Série známá ve většině světa jako Fatal Frame (v domácím Japonsku jako Zero a v Evropě v minulosti jako Project Zero) patří k předním franšízám spadajícím do žánru survival hororu. Od roku 2001 vzniklo celkem pět hlavních dílů, jeden handheldový spin-off pro Nintendo 3DS a tři remastery. Z toho dva, Fatal Frame: Maiden of Black Water a Fatal Frame: Mask of the Lunar Eclipse, vyšly nedávno na Steamu. Společnost Koei Tecmo se sérii věnuje i nadále, a tak nyní vydala Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake – plnohodnotnou moderní předělávku druhého dílu, který je obecně považován za nejpovedenější, a fanoušci jej dokonce řadí mezi nejlepší survival horory herní historie.
Fatal Frame ovšem nikdy nebyl mainstreamovou a masově úspěšnou záležitostí. Na prodané kopie je tato série asi sedmkrát menší než Silent Hill a Resident Evilu tržbami nekouká ani na nehet palce u nohy. Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake k sobě jistě davy také nepřitáhne, ale přitom má, co nabídnout. Minimálně skvělou hororovou atmosféru a silnou poetickou ukotvenost v autenticky japonské hororové tradici.
Hororový kruh
Mezinárodní zájem o japonský horor jakožto moderní popkulturní žánr odstartoval v roce 1998 úspěch filmu Kruh (Ringu) režiséra Hidea Nakaty. Diváky i hollywoodské producenty snímek zaujal odlišným přístupem k zobrazování hrůzy, která zůstává spíše tušená a nepřístupná pohledu kamery. Kruh také spojoval duchařský příběh vycházející z lokálních tradic s obrazem života v moderní společnosti plné technologických vychytávek. Byť se stal „J-horor“ diskutovaným pojmem a mnoho kulturních publicistů předstíralo jeho znalost, reálně zůstalo západní povědomí o něm omezeno na několik málo titulů spočitatelných na prstě jedné ruky. Spíše než původní japonské filmy navíc vešly ve známost jejich americké remaky.
Série Fatal Frame má blízko právě k domácí, japonské hororové poetice. Snad proto je navzdory pozitivním hodnocením kritiků a fanoušků mnohem méně známá a komerčně úspěšná než výrazně globalizovanější Resident Evil, vycházející hlavně z americké kultury braku. Tam, kde Resident Evil pracuje s brutálním násilím, zombiemi, zmutovanými monstry a kritikou korporací, Fatal Frame spoléhá na duchy (často v podobě tradičních onryó), rodinná traumata a psychologizovaný strach založený na tom, co zůstává neviděno a nevyřčeno. Klíčová mechanika focení duchů pomocí magického fotoaparátu vlastně slouží jako metafora japonských duchařských hororů jako takových. Schopnost vidět a zachytit hrůzu je totiž zároveň cestou k jejímu zneškodnění.
Zdroj: Gaming Professors
Chytil mě na pasece motýl
Vývojáři z Koei Tecmo provázali jednotlivé díly série klíčovými motivy a mechanikami, ale nikoli dějem. Každý z dílů tak funguje jako zcela samostatný titul, nevyžadující další kontextuální znalosti. Nemusíte se tedy bát se do Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake pustit, i kdyby šlo o váš první Fatal Frame. Příběh samozřejmě zůstal zachován z původní hry. Dvojčata Mio a Maju Amakurovy spojuje sesterská láska, ale také pocit viny. Při dětské hře v lese si kdysi starší Maju pádem poranila koleno. Od té doby kulhá a musí se spoléhat na pomoc Mio, která se z této nehody obviňuje.
V roce 1988, mnoho let po této události, dvojčata znovu navštíví osudný les, jenž má být brzy zatopen při výstavbě přehrady. Tam narazí na karmínově zbarveného motýla, který je zavede do opuštěné horské vesnice Minakami. Tedy, vesnice je opuštěna lidmi, ale nikoli duchy, jejichž síle introvertnější Maju podléhá a pod jejich vábením Mio opustí. Převážnou část hry proto ovládáte právě Mio, která svou sestru hledá a postupně také odkrývá děsivou historii Minakami a duchů, kteří v ní sídlí.
Vesnice ztracená v čase
Zcela v souladu s poetikou japonského hororu Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake namísto akce a násilí sází na budování atmosféry a strachu z neviděného. Vesnice Minakami tak není jen kulisou, ale de facto jednou z hlavních postav. Je to tradiční horská obec z konce 19. století, která již v té době byla izolovaná, zaostalá a, jak se dozvídáme z nalezených poznámek místního folkloristy, vzpurná vůči modernizačním reformám Meidži. Jelikož v ní už téměř sto let nežije žádný člověk z masa a kostí, je plná trouchnivějících dřevěných domů, svatyní, tunelů a rituálních míst. Úzké, spletité uličky a neustálá tma působí zlověstně hlavně díky promyšlenému zvukovému designu. Praskání dřeva, šramot různých předmětů, hučení větru procházejícího skulinami a zvuky neznámého původu zneklidňují, protože jako hráč nikdy nevíte, kdy oznamují blížící se nebezpečí.
Vesnici obývají v zásadě dva hlavní druhy duchů. Někteří jsou na místě jen lapeni, lze je pozorovat, ale není s nimi spojeno žádné ohrožení. Druzí ovšem patří do kategorie mstivých onryó, hledajících satisfakci za křivdu, která se na nich udála za jejich života. Mezi ně se řadí i antagonistka hry Sae Kurosawa, duch dívky v bílém zakrváceném kimonu. Duchy lze zviditelnit i porazit pomocí charakteristické „zbraně“ celé série – magického aparátu Šaeiki („Stínolapka“), jenž je ovšem v anglickém překladu nazýván Camera Obscura.
Zdroj: Gaming Professors
Fotím, tedy jsem
Zařízení, jež vzhledově vypadá prostě jako starý fotoaparát, je v celé sérii výtvorem okultisty a vědce dr. Kunihika Asoua z 19. století, jenž se snažil odhalit duchy a jejich nemateriální svět. Zachycení stop jejich existence duchy oslabuje, takže právě pomocí Šaeiki se jim Mio může bránit. Systém fotografického boje v remaku dovede být chvílemi zábavný a napínavý, ale především je záměrně neohrabaný a zejména v prvních dvou kapitolách jsem se neustále koukal do tutoriálů, jestli jsem opravdu vše správně pochopil a nepostupuji špatně.
V zásadě jde o to vyfotit každého ducha co nejkvalitněji – čím lepší fotku pořídíte, tím více je váš přízračný protivník oslaben. Tím hra samozřejmě motivuje k riskování, které je pak (v závislosti na vaší šikovnosti) odměněno, či potrestáno. K fotografování samozřejmě potřebujete nasbírat také film, jenž má několik variant s různou silou, ale také s různě dlouhou dobou převíjení. V průběhu hraní lze aparát různě upgradovat, což vašemu snažení výrazně pomáhá.
Souboje na fotoaparáty jsou divočejší a náročnější než v původní hře, protože duchové se pohybují velmi rychle, často vám mizí z dohledu a jejich pomyslný health bar je hodně štědrý. To je poněkud dvojsečné rozhodnutí. Na jednu stranu buduje neustálý pocit ohrožení a slabosti, který je pro survival horor klíčový, na stranu druhou se kvůli tomu souboje často táhnou a připadáte si během nich jako zoufalý nešika, neb jsou prostě založeny na tom, že se mermomocí snažíte dostat divoce poletujícího ducha do hledáčku.
Zdroj: Gaming Professors
Krása skrytá v temnotě
Hlavním smyslem remaku je samozřejmě představit hru modernímu publiku v plné audiovizuální i technické síle. A to se díky proprietárnímu Katana Enginu rozhodně daří. Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake je, podobně jako originál, velmi tmavý, ale zároveň plný detalů, důmyslného nasvícení a atmosférických efektů mlhy a stínů. Naplno tak vynikne charakteristická estetika spojující krásu a děsivost. Přečetl jsem si několik stížností na výkon hry na PlayStationu 5, mohu vás ale uklidnit, že PC verze takové problémy nemá.
Podobně jako starší remake pro Wii (Project Zero 2: Wii Edition z roku 2012) využívá nový Crimson Butterfly volně se pohybující kameru snímající akci primárně z pohledu za ramenem hlavní postavy. To příspívá k větší kontrole hráče nad postavou, ale na druhou stranu tak vývojáři přicházejí o možnost pracovat s mimozáběrovým polem. Přibylo také několik novinek. Třeba dvě nová zakončení, dříve neviděné lokace a nově napsané vedlejší příběhy, ale také roztomilé drobnosti. Tou nejvýraznější je možnost držet se s Maju za ruce, pokud se tedy nacházíte v kapitolách, kde jsou obě sestry spolu.
Zachován zůstal působivý ambientní soundtrack z originálu i zpívané skladby písničkářky Cuki Amano, která speciálně pro Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake napsala novou píseň Ucušie („Odraz“).
Fatal Frame II: Crimson Butterfly Remake je dnes asi nejlepším a nejpřístupnějším způsobem, jak si vyzkoušet jednu z nejoceňovanějších sérií v žánru survival hororu. Použití Katana Enginu vdechlo tlející vesnici Minakami podmanivou, temně krásnou vizuální podobu, zatímco modernizovaná kamera přispívá k lepší orientaci v prostoru. Pokud oceníte věrnost poetice japonských filmových hororů a budování dusivé atmosféry před akčností a intuitivní bojovým systémem, je to hra právě pro vás.
