Zatímco někteří hráči skuhrají, že jim nejnovější počítač nerozjede raytracovaný Cyberpunk 2077 ve 4K na 120 fps a že mají na svém PlayStationu 5 málo teraflopů, jiní stále aktivně používají konzole, které už jsou mezi námi téměř 40 let. Mezi takové konzole patří Sega Mega Drive (v USA známá jako Genesis). Nejúspěšnější domácí herní zařízení od Segy, které posunulo videohry blíž k teenagerské drzosti a disponovalo relativně rychlým procesorem a velmi svižným přístupem do videopaměti. Díky tomu se Mega Drive stal základnou pro mnoho vynikajících shmupů. A ty nové na něj vznikají dodnes. Před necelým rokem jsem jásal nad zcela excelentním Earthionem a nyní je tady ZPF, které se může chlubit podobně vysokými ambicemi a technickou bravurou.
Hromová inspirace
Tříčlenné studio, pojmenované jednoduše ZPF Team, hru původně vyvíjelo právě pro Mega Drive a k podpoře svého projektu využilo crowdfundigovou kampaň na Kickstarteru. Jednotliví členové už za sebou mají některé zajímavé hry pro klasickou konzoli od Segy – zejména rychlou hack and slash akci Tänzer a shmup Super XYX. Pod svá křídla si ZPF nakonec vzal americký vydavatel Mega Cat Studios, který se zaměřuje právě na vydávání fyzických cartridgí s novými hrami pro staré konzole.
ZPF se přiznaně inspiruje slavnou sérií Thunder Force a jejím duchovním příbuzným Lords of Thunder. Ten vyšel na šestnáctibitové konzole TurboDuo a Mega-CD (což je Mega Drive rozšířený o CD add-on) a mechaniky známé z původní sci-fi série přenesl do fantasy prostředí.
Z fantasy do hororu
Hra se odehrává napříč třemi světy, z nichž každý se skládá ze dvou levelů. První svět je stylizovaný do fantasy, druhý do kyberpunkového sci-fi a třetí do biomechanického, mimozemského hororu. Trojici světů odpovídá i trio bojovníků, respektive raketek, které můžete ovládat. Lze si zcela volně vybírat, s kým a čím se do akce vrhnete, ale nejvýhodnější je držet se hrdiny, který odpovídá konkrétnímu prostředí.
Světy můžete navštěvovat v libovolném pořadí. Teprve ve chvíli, kdy úspěšně projdete všech šest základních levelů a porazíte jejich bossy, se vám zpřístupní finální lokace. Ovšem pozor, abyste se dostali k nejlepšímu možnému konci, musíte zároveň v každém levelu najít a sebrat skrytý klíč.
Zblízka i zdaleka
Hratelnostní smyčka se drží postupů nastavených právě v Lords of Thunder, byť je ve srovnání s ním ZPF o něco klidnější a příliš nesází na přesnou navigaci v prostředí. Klíčovým prvkem, jenž si titul u kultovního díla japonského studia Red Company půjčuje, jsou kontaktní útoky na blízko. Ty mají vysokou účinnost, ale jsou z podstaty riskantní, neboť vyžadují přiblížení se těsně k protivníkovi. V ZPF se spouští dedikovaným tlačítkem (bez možnosti pro ně používat autofire), což je komplikovanější řešení než v Lords of Thunder, kde se aktivovaly automaticky.
Obě hry spojuje také možnost nakupovat power-upy za body nasbírané během hraní. V nabídce najdeme posílení zbraní, další životy nebo třeba omezení počtu nepřátelských projektilů na polovinu. Pokud chcete ZPF projít co nejhladčeji, doporučuji se zaměřit především na upgrade hlavní zbraně a multiplikaci sesbíraných medailí, které vám umožňují sbírat další vylepšení.
Můj bože, je to plné barev
Je vidět, že vývojářům ZPF záleželo zejména na grafické prezentaci a její pestrosti co do barev i prostředí. Rozhodně je třeba uznat, že výsledkem je hra, která patří k tomu graficky nejpůsobivějšímu, co na Mega Drive vyšlo, a přitom si dokáže udržet svižných 60 fps. Pestrobarevná stylizace upomínající na artworky z devadesátkových sci-fi časopisů je působivá, ale úrovně Earthiona nedosahuje právě proto, že namísto jednotné stylizace volí výtvarnou těkavost. Když se prostředí nemotivovaně promění několikrát za level, nemůže se zkrátka dostavit pocit, že se pohybuji v promyšleném a konzistentním fikčním světě.
Bohatá barevná škála a složitost pozadí s paralaxním scrollingem si pak vybírá ještě jednu daň na hratelnosti – ne vždy jsou všechna nebezpečí jasně viditelná. Opakovaně jsem tak umíral, aniž bych si hned uvědomil, do čeho jsem to vlastně vrazil. Výhradu lze mít také vůči bossům, jejichž patterny útoků jsou vlastně velmi jednoduché a hra se u nich trochu dá exploitnout k nabírání bodů, neboť délka soubojů s nimi není nijak časově omezená.
Kde jsou shadery?
Emulátor, který je součástí ZPF v její verzi pro Steam, je použitelný, ale nikoli dokonalý. Chybí mu mnohé moderní funkce, jako je zpomalování a převíjení času či využívaní save statů. To samo o sobě může být záměrem tvůrců, kteří chtějí hráče dotlačit k tomu, aby si průchod jejich dílem neusnadňovali, ale mnohem méně pochopitelná je absence volby pořádných CRT filtrů (shaderů), které pixelartové grafice na moderních LCD obrazovkách umí náležitě pomoci. K mínusům lze přičíst i lehké zpoždění patrné v ovládání.
ZPF patří mezi důkazy, že hry pro 16bitové konzole mají svou osobitou poetiku, která se neokouká a morálně nezastarává. Z technického hlediska ždíme možnosti domácího Mega Drivu na maximum a může se směle srovnávat se svými vzory – tedy s Thunder Force a Lords of Thunder. Honba za efektním pixel artem a různorodostí prostředí ovšem zároveň způsobuje, že hra působí méně soustředěně a promyšleně než její extraligová konkurence.
