Čekání bylo nekonečné. Když před několika lety skončila druhá řada Euforie, málokdo pochyboval o tom, že se bavíme o jednom z nejvýraznějších seriálů své generace. Nebyl to jen další teenagerský seriál o problémech dospívání. Euforie dokázala otevřít témata závislosti, psychických problémů, identity i sebedestrukce způsobem, který byl syrový, nepříjemný a často až bolestivě upřímný. Právě proto si získala obrovské množství fanoušků po celém světě.
Třetí řada tak přicházela s obrovskou zátěží na bedrech. Nejen kvůli dlouhému čekání, ale také kvůli očekáváním. Fanoušci chtěli důstojné ukončení příběhů, které si během prvních dvou řad zamilovali. Chtěli vidět další vývoj postav, další emocionálně silné momenty a další důkaz toho, že Euforie se stala kulturním fenoménem své doby zaslouženě. O to větší je zklamání z výsledku. Třetí řada totiž nepůsobí jako přirozené pokračování. Působí spíše jako projekt, který vznikl dlouho po ztrátě původní vize. Jako seriál, který si sice pamatuje jména svých postav, ale už si příliš nepamatuje, proč si je diváci vlastně oblíbili.
Příběh, který zapomněl, co chce vyprávět
Rue se po letech závislosti pokouší najít alespoň křehkou stabilitu a postavit se tváří v tvář všemu, co za sebou zanechala. Každý její krok doprovází tíha minulosti, která se odmítá jen tak rozplynout. Jules se mezitím snaží znovu definovat sama sebe ve velkoměstě, kde anonymita i svoboda jdou ruku v ruce s osaměním. Zbytek rozdělené party se potácí mezi vlastními traumaty, rozpadajícími se iluzemi a snahou pochopit, kam vlastně směřují. Jenže s příchodem dospělosti jako by ze seriálu postupně vyprchávalo ono charakteristické kouzlo, které dříve dokázalo spojit bolest, krásu i chaos do jednoho silného celku. Zůstává otázka, zda v této syrovější realitě ještě vůbec něco dokáže obstát.
Zdroj: Warner Bros. Discovery
Největší problém celé třetí řady spočívá v samotném vyprávění. Euforie vždy dokázala balancovat mezi několika žánry zároveň. Uměla propojit drama, romantiku, psychologickou sondu i momenty téměř thrillerového napětí do jednoho funkčního organismu. Tentokrát se ale tento cit pro rovnováhu vytrácí. Seriál se snaží vyprávět více příběhů najednou, ale ani jednomu z nich nevěnuje dostatek prostoru, aby mohl skutečně dýchat. Jedna epizoda se tváří jako kriminální drama, další jako intimní romantický příběh a jiná zase sklouzává k existenciální úvaze o smyslu života. Na papíře může tato pestrost působit zajímavě, v praxi však většina dějových linek vyznívá nedotaženě a povrchně.
Největší škoda je, že seriál postupně ztrácí to, co ho kdysi definovalo. První dvě řady stály především na vnitřních démonech svých postav, na boji se závislostí, traumaty a vlastními chybami, které formovaly každý jejich krok. Třetí řada se od těchto témat výrazně vzdaluje a nahrazuje je dějovými odbočkami, které často působí spíše samoúčelně než přirozeně. Místo intenzivní psychologické výpovědi tak dostáváme příběh, který se snaží být vším najednou, ale právě tím ztrácí svou jasnou identitu. Seriál se rozpadá do několika rovin, které spolu nedokážou přirozeně komunikovat. Každá epizoda působí jako jiný tón, jako by patřila do jiného vyprávění. Místo soustředěného emočního tahu přichází roztříštěnost, která oslabuje dopad jednotlivých momentů a nechává diváka bez pevného bodu, o který by se mohl opřít.
Když scénář zradí své vlastní postavy
Pokud něco drželo Euforii nad vodou i během slabších momentů, byly to její postavy. Každá měla vlastní hlas, motivace i cestu, kterou si divák mohl postupně osvojit. Právě tahle autenticita byla jedním z hlavních důvodů, proč seriál působil tak silně. Ve třetí řadě ale tato jistota postupně slábne a některé momenty začínají působit, jako by postavy ztratily kontakt se svou vlastní minulostí. Místo přirozeného vývoje se objevují rozhodnutí, která nepůsobí úplně v souladu s tím, co jsme u nich dříve znali, a drobné nuance, které je dělaly uvěřitelnými, se vytrácí.
Ve třetí řadě se tato změna projevuje ještě výrazněji. Řada scén působí, jako by je neprožívaly stejné postavy, které jsme sledovali v předchozích sériích, ale jejich vzdálené verze. Místo plynulého vývoje tak často sledujeme náhlé posuny v chování, které vypadají spíše jako nutnost scénáře než přirozený výsledek jejich cesty. Nejvíce je to vidět na Rue, která byla od začátku emocionálním jádrem celého seriálu. Její boj se závislostí tvořil základ vyprávění i vztahů kolem ní, ale ve třetí řadě se tento motiv často odsouvá do pozadí nebo ztrácí svou původní intenzitu a hloubku.
Zdroj: Warner Bros. Discovery
Výsledkem je pocit, že sledujeme postavy, které postupně přichází o část svých identit, a s nimi se oslabuje i emoční síla celého seriálu. V mnoha scénách chybí vnitřní logika, která dříve držela postavy pohromadě. Motivace byly dříve vrstvené a pečlivě budované, zatímco nyní některé momenty působí uspěchaně nebo nedotaženě. Divák tak ztrácí emoční napojení, které bylo pro Euforii klíčové, a i silné scény pak někdy vyznívají naprázdno. Existuje však jedna výjimka, a tou je Jules. Její linka si i ve třetí řadě drží konzistenci a vnitřní logiku, díky čemuž působí mnohem přirozeněji než většina ostatních postav.
Prázdnota schovaná za krásnými obrazy
Euforie byla vždy známá svým výrazným vizuálním stylem. První dvě řady dokázaly pracovat s barvami, světlem a kompozicí způsobem, který podporoval vyprávění a pomáhal budovat atmosféru jednotlivých scén. Každý obraz měl svůj význam a vizuální stránka nikdy nepůsobila samoúčelně, ale jako přirozená součást emocí postav. Neonové světlo, kontrastní barevné ladění i citlivá práce s kamerou dokázaly podtrhnout vnitřní rozpoložení hrdinů způsobem, který často mluvil víc než samotné dialogy.
Třetí řada se snaží v této tradici pokračovat, jenže marně. Většina vizuálních experimentů působí spíše jako demonstrace technických schopností než jako součást příběhu. Kamera se často zaměřuje na efektní kompozice, které ale nepodporují emoci scény. Místo aby vizuál sloužil příběhu, stává se někdy jeho hlavním cílem. Divák tak občas vnímá více formu než obsah. A to může odvádět pozornost od toho, co se děje uvnitř postav. Výsledkem je pocit, že obraz je důležitější než emoce, které by měl nést.
Kamera neustále hledá neobvyklé úhly, extravagantní kompozice a výrazné barevné kontrasty. Jenže místo aby tyto prvky vyvolávaly emoce, vpodstatě na sebe pouze upozorňují. Divák si všímá kamery místo toho, aby se soustředil na samotnou scénu. Některé záběry jsou bezpochyby krásné. Některé sekvence mají téměř fotografickou kvalitu. Jenže krása sama o sobě nestačí. Vizuál zde příliš často funguje jako samostatná atrakce, která nemá dostatečné propojení s příběhem.
Zdroj: Warner Bros. Discovery
Když utichne srdce seriálu
Jednou z největších předností Euforie byla vždy hudební stránka. Soundtrack dokázal jednotlivé scény povyšovat na nezapomenutelné momenty. Hudba nebyla pouze doprovodem. Byla součástí vyprávění. V mnoha případech právě ona určovala tempo i emocionální intenzitu scén. Dokázala zdůraznit to, co postavy nedokázaly říct slovy, a tím vytvářela silné momenty, které zůstávaly v paměti dlouho po skončení epizody.
Tentokrát však působí překvapivě nevýrazně. Jen málokterá skladba dokáže skutečně utkvět v paměti. Jen málokterý hudební motiv dodá scéně potřebnou sílu. Hudba se tentokrát ztrácí v pozadí a nepůsobí tak dominantně jako dřív. Někdy jen tiše doprovází dění, aniž by ho nějak výrazně formovala. Tím se vytrácí jedna z klíčových vrstev, která dříve definovala atmosféru seriálu. A bez ní působí některé momenty plošeji, než by musely.
Nejde o vyloženě špatnou hudbu. Problém je spíš v tom, že ve srovnání s předchozími řadami působí obyčejně. Chybí jí odvaha, originalita i schopnost podtrhnout emocionální vrcholy jednotlivých epizod. Skladby často nezanechají výraznější stopu. A ani po skončení epizody v hlavě příliš neznějí. To je v případě Euforie poměrně zásadní změna. Seriál, který byl dříve silně spojený s hudební identitou, ji zde dost ztrácí.
Třetí řada Euforie je bohužel ukázkou toho, jak rychle může seriál ztratit vlastní identitu. Zatímco první dvě řady působily jako odvážná a mimořádně silná výpověď o mladých lidech ztracených ve vlastních problémech, třetí série se utápí ve vlastních ambicích. Snaží se být větší, hlubší a umělečtější, ale přitom zapomíná na to nejdůležitější: na postavy, emoce a příběhy, kvůli kterým si ji diváci zamilovali. Přestože zde najdeme několik světlých momentů a pár lehce povedených scén, jako celek působí třetí řada spíše jako tragický stín svého někdejšího „já“. A právě to je na ní to nejsmutnější.