Je to už více než osm let, co nás vývojáři od Red Hook Studios poprvé hodili do kobky Darkest Dungeon. Roguelike tahové RPG vynikalo obtížností, bezvýchodnou atmosférou a nutností zdokonalovat se neustálým opakováním. K dokonalosti se snaží vybrousit svou jedinou značku také studio Red Hook Studios. V Darkest Dungeon II nestačí vyčistit jedno zamořené panství, nýbrž celou zemi. Opět to není jednoduché, zato opět s bezútěšnou a depresivní atmosférou. S tím rozdílem, že už nebudete stavět základnu, nýbrž cestovat. Je to jedna z těch her, kde se nesnažíte vyhnout smrti. Smrt je jen prostředek k tomu, se poučit a být příště lepší.
Pokud si chcete udělat rámcovou představu o herní filozofii Darkest Dungeon II, možná znáte filmy jako Na Hromnice o den více, nebo Na hraně zítřka. Ve hře neexistuje ukládání a po každé smrti začne nový začátek s nabytými zkušenostmi. Do konceptu neustálého opakování k dosažení vlastní dokonalosti žánr RPG skvěle zapadá. Jak jinak motivovat hráče k neustálému opakování než mu dát světlo naděje? Je potřeba se postupně naučit všechny bojové dovednosti, poskládat svou partu tak, aby se dovednostmi doplňovali, připravit je na každá jednotlivá prostředí a učinit je mentálně a psychicky odolnými. Čas od času je potřeba vyrovnat se s ošklivými nemocemi fyzického a psychického rázu. Nikdo z party neumře napořád, na rozdíl od prvního dílu, kde se najímaly, umíraly a měnily postavičky jako ponožky. Zde mají všichni svůj vlastní příběh a osobnost. Nebojte se ale, že by vám vám vylepšení zásadně ulehčilo postup. Na prvním místě bude pořád hráčova dovednost v návykových tahových soubojích.
Kočár nosící světlo
Ve hře cestujete gotickým dostavníkem a na rozcestích se rozhodujete, kam se vydat, přičemž dostavník jezdí sám a na hráči je určit směr cesty. Ani v této fázi nemusíte nikam pospíchat, hra vás netlačí k rychlému rozhodování, jak je tomu dobrým zvykem v plně tahových hrách. Darkest Dungeon II je hodně komplexní dílo. Brzy zjistíte, že s fyzicky a duševně nemocnými lidmi si nemůžete v pokročilejší fázi cesty dovolit minout nemocnici. Že si v určité fázi nemůžete dovolit nechat zhasnout světlo na dostavníku. Že je parta slabá na další boj a je lepší radši zvolit cestu, která vám na oplátku poškodí dostavník. Plánování cesty a management celé skupiny je další část návykové hratelnosti hry. Lákadlo, které když pohltí, sežere desítky hodin života. Mně se to stalo. Často jsem se nemohl od hry odtrhnout a vstávání do práce po čtyřhodinovém spánku bylo bolestivé. Darkest Dungeon II umí pohltit svou návykovostí na dlouho. Opravdu mě bavilo pořád dokola vymýšlet nové strategie s různými sestavami bojovníků s nadějí, že najdu tu pravou a dokonalou.
Zdroj: Red Hook Studios
Pastva pro oči
Darkest Dungeon II je postavený na enginu Unity a grafika vypadá parádně. Střídá se zde 3D ježdění s kočárem a 2D souboje viděné z boku. Všechno je krásně nakreslené a detailní. Vyzdvihnout musím hlavně modely nepřátel, kteří vypadají děsivě. Podporují tím všechny představy pekla v gotickém středověku. Nepřátelé jsou tak dekadentní a odpudiví, že už jen pohled na ně je samotné peklo, natož s nimi bojovat a udržet si u toho zdravý rozum a zdravé tělo, které se může během souboje nakazit jednou z obávaných smrtelných nemocí středověku, jako je tyfus nebo lepra. Celou tuhle krásnou depresi podporuje hudba, která do doby zasazení pasuje jako poklice na hrnec. Jinak je ale zvukový doprovod spíše o zvucích boje a zahrát si hru bez zvuku, při neustálém opakování, vůbec nevadí. Jediný dabing zde představuje vypravěč, který naštěstí po druhé kapitole zmlkne. Namluvený je sice hezky, ale po nějakém padesátém (!) pokusu ve druhé kapitole už opakoval stále to samé dokola.
Po čase stále stejné a zdlouhavé začátky
Docela mě mrzí, že hra nenabízí možnost uložit si nastavení schopností a rozestavení družiny na rozcestí a celkově nejde trochu zkrátit dlouhý začátek. Každá úspěšnější výprava zabere jednu až dvě hodiny. Efektivní rozmístění postav a kombinaci jejich schopností bych si chtěl uložit, protože se mi často stává, že jsem si přesně nepamatoval, jak to bylo, a hlavně je to dost otravné, když tu samou rutinu musí člověk dělat pořád dokola. Tím spíše na méně pohodlném gamepadu. Když už mám počáteční management party vyřešený, chtěl bych se soustředit na to nejzábavnější – souboje a plánování trasy. Pro budoucnost výprav je dobré vypracovat si nejlépe všechny postavy. Kdyby někdo umřel a v hostinci by bylo potřeba doplnit stav, zaměření talentů už sice přerozdělit nepůjde, ale ve čtyřech se to i tak lépe táhne. Rozhodně se vyplatí dát na volné místo postavu s tím správným zaměřením. Na výběr máte z jedenácti charakterů a Lovce Odměn, kterého jde najmout jen když je v hospodě vyvěšený plakát.
Zdroj: Red Hook Studios
Příběhový zážitek nečekejte, zato pořádnou obtížnost ano
Pokud ve hrách hledáte příběhový zážitek, Darkest Dungeon II není pro vás. Každá postava sice má své příběhové pozadí, a nutno podotknout, že se všichni vyrovnávají s bídnou minulostí, ale nic obsáhlého to není. Spíš se snaží dokreslit atmosféru. Zdejší putování není o vyprávění konkrétního příběhu. Samotná cesta je příběh, který se odvíjí od vybojovaných bojů, zvolené cesty nebo nepopulárních, ale nutných rozhodnutí. Nikdy není nic jisté. Často se mi stává, že do třetího hostince přijedu naprosto v pohodě s tím, že bych to tentokrát mohl konečně dotáhnout k bossovi. Pak se ale najednou celá družina rozhádá a to má za následek postižení klíčových schopností. Cesta do čtvrtého hostince najednou začne být velký problém. Průměrní nepřátelé najednou dávají zabrat a každý vyhraný souboj je poté velké vítězství. Umřela mi uprostřed průchodu postava? Vím, že jsem v pytli, ale mohu to ještě zkusit dotáhnout alespoň k nějakým svíčkám.
Díky tomuto faktu se může zdát, že je Darkest Dungeon II pořádně obtížný, až frustrující. Frustrace je na místě, je ale potřeba brát ohled na to, čím se hra snaží být. Každá získaná svíčka je úspěch a další posun. Bez ohledu na to, že smrt přišla třeba už po padesáté (!) za sebou. Každou svíčkou vylepšujete atributy a schopnosti postav, odolnost dostavníku či důležitou znalost prostředí. Opakování je postup samotný, jen to zabere hodně času. Pokud to s dohráním tohoto díla myslíte vážně, připravte si alespoň sto hodin volného času a neustálé odkládání spánku. Návyková hratelnost tohoto typu her není pro každého. Někdy také musím chodit do práce, fungovat trochu doma nebo se věnovat jiným životním činnostem. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, tak už mám asi sedmdesát hodin, jsem zarostlý, doma bordel, minimálně tři dny jsem pořádně nespal a jsem tak někde v půlce. Všechno jen díky tomu, že rodinka odjela na týden pryč, jinak bych si rozehrání Darkest Dungeon II předem radši rozmyslel.
Jo, jo, už aby byl večer a já se mohl znovu ponořit do víru neúspěchu. Třeba to jednou klapne. Nebo mě to dřív omrzí. Zatím je to pořád zábava. Zmínit musím také českou lokalizaci, což je ve světě konzolí vždy ceněné.
Zdroj: Red Hook Studios
Pokud máte rádi roguelike, taktické tahové souboje a RPG, určitě si to zkuste. Jen je potřeba se tím nenechat úplně pohltit, pokud máte nějaký další život. Darkest Dungeon II vyžaduje hodně času a trpělivosti. Odmění se krásným grafickým zpracováním, poutavou temnou atmosférou středověku a hloubkou svých herních mechanik. Některé aspekty by mohly být k hráči vstřícnější, jako je zdlouhavý začátek a neustálé naklikávání toho samého na začátku, ale to se dá zkousnout. Smrt zde není konec. Je to součást postupu hrou.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Milan Koubksý.
