Backrooms, virální internetový fenomén, se dočkal celovečerního filmu. Pro studio A24 ho režíroval teprve jednadvacetiletý Kane Parsons, který si na YouTube před čtyřmi lety začal skrze sérii videí budovat vlastní interpretaci Backrooms. Stejnojmenný celovečerní film pak představuje kulminaci jeho tvůrčích snah. Překonal Parsons sám sebe, nebo narazil na svoji nedostatečnou zkušenost s profesionálním filmovým prostředím?
Film jako další level
Snímek sleduje prodejce nábytku Clarka (v podání Chiwetela Ejiofora, který se objevil třeba v marvelovce Doctor Strange in the Multiverse of Madness). Clark se nachází v nezáviděníhodné situaci: jeho manželka ho vyhodila z domu, a on tak v podstatě bydlí ve svém obchodě s nábytkem, kam se ovšem zákazníci zrovna nehrnou. Navštěvuje proto kariérně sice úspěšnou, ale v životě podobně ztracenou psycholožku Mary (již hraje hvězda oscarové Citové hodnoty Renate Reinsve). Clark pak objeví v přízemí obchodu vstup do tajemných Backrooms, do nichž se opakovaně vydává, aby je prozkoumal. Když však Mary pojme důvodné podezření, že se mu něco stalo, vydá se Clarka hledat. Nakonec se i ona ocitá ztracena v síti nekonečných, podivných chodeb.
Parsonsova tři hlavní videa s podtituly Found Footage nejsou nijak dlouhá a v zásadě nemají příběh. Celou stopáž sledují formou POV kamerového záznamu bloudění svých protagonistů po Backrooms, kteří občas špitnou nějakou nadávku či vyjadřují údiv, přičemž se nakonec stanou obětí různých nástrah, číhajících v těchto liminálních prostorech. Parsons svoji sérii budoval z velké části rovněž skrze vedlejší kratší videa, sledující perspektivu výzkumníků ze společnosti ASync, jež Backrooms objevila. Tato videa byla plná expozice a neurčitého naznačování, mnohdy vysvětlující takřka nepodstatné záležitosti (např. jak v Backrooms funguje osvětlení). Parsonsův celovečerní film tak funguje jako jakýsi most mezi oběma přístupy. Z Found Footage hororů si bere strukturu a vizuální estetiku, z vedlejších videí zase přebírá expozici, uchopitelnější postavy a rámec příběhu.
Zdroj: A24
Noví hrdinové, staré postupy
Snímek tudíž tráví výraznou část své stopáže psychologickým pitváním ústředních postav. Do jisté míry tak i opodstatňuje přístup, jímž film divákovi celé Backrooms vlastně představuje. Ve videích se v nich postavy ocitají nedobrovolně – do místností, připomínajících kanceláře, vyloženě spadnou. Hrdinové filmu oproti tomu mají na výběr a do Backrooms vstupují více méně dobrovolně, dokonce s možností návratu. Jejich osobní motivace najít v životě novou cestu, která nepovede na to stejné místo, je ale žene hlouběji do tajemného bludiště.
Na druhou stranu film přímo začíná scénou z hlediskového záběru jednoho z vědců, jež divákům neznalým tohoto koutu internetového folklóru okamžitě odhalí, že v Backrooms není bezpečno. Napětí se tak trochu ztrácí jak pro nové diváky, tak už obeznámené fanoušky. O to úmorněji následně působí dlouhé záběry a sekvence, v nichž postavy zdráhavě prochází spletitými a bizarními chodbami a neklidně se rozhlíží kolem.
Není horor jako horor
Parsonsově celovečernímu počinu nepochybně hraje do karet právě estetická věrnost jeho starším videím. Styl osvětlení, kamery se širokoúhlými objektivy zdánlivě rozšiřující prostor, kulisy důmyslně postavené tak, aby se v nich mohl kameramanský štáb příhodně pohybovat a schovávat, animace v Blenderu a trocha CGI a vizuální postprodukce (pro nejděsivější část filmu s lanem se navrátí i zrnitý styl obrazu a ruční kamery) – to vše spolu s podivnými rekvizitami dělá z filmových Backrooms jeden z nejnápaditějších a nejvíce atmosférických hororů posledních let.
Zdroj: A24
Problém je v tom, že Parsonsova tvůrčí vize naráží na hranice konvenčních hollywoodských hororů. Ty pravé zvláštnosti Backrooms film odhaluje příliš brzy, a navíc začleňuje klasické lekací scény. Některé lacinější jumpscary vysloveně tvoří pouze náhlý, hlasitý zvuk, který by jinak děsivý nebyl. Pocit, že Parsonsovi nějaký producent koukal přes rameno, poté dovršuje přítomnost a odhalení znetvořených „obyvatel“ Backrooms. Ti totiž působí, jako by byli potřeba pouze pro scény, v nichž pronásledují hlavní postavy, jenže jelikož jsou kompletně odhalené, rychle ztratí na děsivosti. Což je škoda, jelikož ve svých amatérských dílech si Parsons s nejednoznačností pohrával mnohem více a velkou část děsivosti tvořila divákova představivost.
Divácká otázka
Film tak vlastně zrazuje sám sebe. Na straně jedné na neznalého diváka hází podivné náznaky, které ovšem nikam nevedou, a snaží se horor budovat pomalu a postupně. Avšak na straně druhé si vypálí skoro všechny své karty (někdy i příliš brzy) a recykluje prvky, jež poznají jen znalci původních videí. Film se proto nezvládá zaměřit na konkrétní cílovku. Výsledek je pak nejhorší možný, za což už ale sám Parsons nebo producenti z A24 nemohou. Do kin se ve velkém hrnou zástupci té mladší části diváckého spektra, tedy generace alfa a Z, kteří Backrooms znají mnohdy spíše z virálních youtubových trendů a výzev či videoher, a na pomalý psychologický horor někdy ani nemají dostatečnou trpělivost. Ztráta pozornosti následně může vést ke znudění a nutkání mluvit, což naruší jinak pohlcující zvukový design.
Backrooms jsou řemeslně precizní a nápaditou hororovou podívanou, navíc obohacenou o psychologickou rovinu. Jenže ačkoliv je audiovizuální stránka na špičkové úrovni, obsahem sklouzává snímek k žánrovým klišé a zapojuje jinak konvenční prvky. Dostává se tak do paradoxního bodu, kdy diváka zásobí nápady a náznaky, které ale nemůže nebo nechce dál rozvést.
