Představte si, že by nás za pár desítek let čekala budoucnost, ve které se Praha stane samostatným územím naprosto ignorujícím okolní svět poté, co se vláda rozpadla… že by voda byla tak nedostatkovou a cennou komoditou, až by si sprchu mohli dovolit jen ti největší boháči… že by i v prosinci teploty dosahovaly až nepříjemně letního dojmu… že by u moci bylo osazenstvo těch nejvlivnějších šéfů velkých korporací, které nezajímá nic jiného než vlastní zisk… moment, tento bod ignorujte, to je vlastně realita. Otřesná představa, že? Bohužel v knižním titulu Františka Kotlety, Underground, je toto denním chlebem každého jednoho z deseti milionů obyvatel Praha City. Nakladatelství Epocha ve svém repertoáru skýtá první díl tohoto sci-fi románu o tom, jak to dopadá, když se podělá úplně všechno, co se může podělat. Autor: Autor obálky: Grafické úpravy: Vydavatel: Počet stran: Tisk: Vazba: Rok vydání: ISBN: Vydání: František Kotleta Adéla Miklíková Lukáš Tuma Epocha 312 černobílý brožovaná 2020 978-80-7557-241-7 první
Zdroj: Epocha
Jednou fízl, navždy fízl
Petr Vachten je hlavním aktérem celého příběhu, jenž leze z jednoho průšvihu do dalšího. Ještě předtím, než celá Evropa upadla do chaosu, pracoval jako řadový policista. Ve válce s Poláky přišel o nohu a teď maká jako nájemný pejsek pro místní mafii. Občas svému bývalému kolegovi za výhodnou částku vypomůže sejmout zločineckou bandu handlující s lidským masem, jindy zajde do kavárny na nelegální kafe. Jeho život není ideální, ale mohlo by být ještě hůř. Praha City je taková modernější verze Oceánie, kde se sice lidská individualita netrestá jako zločin, ale tamní složky Bezpečnosti sledují skrze drony pohyb obyvatel, pomocí City News jsou všem vštěpovány jen ty dobré zprávy, podrobené kruté cenzuře, a lehce totalitní vláda živí svou absolutní moc izolováním Prahy od zbytku světa. Nikdo pořádně neví, co se děje za jejími hranicemi ani co se děje za hranicemi rozpadlého Česka, jehož některé části dávno zabralo Polsko a další přilehlé státy. Praha City je tak jediným místem k životu, kde máte alespoň malou šanci přežít i na té nejnižší U úrovni, která patří k té nejspodnější a nejchudší vrstvě. Město je rozděleno na tři zóny určující váš společenský status podle bohatství. Ti movitější si dokonce mohou dovolit skutečné jídlo vypěstované ze skutečných surovin. Většina obyvatel buď nevědomky konzumuje lidské maso, v tom lepším případě potraviny biologicky vypěstované v laboratořích, či potkany a jinou havěť. Že každý den zmizí několik desítek lidí, je obecně známý fakt, ze kterého se nikdo moc nevzrušuje. Hned co se městem začnou šířit klepy, vznikne jakýsi fanatický kult kolem digitálních čarodějek, a jakmile první z nich natáhne brka cizím přičiněním, dostane Petr Vachten za úkol je chránit.
„Rozdělení města na tři zóny tak vzniklo postupně a přirozeně. Každý si mohl žít, kde a jak chtěl. Pokud na to měl peníze. A to byl problém. Vzhledem k obrovské koncentraci obyvatel a růstu města do výšky se postupně vybudovaly tři úrovně metra – podzemní U, nadpovrchové S a nakonec luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou centrum Prahy s periferiemi, s výjimkou nejzaostalejších částí jako tato. Úroveň U byla zdarma, za užívání dalších se platilo. Postupně se tak tři dráhy staly symbolem pro tři třídy obyvatel, které přirozeně žily a stěhovaly se tam, kam svým sociálním statusem patřily.“
Napůl člověk, napůl technologie
Digitální čarodějky jsou povoláním velice zajímavá stvoření. Za dlouho dobu, kdy se lidstvo sbližovalo s technologií, dokonalé náhražky orgánů a končetin, elektronické vylepšování mozků, čipy propojené s různými částmi těla či permanentní připojení se na Pranet (složenina ze slov Praha a net), to vše bylo nic ve srovnání s vymoženostmi digitálních čarodějek, na nichž si bohatí postavili zážitkový fenomén. Čarodějky totiž dokážou v mozku každého jedince najít jeho největší touhy, ty zesílit a přivodit ten nejsilnější orgasmus, jaký jste kdy zažili. Z toho důvodu se jim spíše než digitální čarodějky říkalo digiděvky, digištětky, digikurvy a hromadou dalších barvitých synonym. Tyto ženy s ohromným množstvím mechanických implantátů si žijí na vysoké noze obklopené luxusem.
Zdroj: Epocha Naprostým protipólem je Vachten jako to největší hovado celého Praha City, který si během přestřelky dokonce s ledovým klidem hraje mobilní hry, pro nadávky nechodí daleko a ze srdce opovrhuje touto dobou i systémem. Jedná se o úžasně napsanou postavu, bez níž by byl celý příběh neskutečně suchý. Někdy vás přiměje se nevěřícně zasmát nad volbou slovníku, ale i bez sprostých slov dokáže z fleku vytáhnout jednu sebelepší hlášku za druhou. I když se některým čtenářům může volba autorova slovníku zdát někdy přehnaná, nadávky a sprostá slova na scénu přiletí ve chvílích, kdy se skutečně hodí, čímž přiživí tolik pro čtenáře důležitou atmosféru. Kromě toho se připravte na občasnou nahotu a jednu „žhavou“ milostnou scénu na kapotě vznášedla. Také další postavy velice dobře zapadají do celého konceptu. Tlustej Tom je zvrhlý dědula v pokročilých letech s kiltem, šéf pirátů (ne té politické strany). Fairy Fay je předmětem Vachtenových úchylných představ a například takový Adam Karel zastává roli té největší osiny v zadnici. Každá postava má své místo, jedinečný charakter a životní příběh. S některými se seznámíte o něco blíže, jiné jsou pouze letmo zmíněné, což je trochu škoda, ale ne u všech vám to bude vadit.
Nevědomost je nejlepší kuchař
Příběh knihy Underground pozvolna začne gradovat a nabere neskutečné obrátky dříve, než se budete chtít od díla odtrhnout. Svou akcí, adrenalinem, nervy drásajícími přestřelkami, příběhovými zvraty, dobře mířenými vtipy i narážkami na dnešní dobu vás dokáže připoutat do křesla na dlouhé hodiny. Možná právě to může některé čtenáře odradit, protože té akce je někdy až příliš a Petr Vachten by se měl přejmenovat na Chucka Norrise, protože nechybí scény, kdy stojí sám či pouze s minimální pomocí proti mnohonásobné přesile a vždy si s ní dokáže poradit. Četná zranění mají ukázat, že je také jen člověk, ale i tak ho budete vnímat jako dalšího nepřemožitelného hlavního hrdinu. Co mě ovšem dokázalo dostat do kolen, není ani tak příběh, jako výborné narážky na dnešní společnost, v případě Vachtena na „minulost“. Křížení ulic Daniela Landy a Romské, muzikál Miloše Zemana, zastávka generála Kovyho, remixy sto let starých nahrávek Michala Davida, po jehož dvou písničkách začala lidem téct krev z uší, či největší majstrštyk, hokejista s fakt děsivým účesem na okrajové části Prahy, dříve nazývané Kladno, co snad tohle město založil nebo osvobodil, ale teď na něj jenom serou holubi. Čeština je krásný jazyk bohatý na všemožné výrazy a autor knihy s ním umí skutečně dobře pracovat. To vše navíc podtrhuje fakt, že se celá tato patálie odehrává v naší domovině, proto je vidina takto nepříznivé budoucnosti o to děsivější. Snad se pro nás rok 2107 neponese v tomto duchu a snad František Kotleta není až takový vizionář, že by se jeho představa kdy naplnila.
„Snažil jsem se to nevnímat, ale vysílání bylo stále zdokonalováno tak, aby mu nikdo nedokázal uniknout, a pronikávalo mi do oční sítnice ze všech sil a řvalo do uší. Jenže lidský mozek technologii stejně vždycky předběhne a naučí se ignorovat, co mu není po chuti.“
„Reformovaná strana Satanova církev nabírá nové členy. Satan vás potřebuje, bez něj svět lepší nebude.“
Kotleta má své čtenáře i své odpůrce. Jeho styl nemusí sednout každému. Cílovka se zkrátka musí odvázat a nebýt pohoršena sprostými slovy, erotikou, násilím a brutalitou. Styl českého spisovatele se snaží jít proti proudu, což ne všichni ocení. Pokud vám však nevadí občasné a trefně mířené vulgarity opepřující celý zážitek, bude pro vás spisovatelské umění Františka Kotlety tou pravou volbou. Underground je knihou s možná až moc velkou hromadou akce a nepřemožitelným hlavním hrdinou, ale bude vás bavit od začátku až do konce. Tolik synonym pro digitální prostitutku snad ještě nikdo nevymyslel.
