Tom Cruise to zase dokázal, vytrvale napříč všemi filmy utíkal před nejrůznějšími výbuchy nebo běžel za prohnanými zloduchy, až nakonec po téměř třiceti letech doběhl do samotného konce. Nebo ne? Inu, kdo ví, Tom sice už není nejmladší, ale svoji sérii spolu s režisérem posledních čtyř dílů Christopherem McQuarriem zakončuje oldschoolově, optimisticky, a sám navíc v rozhovorech stále věří, že by to svedl ještě o něco lépe. Přesto Poslední zúčtování relativně okatě završuje dosavadní cestu Ethana Hunta a jeho týmu.
Film ostatně začíná rekapitulací nejen dílu přímo předcházejícího, ale také montáží všech předešlých. Spolu s Ethanem tak vzpomíná i divák – na začátky celé série, na její špionážní kořeny, na “experimenty” s hongkongským stylem ve dvojce, na geniální práci s napínavými flashforwardy ve trojce, na nápaditá high-tech udělátka z Ghost Protocolu, na honičky z Národa grázlů a na šílené kaskadérské kousky z Falloutu (ne že by ty z ostatních dílů nestály za řeč). A nyní před agentem Huntem stojí poslední úkol: jednou provždy zúčtovat s podlým Gabrielem a Skynetem, totiž Entitou, umělou inteligencí plánující vyhladit lidstvo, a přežít v trailerech naznačované nástrahy ztroskotané ponorky či pronásledování v barevných dvouplošnících.
Zdroj: CinemArt
Problémoví záporáci
Z výše zmíněného ovšem vyplývá několik zásadních problémů, které film sdílí se svým o dva roky starším předchůdcem s názvem Odplata – První část (nepočítaje zmatek v názvech obou filmů, jelikož Odplata – Část druhá technicky vzato neexistuje, a místy kontraproduktivní humor, jenž akci spíš ubírá, než přidává). Poslední zúčtování značnou část stopáže pořád něco vysvětluje nebo připomíná a místy se až příliš křečovitě snaží navázat na starší díly. A byť jistá větší či menší pomrknutí po začátcích série vlastně fungují a příjemně překvapí, organičtější a nenápadnější přístup některých předchozích dílů působil lépe (např. jako když v Ghost Protocolu Ethan musí pomoct automatické zprávě v telefonní budce se sebezničením, nebo když v Odplatě kamera při hovoru Ethana a agenta Kittridge stylem snímání napodobuje jejich rozhovor z úplně prvního filmu).
Dále pak sekundární záporák Gabriel, i když má jisté charisma, zkrátka nefunguje tak dobře jako padouši předešlí. Navíc svým přístupem “vždy o krok napřed” spíš funguje jako variace Solomona Lanea z pětky a šestky a jeho společná minulost s Ethanem není dostatečně objasněna, takže napětí mezi nimi postrádá větší hloubku a intenzitu. Do jisté míry to lze přisoudit změnám scénáře kvůli pandemii covidu-19, potenciálnímu vynechání jistých částí, hollywoodským stávkám či přeobsazení postavy Gabriela, ale jak to bylo doopravdy se už asi nedozvíme.
Zdroj: CinemArt
Entita jakožto ústřední záporák funguje podstatně lépe. Navazuje na již dříve nastavený trend Ethanových protivníků, kteří ve všech filmech vždy představovali nějakou aktuální hrozbu. Je tedy logické, že po zkorumpovaných vládách, biologických zbraních, jaderných hlavicích a anarchistických organizacích přišla na řadu právě AI. Bohužel, ani Entita není plně zužitkována, jelikož prostředí manipulovaného kyberprostoru není plně využito a s myšlenkou determinismu se pracuje kromě linky Paris a Luthera hlavně až na konci a kapičku křečovitě.
Největším problémem filmu ovšem bude nepochybně slabší tempo celé první hodiny. Zatímco předchozí díly vždy v úvodu či první třetině obsahovaly nějakou záživnou akci, jež diváka náležitě zaháčkovala, Poslednímu zúčtování trvá skoro až příliš dlouho, než sešlápne plyn.
Dechberoucí kaskadérská akce
Jakmile film však dá nohu na pedál, už ji nesundá a uhání se zvyšující se rychlostí i napětím až do konce, takže pozitiva ve výsledku převažují negativa. Občas utahané kecání hravě vynahradí dechberoucí akční sekvence typické pro jakoukoliv Mission: Impossible. Ty diváka posadí na zadek, zařezají ho do sedačky a tep mu zrychlí na 200 úderů za minutu. Kaskadérské řemeslo, práce s časovými deadliny, napětím a kamerou, vizuál, soundtrack i lokace stále fungují na výbornou, a to i přes to, že se jedná o mírné variace svých předchůdců (tikající nukleární bomby, potápění či honičky ve vzduchu už tu přece jen byly). Tvůrčí tým ale jde zase o krok dál a každou akci posouvá za hranice představitelného. Jestli si nějaký film zaslouží Oscara za kaskadéřinu, pak jednoznačně právě tento. Škoda, že slavné Americké akademii filmového umění a věd trvalo doslova sto let uznat tuto kategorii jako hodnou náležitého ocenění, a to ještě ke vší smůle pro Mission: Impossible příliš pozdě. Tato ocenění se totiž začnou udělovat až od roku 2028. Tak alespoň, že Cruise dostane čestného Oscara za celoživotní dílo na podzimních Governors Awards.
Jo, celým filmem si do jisté míry Tom honí ego a zase nám má potřebu dokazovat, že mu na to pořád stačí síly. Jo, scénář nabobtnal, musel se stát de facto blbuvzdorným, takže začlenil celou řadu dialogů plných expozice, a od uvěřitelnosti se vzdaluje snad více než kdy předtím. Zároveň však zachovává konzistenci postav až do samého konce a filmové řemeslo je pořád výrazně nadstandardně kvalitní, takže se jedná o jasnou audiovizuální kino událost této sezóny. Navíc kvůli Cruisovu věku (do klubu franšízových devadesátníků za Hughem Jackmanem coby Wolverinem se asi nepřidá) a nepříliš vysokému finančnímu úspěchu Odplaty a pravděpodobně i tohoto filmu se dalšího pokračování nejspíš nedočkáme, minimálně ne v podobě, na jakou jsme byli doposud zvyklí.
Závěrečný díl Mission: Impossible je dechberoucí rozlučkou s kaskadérskou sérií Toma Cruise. Sice mu takřka půlku stopáže trvá, než (znovu)ustaví patřičné sázky, a opakujícími se řečmi o osudu už balancuje na hranici okoukaných klišé, ale jakmile se pustí do akčního řemesla, roznáší konkurenci na kopytech a nabízí jedinečnou podívanou, která na domácích obrazovkách zkrátka nikdy nebude působit tak, jako na plátnech kin.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Jiří Kašpárek
