Dům plný dynamitu není pouze název nového snímku režisérky Kathryn Bigelow uvedeného na Netflixu, ale i přirovnání (z něhož vychází onen název), které sám film používá pro popsání naší každodenní globální politické situace. Žijeme totiž v námi vytvořeném světě, kdy jeho konec hrozí de facto 24 hodin, 7 dní v týdnu. Film o Spojených státech amerických, jež se znenadání ocitnou v ohrožení balistickou raketou, a jejichž reakce na tento útok může způsobit katastrofální řetězovou reakci, měl být nervy drásajícím politickým dramatem. Jenže tentokrát to moc nedopadlo.
Nevyžádané zjednodušení
Snímek se skládá ze tří částí, přičemž každá nahlíží na děj z perspektivy jiného kolektivu postav. První část trvá 40 minut, zbylé dvě pak minut 30. Všechny tři kapitoly začínají mezititulkem s názvem dané části: Sklon se vyrovnává, Zasáhnout kulku kulkou a Dům plný dynamitu. Z těchto metaforických pojmenování a přímé produkční segmentace filmu na části je zjevné, že tvůrci chtěli divákům téma možného vypuknutí třetí světové války předat co nejsrozumitelnější formou. Názvy kapitol se tudíž ve filmu vyskytnou také v dialozích, někdy i opakovaně. Jenže řada postav poté sobě navzájem (ale především divákovi) vysvětluje různé situace a scénáře místy až podezřele laicky. Výsledkem proto bohužel není úhledné zjednodušení jinak nepřehledného politického marastu, nýbrž obyčejné předžvýkání. Člověk si pak říká, zda film tak trochu nepodceňuje jeho inteligenci. Zvlášť, když se jisté postavy pokouší o humor. Příkladem budiž scéna, kdy generálmajor ironicky přisuzuje útok zhrzenému kapitánovi nějaké ponorky, kterého opustila manželka, a tak mu ruplo. Generálmajor by měl ovšem vědět, že tato varianta není možná, jelikož bezprostřední odpalování jaderných zbraních nezáleží na jednom člověku (což Dům plný dynamitu sám dokazuje).
Tři vrcholy
Jelikož však film operuje ve třech rovinách, tak postupy, jež v jedné části příliš nefungují, v té další fungovat mohou. Zjednodušené vysvětlování komplexní situace tudíž dává smysl, týká-li se třeba prezidenta USA. Je to smutné, ale člověkem, na jehož bedrech spočívá to nejtěžší rozhodnutí, je přerostlé a nekompetentní narcistické dítě – stejně jako ve skutečnosti. Každopádně v tomto ohledu uplatňuje film jinak vcelku funkční koncept pyramidy. První část začíná na jejích nižších patrech. Sledujeme jednak posádku základny protiraketové obrany na Aljašce, a jednak kapitánku Situační místnosti Bílého domu, jakéhosi call centra pro analýzu krizových situací a komunikaci. Vše začíná běžně, postavy vtipkují a připravují se na pracovní směnu. Znepokojivá hudba ale (snad poněkud předčasně) prozrazuje, že se atmosféra razantně promění.
Od chvíle, kdy se na Chicago řítící střelu nepodaří zneškodnit, nastupuje čirá bezmoc. Film ji vyobrazuje skvěle, mimo jiné i díky záměrnému a přirozenému chaosu v komunikaci, jménech a hodnostech. Sledované postavy balancují na hranici stoické profesionality a osobní lability způsobené obavami o blízké. A byť tato emoční rovina nemá nijak složitý a hluboký základ, pro danou chvíli funguje dostatečně. Vrchol napětí nastává v momentě, kdy má raketa udeřit – a právě v tuto chvíli přichází antiklimatický krok zpět v čase. Paradoxně se ovšem jedná i o krok nahoru v žebříčku pyramidy moci.
Ve druhé části se totiž perspektiva přehodí z panikařící posádky aljašské posádky a vystresovaného washingtonského call centra na relativně střídmě reagující generály a mírně vyschýzovaného zástupce poradce pro bezpečnost. I tato část filmu končí v momentě, kdy údajně dochází k zasažení americké metropole. V závěrečné části filmu se poté přejde na samotný vrchol hierarchie, v níž jsou hlavními postavami prezident a ministr obrany. Jenže ani tentokrát nedojde na naznačované vyvrcholení a snímek končí evakuací vybraných úředníků do bunkru.
Zdroj: Netflix
Tři pády
Z popsaného proto vyplývá nejslabší stránka celého filmu. Dům plný dynamitu si dává záležet, aby hned třikrát vystupňoval dění do extrému jen proto, aby jej následně utnul a začal budování napětí od znovu. Přeruší tím i emoční napojení na postavy, které bylo křehké už od začátku. V druhé části filmu je toto napojení vůbec nejslabší. Film navíc dost okatě předhazuje drobky v podobě informací zdánlivě vytržených z kontextu (postavy pouze slyší hovor někoho jiného). Bohužel tyto drobky zapomíná jaksi rekontextualizovat, když se k nim později vrací. Divák proto (s výjimkou ministra obrany Bakera) vidí/slyší více méně to stejné vícekrát, pouze z pohledu jiné postavy, což význam dané informace či dialogu nijak výrazně nemění. A koukat na třikrát opakovaný vývojový vzorec se ve finále docela omrzí, hlavně když snímek tak zarputile (snad dokonce zbaběle) odmítá odhalit vyústění celé akce.
Napětí pak snižuje i vědomí, že film nenápadně v každé kapitole prodlužuje trvání času. Odpočet do zničení Chicaga proto nekoresponduje s ubíhajícím reálným časem. Je to detail, ale zamrzí. A když se k tomu přidá ještě jakoby vlezlá ruční kamera, jež se neustále pohybuje a přibližuje či oddaluje, rázem film dostává méně stravitelnou formu. Tu nezachrání ani působivé herecké obsazení plné známých jmen. Rebecca Ferguson, Idris Elba, Jared Harris či Jason Clarke sice potěší, ale scénář jejich projev výrazně omezuje. A co je nejhorší? Že všechno, o co se tento film snaží, zvládl Kurzgesagt – In a Nutshell vměstnat do pouhého osmiminutového videa How A Nuclear War Will Start - Minute by Minute.
Dům plný dynamitu se snaží být znepokojujícím politickým dramatem. Využívá aktuální téma možné jaderné války. Jenže navzdory skvělému hereckému obsazení a dobře vystupňovanému napětí se film rozpadá čistě kvůli své repetitivní struktuře, která navíc zabraňuje hlubšímu napojení se na postavy.
