Návrat k milovanému příběhu může být dvousečnou zbraní. Obzvlášť, když ten příběh skončil tak definitivně a emotivně jako Poslední rónin. Série Želvy Ninja: Poslední rónin – Ztracená léta vydaná nakladatelstvím Comics Centrum tak stála před nelehkým úkolem. Jak navázat na uzavřené mistrovské dílo, aniž by ho zředila nebo působila zbytečně? Tvůrci se rozhodli pro ambiciózní přístup a rozehráli dvojitou hru. Zčásti prequel odhalující bolestivou cestu Posledního želváka, jehož jméno už vám během této recenze řeknu, protože je to navazující dílo a v rámci příběhu už by zaznít mělo. Výsledkem je komiks, který by v knihovně sice chybět neměl, ale bohužel trpí klasickým syndromem pokračování.
Autor:
Kresba:
Barvy:
Autor obálky:
Vydavatel:
Svět:
Lettering:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Kevin Eastman, Tom Waltz
SL Gallant, Ben Bishop
Luis Antonio Delgado
Gavin Smith
Comics Centrum
Poslední rónin
Martin Trojan
Alexandra Niklíčková
216
barevný
pevná s přebalem
duben 2024
978-80-7652-137-7
první
Zdroj: ComicsCentrum
Dvě časové linie, jeden odkaz
Ztracená léta chytře proplétají dvě časové osy, které se vzájemně doplňují a tematicky rezonují, i když s proměnlivým úspěchem. V minulosti sledujeme Michelangelovu (ANO ON JE RÓNIN) trýznivou pouť po ztrátě celé rodiny. Respektive celá prequelová část příběhu se noří hluboko do Michelangelovy psychiky a ukazuje nám muže zlomeného žalem a pocity viny, pronásledovaného duchy svých bratrů. Vidíme ho na samém dně, zvažujícího sebevraždu, neschopného najít motivaci pokračovat a odmítajícího znovu vzít do ruky zbraň. Jeho cesta zpět k bojovníkovi, kterého známe z Posledního rónina, je dlouhá a bolestivá.
Zahrnuje nejen fyzický trénink a učení se novým dovednostem, ale především vyrovnávání se s traumatem a nalezení nového smyslu v boji proti bezpráví, zde reprezentovaném mongolským warlordem jménem Death Worm. Ačkoliv je tato linka plná temnoty a násilí (zahrnující věznění a zápasy v kleci) a ukazuje Michelangelovu vnitřní sílu, působí zároveň jako pouhá vata, která se emocionálně nedotkne tak, jak by mohla, a nepřináší nic zásadně nového po předchozím díle.
Sequelová část, odehrávající se v přítomnosti, je naopak plná naděje a představuje bezpochyby nejzajímavější a nejpřitažlivější prvek celé minisérie. Seznamujeme se se čtyřmi novými želvami, Yi, Odin, Modža a Uno, které jsou nejen roztomilé, ale i charakterově odlišné a zajímavé. Každá želva je jiného druhu, což se projevuje i na jejich vzhledu a osobnosti (včetně dvou samiček), a jejich interakce jsou plné dětské energie a humoru, i když zpočátku mohou působit lehce otravně a jejich chemie se teprve buduje.
Sledujeme jejich první krůčky v tréninku pod vedením mladé, ale odhodlané Casey Marie Jones, která se snaží navázat na odkaz původních hrdinů. Tyto pasáže jsou svěží, zábavné a jasně naznačují vzrušující budoucnost celé této temné odnože želvího univerza, přičemž bych si asi i přál, aby jim bylo věnováno více prostoru na úkor prequelové linky.
Zdroj: ComicsCentrum
Želvy Ninja: Poslední rónin – Ztracená léta po sobě samy hází šurikeny
Samotný scénař Kevina Eastmana a Toma Waltze odvádí solidní práci v propojení obou časových linií a dodání kontextu k událostem Posledního rónina, i když ne bez výhrad. Prequelová část sice vyplňuje mezery v Michelangelově příběhu a ukazuje jeho bolestivou transformaci, ale zároveň působí trochu zbytečně a natahovaně, jako dovysvětlení něčeho, co už bylo v původním komiksu naznačeno dostatečně. Hlavní záporák této linky, Death Worm, je navíc nevýrazný a slouží spíše jen jako katalyzátor pro Michelangelův vývoj, nemůže se rovnat vnukovi Trhače. Naopak sequelová část, ačkoliv je jí věnováno méně prostoru, je mnohem poutavější a slibnější.
Jedním z nejsilnějších aspektů komiksu je jeho výtvarná stránka, která chytře využívá různé umělce a styly k odlišení časových rovin. Prequelové pasáže z Michelangelova exilu kreslí SL Gallant, Ben Bishop a Kevin Eastman (oproti kreslířkům z předchozího dílu jde poznat, ale nedá se vážně říct, že by to uškodilo). Jejich styl je drsnější, těžší, s výrazným inkoustem a temnější barevnou paletou Luise Antonia Delgada, což skvěle podtrhuje tíživou a bolestnou atmosféru těchto let.
Naopak scény z přítomnosti kreslí Ben Bishop. Jeho styl je o něco hladší a čistší, a Delgado zde používá živější a jasnější barvy, což reflektuje naději a optimismus spojený s novou generací želv. Kevin Eastman pak tradičně přispívá několika stranami ve svém ikonickém černobílém stylu, které často zobrazují zápisky z Třískova deníku, což je nostalgické pomrknutí. Celkově kresbu považuji za solidní a konzistentní, i když někomu může připadat jen průměrně mainstreamová. Nesouhlasím, ale říct jsem to musel.
Zdroj: ComicsCentrum
Otázka ale zní, byl tento prequel nutný?
Navzdory mnoha kvalitám a lásce tvůrců k želvímu světu se nelze ubránit dojmu, že Želvy Ninja: Poslední rónin – Ztracená léta vznikla především jako reakce na obrovský komerční úspěch Posledního rónina a působí trochu jako zbytečná vata. Prequelová část, ačkoliv dobře napsaná a nakreslená, působí v porovnání s původním příběhem méně naléhavě, postrádá napětí (protože víme, jak Michelangelo dopadne) a v podstatě jen opakuje již známé motivy pomsty a vyrovnávání se se ztrátou.
Pro čtenáře, které zajímá především budoucnost, mohou být tyto dlouhé pasáže z minulosti poněkud únavné. Komiks také občas sklouzává k přílišné brutalitě, která může působit až nevkusně a kontrastuje s dětsky působící linkou nových želv. Celkově minisérie nedosahuje takové údernosti a originality jako její předchůdce. Nicméně se stále jedná o neskutečně solidní příspěvek do universa Želv ninja a já docela i chápu, že něco takového muselo vzniknout vzhledem k tomu, že přichází nová generace, nová čtyřka. Problém je nejspíš vážně ta forma, jakou je to podáno.
Želvy Ninja: Poslední rónin – Ztracená léta jsou solidním, i když ne zcela nezbytným doplňkem k moderní klasice. Komiks nabízí dojemný pohled do Michelangelovy zjizvené duše a zároveň vzrušující první setkání s novou generací želvích hrdinů. Skvělá kresba a silné emocionální momenty vyvažují občasné problémy s tempem a pocit, že prequelová část jen opakuje již řečené a působí jako zbytečná vata. Pro zaryté fanoušky Posledního rónina je to zajímavé rozšíření jejich oblíbeného světa. Ostatní si mohou počkat na plnohodnotné pokračování s novými želvami, které Ztracená léta tak slibně načrtávají, a tento díl s klidem přeskočit.
