulými příbuznými, rodiči i manžely, s kočkami, které už se po dvaceti letech na našem světě chtějí vydat na svou další cestu. Napříč některými příběhy se také objevují problematické vztahy mezi dětmi a jejich rodiči, ale také neporozumění mezi kočkami a jejich páníčky. Kočky do příběhů vnášejí klid a jinou rychlost žití, a to navzdory tomu, že se kolem nich netočí svět. V příběhu Schrödingerova kočka kotě učí muže zodpovědnosti a dospělosti, zatímco v jiných, třeba v Kreativním účetnictví, je kočka tichým společníkem, díky kterému má život jakýsi prazvláštní smysl, i když v živém tvorovi najdeme něco jiného, než jsme původně chtěli.
Ne všechny povídky mě vtáhly do děje stejným způsobem. Zatímco některé jsem zhltla jako jednohubku a přála jsem si, aby pokračovaly klidně dalších sto stran (třeba Schrodingerova kočka), jiné mi přišly zdlouhavé (například Ostrov koček) a jednu bych vynechala úplně, protože mě nebavila vůbec (Tome, ty uličníku!). Nemohu však říct, že to, co se mi nečetlo tak snadno, by nepřinášelo zajímavé myšlenky – Ostrov koček si navzdory lokaci pohrává s dynamikou mezilidských vztahů v rodině a to je zajímavé téma k zamyšlení – syn Rjó si totiž dva roky po smrti své matky hledá cestu k nové ženě svého otce, Haruko, a v příběhu se objevuje tajemná kočka, která mu vypráví příběh jejich seznámení na ostrově Taketomi. Také mě moc bavilo téma Schrodingerovy kočky, oranžové mourovaté Spin, která přišla do života Keisukeho Cukudy v krabici a známého autora mang, manžela a otce naučila starat se o rodinu, kterou si sám vybral. Jejich příběh mi přišel nesmírně originální, nadějeplný a při jeho čtení jsem se opravdu upřímně bavila. Historie vyhledávání bezmocného muže na Yahoo! JAPAN už je jenom tečkou za genialitou tohoto krátkého počinu.
Zdroj: Knihy Dobrovský
Dvě stě šedesát čtyři stran v Japonsku
Co na knize jako čtenář opravdu oceňuji, je fakt, že se při čtení opravdu cítíte, jako byste se zrovna nacházeli v Japonsku. Kočičímu loučení jsem chtěla dát šanci proto, že jsem již četla titul Kdyby ze světa zmizely kočky od Genkiho Kawamury, který v roce 2023 vydaly Knihy Dobrovský v edici Kontrast. Tím, jakou atmosféru Hiro Arikawa vytvořila, rozhodně nejsem zklamaná.
Při čtení na vás vypadne zásoba japonských reálií a slov, všechny jsou ale krásně vysvětlené a zasazené do kontextu, za což jistě vděčíme i překladateli Janu Levorovi. V průběhu čtení jsem si připadala, jako bych s postavami jedla mušipany, tedy nadýchané bílé chlebové bochánky vařené v páře, u toho toužila po značce kosmetiky Jódžija a měla doma tradiční japonskou panenku kokeši, ručně vyráběnou a dřevěnou. A to ani nemluvím o tom, kolik různých míst je v příbězích zmíněno, od Okinawy až po Tokio.
Kniha se čte rychle a svižně, povídky nejsou dlouhé a většina z nich je ještě dělená na kratší úseky textu, protože hodně skáčou v čase – některé zvládnou pokrýt klidně dvacet let života kočky, která v nich vystupuje jako hlavní hrdinka. Dělají to ale tak přirozeně, že to při čtení neruší. Neměla jsem dojem, že by mi nějaká část děje chyběla.
„Jak člověk roste a sílí, množství smutku, které dokáže unést, se postupně zvyšuje.“
Jde o velmi příjemný a odpočinkový čtenářský zážitek, přesto bych ho doporučila spíše mládeži a starším čtenářům, neboť jsou volená témata někdy těžší, dojemná a je na místě se nad nimi zamyslet. Nejde o pohádku, ale o příběhy ze života… okořeněné kočičí moudrostí a tichým mácháním zahnutých ocásků.
Kniha Kočičí loučení přináší sedm různých příběhů, v nichž se do popředí dostávají mezilidské vztahy, témata opuštění, ztráty, ale i radosti a života, a to vše za doprovodu kočičích společníků. Čtení povídek vyvolává paletu různých emocí, neboť žádná není stejná, ačkoliv se v nich některé motivy opakují. Kočky v nich vystupují jako moudří mazlíčci, kteří ví víc, než si myslíme, a kolikrát se staví do rolí šedých eminencí. Jde o odpočinkové čtení s překvapivě hlubokými myšlenkami a možností se na svět podívat očima zvířete, které žije přítomným okamžikem a má jiné hodnoty než lidé. Knihu bych doporučila nejen kočkomilům, ale také těm, kteří mají rádi japonskou atmosféru a kulturu.
Recenzi pro Gaming Professors napsala Veronika Mitrengová.
