Jako první díl legendární série a rané dílo Kotaro Uchikoshiho bylo dílo Never 7: The End of Infinity po čtvrt století pro západní publikum jen šeptanou legendou. Nyní, konečně, přichází v oficiálním anglickém překladu. Archeologický objev takového významu s sebou však nese obrovskou zodpovědnost. Otázkou je, zda se podařilo tento klenot pečlivě očistit a vystavit v celé jeho kráse, nebo zda byl při neopatrném vykopávání nenávratně poškozen. Ono ostatně, vizuální romány slaví dnes pomalu obrodu.
Příběh o zvonu a druhých šancích
V roli vysokoškolského studenta Makota se ocitáte na letním semináři na odlehlém ostrově. Vše začíná zlověstnou noční můrou, vidíte dívku, která umírá, a z ruky jí vypadne malý zvoneček. Brzy zjistíte, že sen nebyl jen snem, ale předzvěstí. Jste uvězněni v časové smyčce, která vás nutí prožívat ten samý týden znovu a znovu ve snaze zabránit tragické smrti jedné z dívek, se kterou se sblížíte. Tento koncept, ač dnes již známý, možná už od dob Na Hromnice o den více, má prostě kouzlo, ať chceme nebo ne.
Důležité je zmínit, že pokud nemáte s vizuálními romány z přelomu tisíciletí zkušenosti, buďte připraveni. Hratelnost zde znamená výhradně čtení textu a občasné rozhodování v klíčových momentech. Žánrově je to právě velký rozdíl oproti těm dnešním. Žádné minihry, žádný průzkum. Vaše volby vás nasměrují na příběhovou linku jedné z několika ženských postav. Pro odhalení celé pravdy je nutné hru projít mnohokrát, což naštěstí usnadňuje funkce rychlého přetáčení textu.
Zásadním problémem hry je její vnitřní rozpolcenost. Původní autor, Kotaro Uchikoshi, chtěl vytvořit čistokrevné sci-fi, ale vydavatel trval na přidání romantických prvků ve stylu dating sim. Výsledkem je hra, kde většinu času trávíte budováním vztahů s dívkami, což často působí jako zdlouhavá a nucená odbočka od mnohem zajímavější ústřední záhady časové smyčky a předzvěsti.
Zdroj: IGDB.com
Never 7: The End of Infinity jen tedy narazíme rychle
Velkou překážkou v užití si příběhu je samotný protagonista. Makoto je ztělesněním těch nejhorších klišé žánru. Je to nudný, nesympatický a často až úchylný charakter (dnes se jim říká hikikomori). Jeho osobnost se mění podle toho, o kterou dívku zrovna usiluje, a jeho náhlé, bezhlavé zamilování po pěti dnech známosti působí nevěrohodně a je frustrující ho číst. Neskutečně frustrující.
Kvalita jednotlivých příběhových linek je pak velmi nevyrovnaná. Zatímco některé postavy a jejich příběhy jsou komplexní, sympatické a skvěle napsané (například Haruka nebo Juka), jiné působí jako karikatury nebo jsou pro hlavní děj zcela postradatelné. Zejména linka s Kurumi, která hlavního hrdinu oslovuje „bráško, I am stuck”, činí následnou romantickou zápletku extrémně nepatřičnou a nepříjemnou.
To samé je i se sci-fi prvky, jenž jsou bohužel uzamčeny až v posledních, bonusových příběhových linkách, které se zpřístupní teprve po dokončení několika standardních romantických cest. Hra vás tak nutí přetrpět hodiny průměrného a často nudného obsahu, než se konečně dostanete k tomu, co ji dělá skutečně zajímavou.
Zdroj: IGDB.com
A já si to stejně poslechnu rád
Možná budu znít divně, ale trošku mi přišel divný překlad. Já nehrál původní verzi, ale když já vidím toporný nic neříkající text s gramatickými chybami, něco mi tam úplně nedává smysl. Nejsem sice rodilý mluvčí, ale zvláštní. Navíc s tím, jak je vizuální román svým způsobem retro, je to neskutečně podivné.
Samotný vizuál je pak zvláštně rozmazaný. Nejspíš za to může přechod ze starého designu na nový, občas jsou i obrázky divně říznuté. Jde třeba vidět, že hrdinky mají nohy celé, ale obrázek ukáže jen polovinu, obzvlášť když klečí. Nicméně, když opustím od tohohle, ten vizuál je krásná čistá animace. Jde vidět, že to není moderní pojetí, nýbrž je to to staré, a mně se to moc líbí. Jsem odkojenej na devadesátkovým Dragon Ballu a vidět tyhle úpravy mě prostě baví.
Jedním z mála aspektů, které fungují bez výhrad, je hudba. Soundtrack od legendárního Takešiho Aba je naprosto vynikající. Perfektně zachycuje nostalgickou, letní a lehce melancholickou atmosféru ostrova. Hudba je atmosférická, emotivní a představuje jeden z mála důkazů, že se pod povrchem skrývá skutečný klenot. Navíc se dá poslouchat jako samostatný koncert, není co vyčítat.
Never 7: The End of Infinity je hra, která si zasloužila asi mnohem více péče. Ten špatně upravený retro design mi vadí, byť musím říct, že animace je neskutečně povedená. Ano, audio je nádhené, ano časová smyčka zajímavá. Jen tedy musím říct, že se brzo ohraje a zatímco některé linky neskutečně baví, u jiných hrozně trpím. Jak to tedy shrnout? Jako nadstandardní hru trpící schizofrenií. Baví, nudí, zaujme, odradí. Ale víte co? Když si vezmu, že je tohle remaster dvacet let starého díla, mě to baví, ale rozhodně to není pro každého.
