Zombíky fakt nemusím. Tito nemyslící požírači mozků rozhodně nepatří do mé top desítky oblíbených potvor ani do čestné zmínky na konci seznamu. Takže když jde o ně, ne, díky, nechci. Jenže pak Honza Slívka přišel s knihou Zombiekarnace a hádáte správně, že má prvotní reakce byla něco jako „no tak to teda ne.“
Nadšení z nové knihy uvadlo rychleji než předsevzetí žít od pondělí zdravě. Likvidátor? Miluju! Masomlejnek? Taky! Ale zombíci? To zase bude další tuctovka o partě přeživších, co zběsile střílejí kolem sebe, zatímco jim někdo okusuje lýtka. To si nechám ujít. Bohudík jsem žena, a tak mi to brzy začalo vrtat hlavou. Je to přece Honza Slívka! Ten by nenapsal obyčejnou zombie řezničinu. Ten by do toho narval něco, co mě donutí dát tomu šanci, i když mi to zrovna nevoní. Tak jsem do toho šla a vůbec nelituji.
Autor:
Autor obálky:
Ilustrace:
Vydavatel:
Edice:
Žánr:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Honza Slívka
Jiří Arbe Miňovský
Jiří Arbe Miňovský
Epocha
Fantastická Epocha
Postapo, horor, zombie
440
černobílý
brožovaná
březen 2026
978-80-278-0276-0
9788027802760
první
Zdroj: Epocha
Zatni zuby, pěsti i svěrače! Jde se na to
Světe div se, ono to začalo přesně tak, jak jsem čekala… Lidstvo je v háji, zombíci jsou všude, čokoláda není k sehnání a letos se na dovolenou asi nepojede. Najednou přišlo bum a planetu obsadili hladoví nemrtví. Lidstvo nestihlo ani říct „do prdele“ a už jich byla půlka na menu. Každý ukončený život znamenal přírůstek do zombie týmu. Naše parta to ale vzala chytře. Schovala se do pražského krytu a čekala, že se zombíci třeba rozpadnou, pobijou, zázračně zmizí… a ono nic. Takže plán B: vylézt ven a zajít k Baltu, kde má být údajně bezpečno.
Výprava v čele s velitelem, několika vojáky, jednou drsnou ženou a jedním cenným nákladem moc dobře ví, že přežije jen ten, kdo se umí plížit, mlčet a případně utíkat rychleji než kamarád vedle. Když tak jednou peláší před partičkou zombíků, narazí na podivné stromy, magora, co kosí nemrtváky jako trávu a ještě se u toho šíleně culí, a vesnici, která si žije tak nějak podezřele v pohodě.
První kapitoly vypadaly obyčejně. Tak sakra, Honzo, tohle mi nedělej. Ovšem víra byla naštěstí silnější. Zombie apokalypsa se najednou začala kroutit směrem, který by vás nenapadl ani po pěti panácích a jedné existenciální krizi. Do hry vstupují prvky posmrtného života a dalších věcí, které tomu dávají úplně jiný rozměr. Najednou to není jen o přežití, ale o tom, co vlastně znamená žít a, no, nebýt úplně mrtvý… pochopíte sami.
Honza si jede svoje a jede si to zatraceně dobře. No jasně, protože by přece nemohl napsat „jen“ postapo se zombie. To by mu bylo málo. On prostě musí mít vždycky něco extra, aby mohl vybočit… jako by mu nestačilo, že má doma tak krásnou manželku. Ne. On si tu pozornost prostě urve i na papíře.
Ty prsa měla vážně výstavní
Jak už jsme dobře zvyklí, Honza ve svých dílech do popředí sází hrdiny, kteří nevynikají vysekaným pekáčem buchet na břiše ani vysokým inteligenčním kvocientem, ale nebojí se si spálit půlky pro ostatní. Hlavní hrdina Jirka je věrný, schopný… a zároveň totální idiot, co by si nevšiml flirtu, ani kdyby nad vyšpuleným zadkem blikala obří šipka s nápisem „vstup zde“. Holt, přežít apokalypsu a sbalit ženskou jsou dvě úplně odlišné disciplíny. Ještě hůře je na tom ovšem Max.
Zdroj: Epocha
Max je kokot, ale v tom nejlepším slova smyslu. První dva dny známosti byste ho nejraději vzali lopatou po palici, jste-li muž. Ženy by spíš použily kreativní mučící metody zahrnující citlivé partie. Max jede jednu nevhodnou hlášku za druhou, často navíc obsahující sexismus, rasismus a jakýkoliv další „ismus“, co si dokážete představit. Není to však samoúčelné, ale součást jeho charakteru. On prostě takovej je. Vydržíte-li dva krušné dny, zjistíte, že roli kokota hraje až překvapivě dobře a klidně byste mu svěřili vlastní život. Max totiž seká zombíky s úsměvem, provádí nemožné psí kusy a přitom drží celou komunitu pohromadě. Jenže vy cítíte, že něco skrývá… že celá vesnice něco skrývá a váš vnitřní radar začne řvát na poplach.
A pak je tu Denisa… pane bože, Denisa. Zkuste se na ní podívat o vteřinu déle, než je zdrávo, a budete přemýšlet, kam se poděly vaše zuby. Denisa nepotřebuje, aby ji někdo zachraňoval. Ona zachrání vás. Je tvrdá, ostrá a nekompromisní, a hlavně má koule… ne, nemyslím to obrazně. Pak tu máme Bagra a já přísahám, že jestli si ho nezamilujete, tak máte místo srdce cihlu. Bagr je sice obrovský kolohnát vzbuzující strach a respekt, ale ve skutečnosti je jeden z nejcitlivějších a nejvěrnějších lidí v celé partě. Další postavy rovněž mají něco do sebe a má jediná rada je, jako u Hry o trůny, pozor na to, koho si zamilujete. Na další stránce totiž může být po něm.
Vztahy mezi postavami nejsou uhlazené, přehnaně romantické ani nijak idealizované. Jsou to lidi a ti, jak dobře známo, se někdy hádají, lezou si na nervy, dělají si naschvály… a někdy skočí společně do postele. Erotika nesmí chybět, ale není to žádná červená knihovna, jako když se ambrozií posilněný Bohobijec zastavil v Praze. Díky za ty dary!
Sněz, co můžeš
Zkoušels někdy sex s mouchou? Přesně tak, tahle otázka skutečně padne. Humor je klíčový, protože bez něj by to byla jen akční krvavá lázeň. Takhle je to akční krvavá lázeň, u které se řehtáte jak blázen. Max neustále jede bomby, Jirka mu sekunduje a situace jsou absurdní. Tímto oficiálně zakládám odbory pro mouchy. Svobodu mouchám! Nejdřív to bylo nekonečný žůžolabúžo (googlete na vlastní nebezpečí) a teď tohle? Mouchy si zaslouží lepší zacházení. Protože jestli někdo po přečtení téhle knihy nezačne mít trochu větší respekt k těmhle malým, otravným potvorám, tak už nevím. Humor v knize Zombiekarnace není jen takové to lehké pousmání do rukávu. Tohle je humor, který vás klidně nechá sedět s otevřenou pusou, protože je už dávno za hranou.
Mladík urážlivě zakroutil našpulenými rty. „Původně jsme chtěli zabít ženy, znásilnit muže a okrást děcka. Jenže chlapy máte ošklivý, baby moc drsný a haranty chudý. Takže vás asi vezmeme s sebou.“ Zavrtěl jsem hlavou sám pro sebe. Bože, už jsem pomalu zapomněl, o kolik nesnesitelnější byl Max v těch prvních dvou dnech naší společné známosti.
Ruku v ruce jde akce a brutalita: usekané končetiny, čvachtající vnitřnosti, rozkládající se maso, tělní tekutiny, které nechcete identifikovat, i kanibalismus… zkrátka vše, co k pojídání lidí patří. Pokud máte slabší žaludek, možná si budete muset dát pauzu, oklepat se a jít dál. Právě kontrast mezi brutalitou a humorem funguje skvěle. Jednou se vám chce zvracet, o stránku dál se smějete.
Příběh není jen akční jízda, ale docela slušně zamotaný klubko myšlenek. Jakmile se začne odhalovat, co za zombie apokalypsou vlastně je, přichází momenty, kdy se musíte fakt soustředit. Jinak se taky může stát, že se na chvíli ztratíte v těch všech zákonitostech a fungování ***** (pst, to by byl spoiler). Když vám to docvakne, dává to smysl, jen to chce trochu trpělivosti.
Zombiekarnace je brutální, vtipná, drsná, nekompromisní a zatraceně originální kniha. Závěr nezapomněl na menší zvrat, ve který jsem už ani nedoufala, a přestože má jít o jednu knihu, Honza si nechal odemčená zadní vrátka, kdyby se sem ještě někdy chtěl vrátit. Zombiekarnace není klasické postapo, jak ho znáte z jiných děl, a není to ani čistá zombie řežba. Je to něco mezi s bonusem navíc. Jako když si k narozeninám přejete čokoládový dort a dostanete ho s malinovou náplní a třešničkou na šlehačkové náloži nahoře. Pokud dorty… tedy zombíky nemusíte, stejně knize dejte šanci. Já je pořád nemusím, ale užila jsem si to náramně.
Zombíky pořád upřímně nemusím, ale Zombiekarnace mě donutila přestat je brát jako automaticky špatný nápad. Tahle kniha dokáže doručit úplně jiný rozměr, než na jaký je většina čtenářů zvyklá. Na první pohled působí jako klasické postapo, jenže postupně se láme do něčeho mnohem originálnějšího a nečekanějšího. Ve výsledku jde o zombie jízdu, která si dělá, co chce, a funguje to.
