Píše se rok 1988, Země je po erupci supervulkánu zničená a jediná spása zbytků lidstva leží hluboko v podzemí v podobě ropy. Titul Anoxia Station vás uvrhne do role velitele těžební stanice, kde na vás nečeká nic jiného než klaustrofobická tma, extrémní mráz, či naopak spalující žár a především neustálý boj o holé přežití. Přiznám se hned na úvod, že moje první rande s touto hrou nebylo vůbec romantické, ale spíše plné frustrace a zatnutých zubů.
Začátky jako z nefalšovaného hororu
Bez většího slitování vtrhnete do nehostinných hlubin, kde se po vás chce funkční řešení krizových situací. Jsem typ hráče, který zásadně odmítá hned při prvním záseku otevírat internetové manuály nebo sledovat videonávody. Chci na ty správné mechanismy přijít sám. Jenže tady to znamenalo, že jsem první tři hodiny doslova trpěl a zažíval čistý herní horor. Titul je od úvodních minut hrozně těžký a každá, i sebemenší chyba vede k fatálnímu konci. Chvíli trvá, než vůbec pochopíte základní principy. Jednou mým horníkům došel kyslík, podruhé se uvařili zaživa kvůli špatné regulaci teploty, potřetí došla klíčová ropa. Úvodní fáze mě neustále drtila, ale paradoxně mě ta brutalita nutila to zkoušet znovu a znovu, dokud jsem komplexní systémy přežití konečně neovládl.
Když se konečně prokoušete přes tu strmou křivku učení a hradbu nepochopení, Anoxia Station se před vámi otevře v celé své děsivé kráse. V jádru je to tahová strategie s výraznými prvky budování města, ovšem s enormním tlakem na zdroje. Velmi mě zaujalo, jak zde tvůrci přistoupili k vylepšování budov. Není to klasické schéma, kde nová úroveň zkrátka jen těží rychleji. Zde může upgrade zcela změnit původní funkci, konvektor předěláte na bojler, čímž změníte vstupy, výstupy a najednou musíte kompletně překopat celou svou pečlivě vybudovanou logistickou síť. Celé to ve mně silně evokovalo pocity z hraní titulu Frostpunk. Neustále balancujete na absolutní hraně propasti a máte vtíravý pocit, že i ta nejlépe šlapající ekonomika se může kvůli jediné chybě zhroutit jako domeček z karet.
Zdroj: IGDB.com
Anoxia Station mě ale udržela celou dobu na příjmu
Co mě u titulu spolehlivě udrželo i přes ty počáteční nervy, je samotné zasazení a budování atmosféry. Nahoře na povrchu se možná definitivně hroutí svět, ale politické spory si lidstvo vzalo s sebou do šachet. Vaše posádka se skládá ze specialistů ze Sovětského svazu, USA, východního Německa či Japonska. Tyto národnostní třenice a skryté osobní agendy dokážou nadělat stejnou paseku jako zavalení tunelu, a protože je smrt každého dělníka permanentní, i jediná ztráta neuvěřitelně bolí. Vizuálně je navíc hra naprosto unikátní. Izometrická grafika skvěle zachycuje stísněné prostředí plné zmutované flóry či magmatických jezer, což dokresluje fantastický zvukový design plný praskání hornin, industriálního skřípání a občasných nelidských zvuků ze tmy. Byť to tedy není žádná hitparáda, na které byste mohli oči nechat.
Zdroj: IGDB.com
Anoxia Station jsem v prvních hodinách častoval hodně nevybíravými slovy, nicméně je to vlastně hodně fajn titul. Není to odpočinková záležitost pro nedělní odpoledne, ale drsná, nekompromisní výzva, která vyžaduje vaše absolutní soustředění. Pokud překonáte to úvodní utrpení, smíříte se s tím, že vám hra zpočátku nic nevysvětlí, a odmítnete to vzdát, dostanete do rukou atmosférickou a mechanicky promyšlenou strategii. Pro fanoušky temných survival manažerů je to cesta do hlubin, která za to počáteční odříkání rozhodně stojí.
