Malá Amélie je důkazem, že tradičním 2D animovaným filmům západní produkce už odzvonilo. Kreslené filmy nejsou v kurzu, alespoň co se mainstreamu týče. A vítězové těch nejprestižnějších ocenění to jen potvrzují. Protože ačkoliv jsou K-pop: Lovkyně démonů fajn oddechovka, Oscara za nejlepší animovaný film prachsprostě ukradly jinému, vlastně mnohem nápaditějšímu a emotivnějšímu počinu.
Malá Amélie s velkým srdcem
Malá Amélie je adaptací knihy od belgické spisovatelky Amélie Nothomb s názvem Metafyzika trubic. Do ní autorka zapojuje jisté autobiografické prvky ze svého vlastního raného dětství. Příběh sleduje ani ne tříletou holčičku Amélii, která vyrůstá spolu se dvěma o něco staršími sourozenci v rodině belgického diplomata pracujícího v Japonsku. Její rodiče jsou však na Améliinu svéráznou náturu krátcí, a tak na doporučení jejich paní domácí Kašimi-san najmou chůvu a pomocnici v domácnosti Nišio-san. Tu si Amélie poté, co se v ní probudí vědomí sebe sama, rychle zamiluje. Nišio-san jí poté pomáhat pochopit různá lidská úskalí a japonské zvyky.
Na první pohled by se mohlo zdát (hlavně díky líbivé, takřka dětské animaci), že jde jen o hezky barevný animovaný film cílící na dětské publikum. A i když tento snímek obsahuje jisté humorné scény, k žádným povrchním vtipům se nesnižuje a hlubší témata nebagatelizuje. Naopak. Přistupuje k nim s citem tak, aby mladší diváci pochopili, o co jde, ale aby nejsilnější emocionální zážitek z filmu měli dospělí. Nikam nespěchá a každé scéně dá prostor dostatečně zarezonovat, což ovšem možná nebude úplně vyhovovat právě mladším divákům (byť není snímek jakkoliv dlouhý).
Zdroj: Haut et Court
Pastva pro oči, uši i mozek
Intenzitu působení umocňuje již zmíněná animace. V rozhovorech autoři filmu přiznávají, že se nechali inspirovat kupříkladu filmy studia Ghibli jako Hrob světlušek či dalšími výtvory Hajaa Mijazakiho. Výsledkem pak je nádherný, malovaný obraz připomínající styl kresby využívající pestré pastelové barvy a hravý hudební doprovod.
Malá Amélie dále animaci využívá naplno k tomu, aby formou vizuálních metafor ztvárnila složitější pocity či myšlenky. Vznikají tak nápadité scény jako ta, kdy si Amélie uvědomí, že je jako déšť, nebo když Nišio-san vypráví o válce a její drastické vyprávění doprovází záběry na jídlo. Hravost animace následně vrcholí v momentech, kdy si Amélie připadá jako bůh (příběh v těchto motivech odkazuje na část budhistické mytologie, podle níž jsou děti v útlém věku takřka božské a obyčejnými lidmi se stávají až po dosažení určitého věku).
Pod malebným vizuálem se tak skrývá i poměrně dojemný příběh o odloučení, smrti a vzpomínkách. Dodatečný rozměr tak dostává i jinak vedlejší postava zádumčivé Kašimi-san. Ta se svým vzhledem a chováním přibližuje záporné postavě, jak je to jen v příběhu o krásách raného dětství vůbec možné, avšak v závěru pro ni Amélie spolu s divákem nalézá pochopení.
Zdroj: Haut et Court
Láska k životu
Celým snímkem prostupuje neuvěřitelně pozitivní nálada, a to i v těch smutnějších okamžicích. Film tak získává báječnou schopnost naplnit diváka optimismem. Snaží se mu totiž skrze perspektivu malého dítěte připomenout, že mnohdy ke štěstí stačí se umět radovat i z každodenních maličkých krás jako ranní mlhy, na jaře rozkvétajících květin, sladké čokolády či obyčejného deště. Skrze postavu babičky pak Malá Amélie naťukává otázku jakéhosi posmrtného života, který ovšem hezky odbude slovy: „Tady je nuda. A svět je tak krásný…“
Malá Amélie je nádherný, tradičně kreslený snímek, jenž by si jednoznačně zasloužil větší pozornost. Skrze hravou animaci předává pohledem malé holčičky s bujnou představivostí příběh o uvědomování si sebe sama, vzpomínkách na rané dětství, smrti či utváření kulturní identity. To vše bez toho, aby film daná témata přehnaně zjednodušoval. Místo toho je díky hravým vizuálním metaforám obohacuje, čímž se od mainstreamové komerční animace jednoznačně odlišuje.
