Říká se, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíte. Platí to i o kobkách? Po spuštění Deepest Chamber: Resurrection se nejspíš nevyhnete pocitu, že jste tohle všechno už někde viděli… jenže nikdy všechno najednou. Což o to, když dva dělají totéž, nemusí vždy dosáhnout stejného výsledku, a dává smysl nechat se inspirovat úspěšnou konkurencí. Podařilo se však Deepest Chamber přijít také s vlastní troškou do mlýna?
Čertovy obrázky
Deepest Chamber: Resurrection lze nejlépe popsat jako indie deckbuilder s roguelite prvky, zasazený do temného fantasy prostředí. Hraje se v podstatě identicky jako Slay the Spire, z něhož si také bere nejvíce po stránce hratelnosti. Vaše družina (k ní se ještě dostaneme) se posunuje po schematické mapě od jednomu střetu k druhému a snaží se skrze několik úrovní kobek probojovat až úplně dolů, k hlavnímu bossovi. V zásadě jediný rozdíl oproti Slay the Spire je, že klesáte níž, místo abyste stoupali výš…
Pokud s ní máte zkušenosti, nejspíš vám přijdou dost povědomé i hlavní postavy. Základní trojici tvoří čarodějka, válečník, kněz (toho lze nejspíš pokládat za hlavní postavu hry, protože bez něj jste skoro nahraní) a časem můžete odemknout ještě tři další. Nutno říci, že požadavky jsou vcelku stylové; zloděj se k vám přidá, když se vám podaří nakrást dost peněz, nekromantka poté, co odpravíte patnáct minibossů, a lovec se o vás doslechne až když hru jednou úspěšně pokoříte. V zásadě lze říci, že čarodějka slouží jako DPS, válečník jako tank a kněz jako healer/debuffer, jenže to by tu nesměl být menší zádrhel.
Tahle hra vás nenávidí
Obtížnost je oproti Slay the Spire úplně jinde. Řada minibossů je vás schopná sundat na jednu ránu, zvláště když vám moc nepřijdou karty. Jistě, jako u všech roguelite se to časem zlepšuje; jednak získáváte lepší vybavení (i když jeho staty jsou obecně dost k smíchu), ale hlavně i víc zkušeností. Zvláště vypečené je léčení, základní uzdravovací karta, která vám vydrží přinejmenším první asi čtyři hodiny hry, je jednak exhaust (tj. dá se použít jen jednou za souboj), ale navíc uzdravuje celkem pět hitpointů. Vzhledem k tomu, že postavy mají mezi pětadvaceti a pětatřiceti a útok nebezpečnějšího nepřítele může být na pohodu za čtyřicet pecek, to znamená, že ze začátku budete umírat fakt hodně.
S kříšením se autoři popasovali svérázně. Stačí jakékoli uzdravovací kouzlo a už je chlapík jako rys. Daná postava (která vám nejspíš moc dlouho nevydrží, příležitostí, jak obnovit zdraví mimo bitvu je minimum) pak dostane trvalý debuff a pokud zahyne podruhé, je to natrvalo. Což je vcelku problém, protože všechny karty v balíčku jsou přiřazené jednotlivým postavám, a pokud vám náhodou natáhnou brka, o jejich karty přicházíte. Konec pak už na sebe nedá dlouho čekat...
Tady je možná na místě zmínit další dva další tituly, z nichž Deepest Chamber: Resurrection čerpá. Inspirace Darkest Dungeon je evidentní už z názvu a také ze zvolené obtížnosti, a do značné míry i z celkové pochmurné atmosféry hry. Samotnou grafikou a nepřáteli, na něž narazíte, ovšem daleko silněji připomíná hry od From Software, především Bloodborne. Najdete tu proto nejrůznější chátru v třírohých kloboucích, napoleonských uniformách, porodní báby vyzbrojené pilkami na kosti i chuligány, kteří jako by vypadli z viktoriánského Londýna. Dungeon, kterým si budete klestit cestu, má celkem čtyři úrovně, na jakž takž lidské nepřátele budete narážet jen v té první. Je to celkem škoda, protože charakteru pobrali rozhodně více než zvířecí protivníci, kterým čelíte ve zbytku úrovní.
A o tom to je. Fakt?
Asi nejslabší stránkou hry je příběh. Ano, ve Slay the Spire nebo v Zoeti hrál příběh také druhé housle, ale tam bylo zřejmé, že přesně o to tvůrci usilují. Na Deepest Chamber: Resurrection je znát, že vývojáři měli daleko větší ambice, ale skutek utek. Ze začátku hrdinové trousí nějaké ty repliky a pár slov jde prohodit i s obchodníky, ale v zásadě se dozvíte jen, že jste ve městě, které stihla nějaká katastrofa a nyní ho přikrývá kouzelný dóm, takže se lidé museli stáhnout do podzemí. Celou dobu vás hra navíc straší zlým papežem, který to vše spískal, ale nemůžete se mu ani postavit – závěrečný boss je nějaký trapný vodní ještěr. Hra se dočkala několika updatů, v nichž byly přidány nové herní mechaniky a postavy, ale poslední proběhl už před nějakými třemi lety, takže papeže se už asi nedočkáme. Škoda.
Nedodělanost ze hry čiší, vypadá to skoro, jako by autorům došel buď čas, nebo peníze. Naštěstí se to týká pouze příběhu a některých herních mechanik, po technické stránce je hra optimalizovaná skvěle. Za celou dobu jsem nenarazil ani na jeden bug, hra ani nepadá. Grafika je na indie poměry ucházející, ač se vlastně skládá jen z několika renderovaných pozadí a nepřátel, a hudba neurazí.
Vylepšit by si zasloužil uživatelský interface, hra se s vámi navíc vůbec nemazlí a žádný z bambilionu různých buffů, debuffů, status effectů apod. vám nevysvětlí – musíte si je osahat sami, podobně jako v Darkest Dungeonu. Na druhou stranu, hratelnost je tu poměrně strategická. Jednak můžete na nepřátele házet aggro (tedy, změnit cíl jeho útoku – občas to jde, občas ne, a občas se nepřítel rozhodne změnit cíl sám, obvykle poté, co ho jedna postava několikrát v řadě zraní), dále se také karty ve vaší ruce dají posilovat tím, že zahrajete kartu vedlejší. Občas se tím její efekt mění naprosto od základů, a v průběhu jednoho tažení (trvá tak tři čtvrtě hodiny) můžete ve vzácných případech efekty i přidávat a měnit. Kombinací jsou tu hromady, nicméně byl by zázrak, kdyby v tom množství tvůrcům něco neuteklo – kdyby hra byla nefér jen vůči vám, asi by se to dalo zkousnout, nicméně jsou tu komba, která vám hru umožní dohrát s prstem v nose. Zvláště pokud máte v partě zloděje, nemá proti vám šanci v podstatě nikdo.
Vzato kol a kolem však je Deepest Chamber: Resurrection velmi zábavná hra, která vám může vydržet opravdu dlouho. Nevyužitý potenciál sice zamrzí, ale i v tomhle stavu je ve hře dost obsahu, aby vás zaměstnala na dlouhé hodiny. Vzhledem k tomu, že je nyní naceněna na necelých třináct dolarů, jde o jasnou volbu pro všechny fanoušky roguelite kartičkovek.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Aleš Jan Procházka.
