Frankenstein a jeho monstrum dodnes patří mezi naprosté ikony hororového žánru. Jejich vzezření i osudy se však od roku 1818, kdy jejich příběh poprvé (tehdy ještě anonymně) sepsala anglická spisovatelka Mary Shelley, výrazně proměnily. Různě důležité detaily i celé příběhové oblouky se napříč dekádami proměňovaly a ztrácely v překladu. Dnes dokonce mohou někteří přisuzovat Frankensteinovo jméno samotnému monstru, a ne šílenému vědci hrajícího si na Boha. Navíc samotná pointa původního gotického románu spočívá právě ve skutečnosti, že netvorem jsou oba – oživené stvoření i jeho stvořitel. Jenže Frankenstein z dílny Guillerma del Tora a Netflixu k této tematice přistupuje trochu jinak.
[vložte_název] Guillerma del Tora
Guillermo del Toro je precizní filmař původem z Mexika. Za celou svoji kariéru jakožto režisér a scenárista už stihl posbírat tři Oscary a celou řadu dalších ocenění a nominací. Jeho snímky často čerpají z estetiky temnějších fantasy a hororu, přičemž důraz klade del Toro především na výpravu, kostýmy, kulisy a rekvizity. Takže i když jeho filmografie obsahuje několik blockbusterovějších zářezů, každý jeho film nese rozeznatelný rukopis. Ať už mluvíme o del Torově adaptaci Hellboye či Pinocchia, prvním Pacific Rimu nebo o komornějších počinech jako Faunův labyrint a Tvář vody – všude je patrné důkladné a poctivé výtvarno. Coby režisér-výtvarník upřednostňuje praktické efekty před těmi digitálními, byť ani ty neváhá využít (např. pro animaci očí a tváře rybího muže ve Tváři vody). Toto kreativní stanovisko však mohlo být jedním z celé řady problémů, kvůli nimž nakonec odstoupil od filmové adaptace Hobita. Tak či onak, del Torův talent je v Hollywoodu dobře známý, přičemž poslední roky z něj těží právě Netflix.
Zdroj: Netflix
Od knihy přes divadlo a exploataci až po streaming
Frankenstein měl v del Torově srdci výjimečné místo. Režisér jej dokonce několikrát označil za svůj vysněný projekt a zdráhal se ho natočit, protože by to znamenalo konec snění. Ozvěnu del Torovým slovům pak dělá jeden z dialogů přímo ve filmu, kdy Viktor Frankenstein po oživení svého výtvoru vyjadřuje znepokojení nad dosažením cíle: „Došel jsem až na kraj světa a další obzor na mě nečekal.“ Stejnou myšlenku vyslovuje ještě jiný Viktor. „Dokonalost není odměnou. Je jen koncem snažení,“ sděluje svému příteli Viktor na konci druhé série Arcane. Zůstává otázkou, zda si podobnou deziluzí projde také del Toro, jelikož snil o natočení toho nejlepšího Frankensteina. Přitom pro milovníky atmosféry původního příběhu byl jistě velmi blízko.
Na rozdíl od vůbec první dochované celovečerní adaptace. Frankenstein z roku 1931 totiž adaptoval primárně divadelní hru z roku 1927, a tudíž došlo na řadu výrazných obsahových změn. Zároveň ale tato verze pomohla ustavit Frankensteinovo monstrum po vizuální stránce (pohyby připomínající zombie, vysoké čelo, oživení elektřinou apod.). A byť film narážel na technické překážky své doby (např. problémy s mixáží zvuku a hudby), stal se kasovním trhákem, a tak z něj produkční studio Universal neváhalo udělat rovnou celou sérii. Postava netvora tak postupně přešla během 50. let od atmosférických hororů k exploatačním filmům pohybujících se na hranici komedie a béčkové produkce. Ovšem vznikaly i serióznější pokusy, jmenovitě pak ten z roku 1994 od režiséra a herce Kennetha Branagha. Všechny variace příběhu Mary Shelley se od knihy vzdalovaly a přibližovaly různě. A Guillermo del Toro nyní zkusil své štěstí, s využitím moderních technologií převyprávěl dnes už trochu zaprášený příběh a výsledek uvedl na streamovací službě. Což trochu zamrzí, protože autorské projekty vždy lépe vyniknou na velkém plátně.
Dva vypravěči, jeden příběh
Del Toro dodržuje nechronologickou strukturu vyprávění známou z předlohy. Film začíná kratší předehrou kdesi za severním polárním kruhem, kde posádka v ledu uvízlé lodě zachrání raněného Viktora Frankensteina (v podání skvělého Oscara Isaaca). Vzápětí však zaútočí nadlidsky silný netvor připomínající člověka. Posádka jej odrazí, načež Viktor začne vyprávět svou část příběhu. Jedná se o poměrně typickou sondu do dětství, kdy nám film ukáže původ všech traumat hlavního hrdiny způsobených přísným otcem a smrtí matky. Následuje časový skok, jenž dění přenese na vrchol Viktorovy vědecko-lékařské kariéry. Díky financování podezřelého podnikatele Harlandera (ztvárněného jako obvykle suverénním Christophem Waltzem) se může v opuštěné věži věnovat svému životnímu dílu: stvoření umělého života a pokoření smrti. Experimentům poté přihlíží také Viktorův bratr, jehož představitel Felix Kammerer zazářil před třemi lety v jinak plytčejší verzi Na západní frontě klid, a jeho snoubenka Elizabeth. Právě po ní Viktor zatouží, dílem proto, že se mu jako jediná ideově vzpírá, dílem proto, že ji hraje Mia Goth, která hrála i jeho zemřelou matku (oidipovský kruh se uzavírá).
Viktor nakonec s pokusy uspěje a Netvora oživí. Jenže prvotní fascinaci rychle vystřídá zklamání. (Milostně) frustrovaný Viktor se rozhodne svoje dílo zničit, čímž jako hodinky šlapající první polovina končí. Následně film otočí perspektivu a vypravěčem se naplno stane Netvor. Tato polovina sice nemá tak hladce plynoucí tempo a obsahuje ne zrovna hezké digitální vlky (byť se natáčelo se živými), po emoční rovině ovšem funguje lépe než ta první. Bohužel k závěru přichází zvláštní paradox. Hned po relativně málo známé televizní adaptaci z roku 1973 je del Torův Frankenstein tou nejdelší verzí. I tak ale nemá čas přirozeně přejít do třetí, mezititulkem nepřiznané části, v níž se příběh Viktora i jeho monstra spojují a vrací dění do současnosti na palubu zamrzlé lodě. Události ke konci Netvorova vyprávění totiž naberou velmi rychlý spád. Výtvor konfrontuje stvořitele, mluví o touze zemřít a pomstě. Jenže hned na to začne Viktor Netvora pronásledovat až na konec světa. Není tedy příliš jasné, kdo prchá před kým.
Gotično až za hrob
Závěr filmu se od knižní předlohy vzdaluje snad nejvíce. Zatímco Branaghova verze se místy skoro až za každou cenu snažila knihy držet, del Torova usiluje spíše o zachycení její duše. Proto výrazně mění úplný konec, který není depresivní, ale povzbudivý a – v rámci možností – šťastný. Del Toro však učinil napříč filmem celou řadu dalších změn, což některé knižní puritány moc nepotěší. Přesto by si jejich srdce mohl film získat neuvěřitelně působivým a vtahujícím výtvarnem. Del Toro opět uplatnil svůj smysl pro detailní design a gotickou fantasy atmosféru, již umocňuje využíváním důmyslné barevné palety, hlavně pak zelené barvy. Ty nejvíce klíčové prostory pak vypiplává do nejmenších detailů a činí tak scénografii neskutečně pohlcující.
Ostatně hercům se stejně bude vždy hrát lépe v propracovaných setech než před zeleným plátnem. V prostorech skutečných šlechtických sídel i ohromujících kulis a modelů (laboratoř a loď) tak vyniká výkon herců hlavních i vedlejších rolí. Příjemně překvapí Lars Mikkelsen, který měl ale tu smůlu, že hrál v netflixovském Zaklínači, či veteráni ze Hry o trůny Charles Dance a David Bradley. Obzvláště ocenit si poté zaslouží ztvárnění Netvora. Jeho představitel Jacob Elordi, podávající famózně znepokojivý herecký výkon, trávil v maskérně až 11 hodin. Design monstra však vycházel z kreseb Bernieho Wrightsona, který stvořil např. Swamp Thinga pro DC Comics. Netvor proto nese vizuální i charakterové vlastnosti podstatně lidštější povahy a je děsivější pro své činy než vzhled. A to i přesto, že není ani zdaleka tak násilný a většinu času jedná v sebeobraně.
Zdroj: Netflix
Sen, nebo noční můra?
Možná tím del Toro tak trochu popřel jednu z hlavních myšlenek původního románu, ovšem vykoupil se tím, že nabízí vlastní postoje a interpretace. Někteří jej za provedené změny a vynechání vedlejších linek budou nenávidět, jiní del Torovu verzi uvítají pro její autorské pojetí. A přitom právě absenci výraznějšího autorského pojetí příběhu novému Frankensteinovi mnozí vyčítají. Avšak i to lze do jisté míry pochopit, protože se del Torův vizuální styl pere se svojí vlastní snahou o napodobování realismu. Kamery se širokými objektivy a do očí bijící umělé externí osvětlování scén (reflektory za okny jsou opravdu hodně výrazné) tak vytrhávají ze sledování jinak poctivě natočené filmařiny.
Frankenstein Guillerma del Tora nabízí řemeslně neuvěřitelně pohlcující variaci známého příběhu. A ačkoliv se předlohy striktně nedrží, stále ji výrazně respektuje. Film si dává záležet na detailech a goticky temné atmosféře. V druhé polovině má ovšem problém si udržet tempo a cesta k jinak hezkému závěru připomíná spíš pád ze schodů než chůzi po rovince.
