Není žádným tajemstvím, že když české studio ohlásí nový projekt, domácí hráči automaticky zbystří. Ani ne tak kvůli slepému patriotismu, jako spíše pro přirozenou radost, když něco výjimečného vzniká právě u nás. V mém případě, pokud se navíc bavíme o studiu Amanita Design, očekávání vystřelí ještě o několik pater výš, protože vytvářet malá interaktivní umělecká dílka, spíše než videohry, umí tato parta z Brna dokonale. Jejich hry jsou mou srdcovou záležitostí, a právě proto jsem k Phonopolis přistupovala s obrovským očekáváním. Když si totiž nastavíte laťku tak vysoko, není jednoduché ji přeskočit. Jenže Phonopolis se to povedlo… a možná ještě o kousek více, než jsem sama čekala.
Phonopolis už na první pohled nepůsobí jako klasická videohra. Celé město, každá postava, každý předmět i sebemenší detail vznikaly nejprve fyzicky. Tvůrci jednotlivé objekty vyráběli z vlnité lepenky, ručně je malovali, skládali a následně digitalizovali, aby je mohli rozpohybovat v herním světě. Výsledkem je fascinující kombinace poctivé ruční práce a moderních technologií, která působí naprosto unikátně. Kartonové městečko díky tomu nepřipomíná jen stylizovanou kulisu, ale živoucí organismus s vlastní osobností. Tento kouzelný střet analogového umění a digitálního světa dělá z Phonopolis něco, co se dnes v herním průmyslu hledá jen velmi těžko a já to naprosto miluji.
Hleď si své třídy
Příběh je zasazen do antiutopického městečka ovládaného autoritářským Vůdcem, jehož hlas se skrze ampliony line všemi ulicemi. Obyvatelé jsou tak součástí dokonale řízeného mechanismu, protože pracují a plní rozkazy bez přemýšlení. Jenže plnou kontrolu Vůdce získá až s vypuštěním Absolutního tónu, který obyvatele nadobro promění v poslušné bezduché loutky. Připomíná vám to díla George Orwella nebo Karla Čapka? Phonopolis totiž zjevnou inspiraci neskrývá, ovšem místo vnucování politických motivů je nechává nenápadně prosakovat prostředím, architekturou i samotným fungováním města.
Propagandistické plakáty, rozdělení společnosti do jednotlivých vrstev nebo monotónní rytmus každodenní práce vytvářejí svět, který působí nepříjemně povědomě, přesto fantasticky. Město je rozděleno do tří pater, připomínajících obrovský dort. Na spodku žije tvrdě pracující třída včetně Felixe, nad nimi se nachází úředníci a byrokraté, kteří udržují systém v chodu, a úplně nahoře si užívá privilegovaná smetánka oddaná Vůdci. Celé město pak korunuje gigantická socha diktátora, která svou velikostí doslova zastíní všechno ostatní. Tento silný vizuální symbol je zároveň geniální ukázkou toho, jak tvůrci dokážou vyprávět obrazem beze slov… ale nemějte strach, i na ně dojde.
Hlavní hrdina Felix je obyčejný popelář, jehož úkolem je odklízet pozůstatky minulosti. Staré obrazy, dekorace a další relikvie z doby před příchodem Vůdce mizí v odpadních vozech, aby společnost nezůstala zatížená individualitou nebo vzpomínkami na svobodnější časy. Jenže Felix se jednoho dne díky nalezeným sluchátkům stane imunním vůči zvukovým příkazům z amplionů, čímž začíná jeho procitnutí.
„Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“
George Orwell, 1984
Zítřek znamená čin
Phonopolis zůstává věrné tomu, co Amanita Design umí nejlépe: klasické point-and-click adventuře založené na logických hádankách, průzkumu prostředí a interakcích s okolním světem. Ovládání je maximálně jednoduché, protože si vystačíte prakticky jen s myší, případně gamepadem, ale hádanky už tak snadné rozhodně nejsou. Felix během svého putování postupně prochází jednotlivými částmi města a snaží se dostat až na vrchol Vůdcovy monumentální sochy, odkud má zaznít Absolutní tón. Jenže cesta vzhůru není přímočará. Každá městská oblast přináší nové hlavolamy, které často vyžadují kombinaci logického uvažování, pozornosti i experimentování.
Hádanky nejsou obyčejnou překážkou, ale plnohodnotnou součástí atmosféry a vyprávění. Jednou musíte setřást policisty, jindy manipulujete se zvukovými tóny nebo se snažíte získat konkrétní předmět, ale pokaždé hledáte způsob, jak proniknout mezi vyšší společenské vrstvy. Hra si velmi dobře hlídá tempo, takže se jednotlivé mechaniky rozhodně neomrzí.
Některé hádanky jsou navíc opravdu ďábelské. Dům číslo 24, vyřizování propustek u úředníků nebo práce s želé a párečky v jídelně mi daly zabrat víc, než bych čekala. Hra nemá klasický systém nápovědy a spoléhá na to, že si hráč poradí sám (většinou metodou pokus-omyl). Felix sice občas něco prohodí nebo nenápadně naznačí, že řešení je blízko, ale nikdy vám přímo neukáže, co máte dělat. Drobné nápovědy jsou navíc tak dobře skryté přímo na očích, že si jich paradoxně nemusíte vůbec všimnout. Možná právě tady může být Phonopolis pro část hráčů maličkato frustrující, ale oceňuji, že vás tím titul zkrátka donutí nějak si poradit.
Pochybovat může jen člověk
Když se řekne Amanita Design, většina hráčů si okamžitě vybaví dvě věci: specifický vizuál a hudbu. Melancholické Machinarium, hravý Botanicula, absurdní Chuchel nebo znepokojivě bláznivá Happy Game mají nezaměnitelný rukopis a ani Phonopolis v obou směrech rozhodně nezklamalo. Tomáš Dvořák aka Floex opět odvedl skvělou práci, o čemž svědčí to, že vás soundtrack doslova pohltí. Já sama jsem se nechala strhnout hypnotickou atmosférou a vlnila se dlouhé minuty ve stejné choreografii jako tanečníci v pěnové koupeli. Ta samá chvála by se dala připsat také Matouši Godíkovi za audio, které je důležitou součástí celého světa a je zvládnuté na jedničku.
Velkou novinkou je přítomnost dabingu, což je poměrně zásadní krok vpřed, protože předchozí hry studia komunikovaly hlavně prostřednictvím zvuků a gest. Tentokrát však Phonopolis nabízí klasické, mluvené dialogy. Felix není němým protagonistou. Hlasový herec odvádí velmi solidní výkon, čímž dokáže jednotlivým postavám vdechnout život a tónem hlasu je od sebe odlišit. Pravda, dabing je pouze v angličtině, což může české hráče trochu zamrzet, ale vzhledem k mezinárodnímu zaměření projektu jde o pochopitelné rozhodnutí. Anglický projev není nijak složitý, ale české titulky jsou naštěstí k dispozici.
Absolutní tón se blíží
Ruční výroba všech objektů dodává městu neuvěřitelnou osobitost. Z každého milimetru je cítit textura vlnité lepenky, což napomáhá dojmu fyzické hmatatelnosti. Nejlepším příkladem je trhání papíru, kdy se dostaví doslova totožný pocit jako v realitě. Budovy působí jako kulisy z loutkového divadla, postavy připomínají papírové figurky a animace na dvanáct snímků za sekundu krásně evokují tradiční animované filmy. Velkou roli hraje také barevná paleta, které dominují tlumené odstíny červené, modré a žluté, navíc perfektně kontrastující se šedivými tóny totalitního města. Vizuál si drží jednotný styl a připomíná avantgardní umění meziválečné éry. Inspirace konstruktivismem nebo futurismem je zřejmá v každém detailu.
Co je ale důležitější, město skutečně žije: obyvatelé chodí do práce, policisté hlídkují ulicemi a z amplionů se neustále ozývají rozkazy. Celý svět má neuvěřitelnou atmosféru, až má člověk chuť se zastavit na téměř každém rohu jen proto, aby si prohlédl všechny ty drobné příběhy na pozadí.
Stará doba je pryč
Při vší té kráse a opěvování skvělých nápadů se ke konci probojujete za čtyři až šest hodin. Jako u předešlých děl studia to pro někoho může být málo. Jenže Amanita Design nikdy nestavěla na obřím rozsahu, ale na filozofii krátkých výletů do podivuhodných světů, které vás na pár hodin absolutně pohltí a pak pustí zpět do reality. Příběh nepřináší šokující zvraty, přesto dokáže chytit za srdce díky atmosféře i humoru. Technicky titul působí vyladěně. Během hraní jsem nenarazila na žádné problémy s výkonem. Občas se sice lehce překryly některé zvukové stopy nebo drobně zadrhl audio efekt, ale šlo o výjimečné maličkosti, které nijak nekazily celkový dojem.
Phonopolis je zářným důkazem, proč má smysl podporovat autorské projekty a kreativní experimenty. V době, kdy velká část herního průmyslu sází na bezpečné formule, přináší nezávislí tvůrci na trh osobité projekty tvořené s láskou a péčí. Phonopolis není výjimkou. Z každé odehrané minuty je cítit, kolik práce, času a úsilí musel vznik tohoto kartonového města stát. Přestože jsem se občas zasekla na nějaké hádance pravděpodobně vlastní nepozorností nebo bych si přála ve městě strávit o chvilku déle, jsou to vlastně jediné „výtky“, které mám v rukávu. Jestli už to nesvědčí o faktu, jak moc povedená hra je a že česká herní scéna má pořád co nabídnout i v celosvětovém měřítku, pak vás nepřesvědčím ani stojkou na hlavě.
Běžte si Phonopolis zahrát sami a uvidíte, že mi dáte za pravdu! Fyzická Xzone Edice je navíc neskutečně nádherná.
Phonopolis je důkazem, že studio Amanita Design je mistrem v tvorbě nezaměnitelných světů, které jsou živým mechanismem plným symbolů. Kartonová metropole funguje jako metafora i jako hratelný prostor a spojuje ruční výtvarnou práci s digitálním zpracováním do unikátního vizuálního zážitku. Příběh o kontrole, propagandě a probouzejícím se vzdoru funguje spíše jako atmosférická kulisa, ale o to silněji působí prostředí. I když cesta vzhůru není vždy hladká, celek zanechává silný dojem světa, který nechce být zapomenut, i když se Absolutní tón už dávno rozezněl.
