Když studio Supermassive Games před lety přišlo s Until Dawn, zdálo se, že našlo recept na moderní interaktivní horor. Kombinace filmového vyprávění, důležitých rozhodnutí a neustálého pocitu, že každá chyba může někoho stát život, fungovala překvapivě dobře. Následující série The Dark Pictures Anthology už tak jednoznačně úspěšná nebyla. Některé díly dokázaly nabídnout zajímavé nápady, jiné spoléhaly hlavně na efektní prezentaci a klasická hororová klišé. Následně se objevil Directive 8020, který měl být velkým krokem vpřed. Ambiciózní sci-fi horor zasazený do hlubokého vesmíru, inspirovaný klasikami jako Vetřelec nebo Věc, zněl jako přesně ten typ projektu, který mohl sérii vrátit mezi špičku interaktivních hororů. Jaká je ale skutečnost? Na to se pokusíme přijít v následujících řádcích.
Zdroj: Supermassive Games
Directive 8020 vás zavede na vesmírnou loď
Lidé si posledních několik desítek let kladou stále stejnou otázku. Co se stane, až nebude Země obyvatelná? Jak zachránit lidstvo? Jednou z možných odpovědí je kolonizace jiné planety. Určitým způsobem si s touto myšlenkou skvěle pohrál americký spisovatel Robert A. Heinlein, jehož dílo se stalo inspirací pro izometrické akční RPG Colony Ship. Directive 8020 pak nutnost záchrany lidské civilizace využívá v základu svého příběhu.
Ten vás zavádí na palubu kolonizační lodi Cassiopeia. Země se nachází v kritické situaci a lidstvo hledá nový domov mezi hvězdami. Posádka dostává zdánlivě jednoduchý úkol, dopravit se k vzdálené obyvatelné planetě a položit základy nové civilizace. Celkem jasné a jednoduché, ale jak už to tak bývá, nic nejde podle plánu a pokazí se snad všechno, co mohlo.
Brzy po probuzení z kryospánku začnou členové posádky zjišťovat, že na palubě není všechno v pořádku. Objevuje se neznámá vesmírná forma života, která dokáže napodobovat lidské bytosti. Náhle nikdo neví, komu může věřit. Člověk stojící vedle vás může být skutečným kolegou a přítelem, ale stejně tak dokonalou kopií vytvořenou zákeřným vesmírným organismem. Právě v této nejistotě leží síla celé hry. Paranoia funguje. Život váš i vašich kolegů leží na razantních a někdy i fatálních rozhodnutích.
Ne snad po celou dobu, ale minimálně v prvních dvou hodinách, nebo pokud si budete dávat opravdu na čas, tak v první třetině příběhu dokáže Directive 8020 vyvolat velmi příjemný pocit nejistoty. A nutno zmínit, že to je přesně ten pocit, který u her tohoto typu všichni tak zbožňujeme.
Postupně sbíráte informace, sledujete nejrůznější podivné události a na základě zjištěných faktů (dobrá znalost angličtiny výhodou) se snažíte rozpoznat, kdo je skutečný, kdo mluví pravdu a kdo něco skrývá. Záměrně píši, kdo mluví pravdu, protože ne vždy ten, kdo něco skrývá, je maskovaný vetřelec. Několik scén dokáže vytvořit skutečné napětí bez potřeby laciných lekaček nebo hektické akce. Škoda jen, že hra tento motiv nedokáže vytěžit naplno a po čase ztrácí dech.
Zdroj: Supermassive Games
Výborná premisa, známé postupy
Největší problém příběhu spočívá v tom, že navzdory zajímavému námětu působí až příliš povědomě. Pokud patříte mezi fanoušky sci-fi hororů, tak pravděpodobně velmi rychle rozpoznáte většinu inspiračních zdrojů, které jsem zmínil v úvodu, a často budete o několik kroků před samotným scénářem. To samo o sobě nemusí být problém. Mnoho skvělých her staví na známých motivech. Potíž nastává ve chvíli, kdy se příběh začne spoléhat více na předvídatelné zvraty než na vlastní originalitu.
První hodiny fungují výborně právě proto, že hra tají informace a buduje napětí. Jakmile ale začne odhalovat své karty, postupně přichází o část svého kouzla. Tajemství se mění ve vysvětlení, nejistota v jistotu a strach z neznámého v poměrně obyčejný boj o přežití. Ve výsledku je tak paradoxně nejzajímavější částí hry její začátek. Pochybnost o úmyslech a motivech jednotlivých členů posádky určitým způsobem stojí také na jejich životních osudech a etapách. Aby to však fungovalo, musí být tyto osudy také zajímavé. A právě zde naráží Directive 8020 na jednu z největších slabin.
Některé postavy jsou napsané poměrně dobře. Mají vlastní minulost, osobní motivace i důvody, proč se v krizových situacích chovají určitým způsobem. Jenže vedle nich stojí několik dalších členů posádky, kteří působí spíše jako funkční součást scénáře než jako skuteční lidé. Vztahy mezi postavami často zůstávají na povrchu. Hra naznačuje konflikty, staré křivdy i osobní vazby, ale málokdy jde dostatečně do hloubky. Ve výsledku tak některá dramatická rozhodnutí postrádají emocionální dopad nebo určité jasné odůvodnění, či provázanost, jaký by si zasloužila. To je škoda zejména proto, že samotný koncept nedůvěry mezi členy posádky přímo vybízí k propracovanějším vztahům.
Zdroj: Supermassive Games
V Directive 8020 mají rozhodnutí váhu, ale ne vždy takovou, jakou slibují
Jedním z hlavních lákadel her Supermassive Games bývá možnost ovlivňovat děj. A ruku na srdce, snad každý hráč cítí tu svobodu a zároveň moc, když jeho činy a rozhodnutí ovlivní herní svět. Directive 8020 v tomto směru pokračuje v zavedené tradici, kdy v průběhu hraní pravidelně činíte specifická rozhodnutí, která mohou ovlivnit vztahy mezi členy posádky, následující vývoj některých scén nebo přežití jednotlivých členů posádky. Některé následky jsou okamžité, jiné se projeví až mnohem později. Například rozhodnutí v druhé kapitole se ve finále může projevit až v šesté kapitole z celkem osmi kapitol.
Na první pohled vše funguje velmi dobře. Po několika hodinách však začíná být patrné, že hra často vytváří spíše iluzi velkého větvení než skutečně rozsáhlou síť možností. Mnoho cest se dříve nebo později vrací zpět do hlavní dějové linie a některá rozhodnutí mají menší dopad, než se zprvu zdá. To neznamená, že by na volbách nezáleželo. Jen je potřeba mít realistická očekávání. Directive 8020 není masivní příběhové RPG, ale stále především filmově pojatá adventura s několika výraznými odbočkami.
Zdroj: Supermassive Games
Hratelnost zůstává věrná tradici studia
Přišla chvíle si něco říci o hratelnosti. Pokud očekáváte akční FPS sci-fi horror plný soubojů a průzkumu, měli byste svá očekávání korigovat a porozhlédnout se jiným směrem. Directive 8020 je third person (tedy hra z pohledu třetí osoby) adventura, kdy většinu času budete chodit po prostředí, hledat stopy, sledovat dialogy a činit rozhodnutí. Samotná interaktivita zůstává poměrně omezená. Hra se více podobá filmu, ve kterém občas převezmete kontrolu nad postavami, než klasickému survival hororu.
Tento přístup má své určité výhody. Atmosféra dostává dostatek prostoru a příběh může plynout bez zbytečného zdržování. Současně však platí, že pokud hledáte hlubší herní systémy, tak je zde jednoduše nenajdete. A právě tady se začíná projevovat jeden z největších problémů celé hry. Po úvodních hodinách totiž začíná být patrné, jak málo se samotná hratelnost vyvíjí. Zatímco příběh se snaží přicházet s novými komplikacemi, herní náplň zůstává víceméně stejná. Ve hře jsou i stealth pasáže, ve kterých se musíte skrývat před nepřáteli a opatrně se plížit prostředím ve snaze uniknout odhalení a jasné smrti.
Zpočátku to působí velmi slibně. Konečně nejde jen o vybírání dialogových možností a mačkání tlačítek během quick-time eventů. Konečně můžete skutečně reagovat na situaci a dávat si pozor na své okolí. Jenže ono nadšení poměrně rychle vyprchá. Stealth mechaniky jsou jednoduché a postrádají větší hloubku. Nepřátelé se často chovají předvídatelně a jednotlivé sekce jsou dost nascriptované a po čase působí velmi podobně. Nejsou vyloženě špatné, ale ani natolik propracované, aby dokázaly dlouhodobě táhnout hratelnost.
Přestože se v některých situacích objeví možnost použít zbraň nebo se aktivně bránit, většina konfliktů stojí na útěku, skrývání a správném rozhodnutí ve správnou chvíli. Snaha vývojářů vyvolat pocit zranitelnosti a bezmocnosti sice do určité fáze funguje, ale bohužel právě kvůli tomu občas vzniká pocit, že se hra příliš spoléhá na filmové sekvence a sama vám nenabízí dostatek možností, jak situace řešit vlastní cestou.
Nechybí samozřejmě ani hádanky nebo puzzly, chcete-li. Nicméně pokud máte rádi komplexní logické úkoly, budete pravděpodobně zklamáni. Hádanky zde existují, ale většinou slouží pouze jako krátká přestávka mezi příběhovými scénami. Jejich obtížnost je nízká a málokterá z nich dokáže skutečně zaměstnat mozek. To samo o sobě nemusí být problém. Hororová adventura nepotřebuje komplikované hlavolamy na každém kroku. Jenže právě kvůli jednoduchosti hádanek občas působí některé pasáže jako pouhá povinná výplň a snaha autorů natáhnout herní čas.
Zdroj: Supermassive Games
Grafika a zvuk zachraňují nejeden moment
Audiovizuální stránka patří bez debat mezi největší přednosti hry. Modely postav vypadají v základu dobře, kdyby neměly v případě ženských postav jednu hlavní šablonu proporcí a nelišily se třeba jen účesy a barvou pleti. Není to to tom, že by se jednalo o jeden stejný model, ale styl a design, s jakými jsou zpracovány, působí lehce homogenněji. Prostředí vesmírné lodi působí uvěřitelně a práce se světlem výrazně pomáhá budovat atmosféru. Některé lokace dokážou být opravdu působivé a několik scén připomíná filmové produkce s mnohonásobně vyšším rozpočtem.
Stejně kvalitní je i zvuk. Práce s ambientními ruchy, vzdálenými zvuky v útrobách lodi nebo nenápadnou hudbou vytváří neustálý pocit neklidu. Mnohdy právě zvuk prodává napětí lépe než samotný obraz. Je proto trochu ironické, že technické zpracování patří k nejsilnějším stránkám hry, zatímco samotná hratelnost často zaostává.
Directive 8020 je ukázkovým příkladem hry, která měla všechny předpoklady stát se jedním z nejlepších sci-fi hororů posledních let, ale nakonec zůstala někde na půli cesty. Výborný námět, atraktivní prostředí, slušná atmosféra a kvalitní audiovizuální zpracování vytvářejí velmi silný první dojem. Bohužel čím déle hrajete, tím více začínají vystupovat na povrch slabiny scénáře, povrchnější postavy, jednoduchá hratelnost a nedostatečně využitý potenciál celé premisy.
