Některé příběhy vám do života vkročí trochu mimochodem, ale nakonec se vám do duše propíší tak silně, že se stanou vaší součástí. Najednou si nedovedete představit, že byste je neměli v knihovně; a jejich četbu prožijete, jako byste do osudu hlavních postav byli propsáni vy sami. Příběh obyčejného kluka Mikyho z knihy Dny našeho života je jedním z nich. Vstupte mezi řádky jednoho z menších měst současného Ruska, v němž nikdy nemůžete být sami sebou a musíte všem kolem neustále lhát, abyste neohrozili bezpečnost sebe a své rodiny. Vítejte v mistrovském románu od Mikity Franka, který s humorem vypráví ne vždy lehký příběh plný lásky i (sebe)nenávisti o tom, jaké to je, když žijete v netradiční rodině ve světě, který pro vás nemá ani špetku pochopení. Ponořte se do dnů života kluka, jenž žije se dvěma muži, kteří se milují.
Autor:
Vydavatel:
Název originálu:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Mikita Franko
Host
Дни нашей жизни
Patrik Felčer
328
černobílý
brožovaná
listopad 2025
978-80-275-2772-4
9788027527724
první
Zdroj: Host
Bezstarostné dětství se nekoná
Hlavní hrdina Mikita, kterému však nikdo neřekne jinak než Miky, je dítě, se kterým se život vůbec nemazlí. Jako čtenáři se s ním seznamujeme v momentě, kdy mu máma umírá na rakovinu, protože doktoři po porodu zanedbali její stav a neudělali potřebná vyšetření. Mikymu je pět a nejenže přesně nerozumí tomu, co všechno se kolem děje, navíc jediný stabilní bod, který v životě má, mizí. Svého otce nezná a v jejich životě nehraje žádnou roli. Trauma, kterým si v tak mladém věku prochází, je obrovské. Možná i proto ho nelze pominout, a to i přesto, že jej částečně tlumí fakt, že má alespoň strejdu a babičku. Trauma je totiž tím, co určuje jeho celou budoucnost.
Navzdory velmi těžkému začátku příběhu však na svoje dětství vzpomíná Miky moc rád. Na mámu si moc nepamatuje, zato moc dobře ví, že role rodiče se ujal jeho strejda Slava, kreativní a trochu chaotický umělec s ryzím srdcem, jenž je občas víc parťák než autorita. A s ním jeho kamarád, který s nimi oběma žije v jednom bytě. Dokonce se Slavou spí v jedné posteli. Což je možná trochu zvláštní, ne?
Miky s ním naštěstí nemusí mluvit. Lev, jak se tento přísný a občas trochu sucharský lékař jmenuje, je totiž pro něj v tu chvíli nedůležitý. Neumí si ho zařadit. Navíc během poslouchání konverzace mezi rodiči zjistí, že Lev sám dítě nikdy nechtěl. A Miky s ním taky netouží interagovat.
Slava Lvovi ovšem nedovolí se synovci vyhýbat, a tak ho přiměje s ním začít trávit čas. Miky díky tomu překvapeně zjistí, že je Lev superhrdina! Jakožto lékaři se mu totiž podaří na přechodu pomoct ženě, která neuváženě přebíhá červenou a při tomto nerozumném počinu je sražena autobusem. Miky je u toho… a ke Lvovi si poprvé nachází svou cestu. Tato scéna je popsána dětskýma očima a je svým způsobem kouzelná.
„S paní je všechno v pořádku. Pojď, půjdeme se podívat.“
Přistoupil k nosítkům, na kterých ženu nakládali do sanitky. Byla při vědomí, a dokonce se mi zdálo, že se na mě zlehka usmála.
Záchranáři za ní zabouchli dveře a tím ji od nás oddělili.
„Pane, vy s ní nepojedete?“ zeptala se Lva žena, která mě protlačila skrze dav.
„Proč?“ nepochopil Lev.
„Je to přece vaše žena!“
„Není to moje žena!“ odpověděl zvláštním tónem, jako by na světě nebylo nic horšího než mít dotyčnou ženu za manželku.
Chápu, taky bych nechtěl za ženu někoho, kdo skáče pod autobusy.
Do knihy jsem se začetla okamžitě. Autor umí bravurně vybalancovat vážné situace s naprosto nenuceným humorem. Mnohokrát mě dokázal nahlas rozesmát, neboť poznámky postav byly kolikrát neuvěřitelně trefné. Knize se perfektně daří pohybovat se na hraně mezi zábavným pojetím a ne tak šťastnými linkami života, který v dané době a navíc ještě v Rusku nebyl jednoduchý.
Jako by toho pro Mikyho nebylo málo, je na čase přitvrdit: povinná školní docházka logicky vede k tomu, že bude muset poprvé docházet do kolektivu jiných dětí, a tak jej oba rodiče musí naučit, jak správně odpovídat na otázky o rodině. Miky má jenom tátu Slavu a žijí spolu sami dva. Lev je rodinný přítel. Moc dobře ho nezná. Máma mu umřela. Lev s nimi v žádném případě nebydlí.
Jenže malý Miky nechce lhát, nechápe, že Slava může přijít o rodičovská práva, když někde vyjde najevo, jakým způsobem žijí… A tak trnete spolu s oběma rodiči, když kluk kdekoliv otevře pusu, protože se bojíte, že řekne něco, co jejich malou a láskyplnou rodinu odsoudí k záhubě.
Dospívání plné tajemství, která těžknou
Během četby rostete spolu s hlavním hrdinou. Procházíte jeho nemotornými pokusy o hledání přátel, zažíváte s ním první lásku i smutek z její ztráty. Hledáte si cestu k oběma svým tátům, měníte na ně názory a mnohokrát jste součástí hádek, které se v jejich bytě odehrávají. Spolu s Mikym hledáte sami sebe ve společnosti, před kterou jste nikdy nemohli být sami sebou a před kterou se ukrýváte, aby vám nevzala to, co jste si doma vybudovali.
Miky se navíc stane součástí společnosti, v níž se běžně pohybuje – ve škole, na kroužcích, a dokonce jednou i na dětském táboře. Najednou není tím dítětem, které má jenom dva táty a nechodí ani do státní školky, ale je puberťákem, který si na svět hledá svoje vlastní názory a jeho sociální bublina jej velmi formuje a ovlivňuje jeho postoje. Miky, který je doma svědkem čisté lásky mezi dvěma muži, tak neustále poslouchá, jak zvrácená, úchylná a špatná homosexualita je. Navíc nikomu nemůže říct, co si doopravdy myslí – a už vůbec ne proč. V něm samotném se bije touha chránit svůj život, ale zároveň nevybočit, aby se nestal terčem šikany… a aby o své táty nepřišel. Všechna ta polarizace, ale také tajnůstkaření v něm hromadí vztek. Ten občas někde vykoukne, čas od času způsobí menší výbuch, hádku nebo „jenom“ nevybíravá slova, která mohou tnout do živého a mrzet.
Kniha mě však přesto netížila, i když není vždy veselá. Má totiž spoustu nádherných a světlých momentů. Jako taková perfektně odráží obyčejný život – Miky i jeho tátové si totiž uměli hledat to krásné v místě, kde kolikrát moc hezkého nebylo, a to je poselství, ze kterého jsem naprosto nadšená. Je v ní perfektně popsána rozervaná duše dítěte, které se potýká s žitím ve dvou odlišných realitách, přičemž oběma se musí neustále přizpůsobovat, a které velmi často nerozumí tomu, proč musí dodržovat pravidla, která nikdo jiný nemusí.
Zdroj: Host
To, že je kniha právě z ruského prostředí, které LGBTQ vztahům dlouhodobě nepřeje, a naopak je tvrdě trestá, je jednou z jejích největších předností. V současném světě jsou netradiční modely rodiny mnohdy třaskavým tématem, které však bylo ve Dnech všedního života zpracováno velmi citlivě a se snahou ukázat, že rodiny bez výjimky tvoří především láska a touha po běžných okamžicích, které se nijak nevymykají. Dílo tím šetrně, ale jistě normalizuje pohled na homosexuální rodiny. Není divu, že si získalo pozornost ruských opozičních médií. Je totiž opravdu ohleduplnou sondou do jinakosti.
Rychlá tečka na závěr
Jakmile jsem se do knihy ponořila, chtěla jsem ji dočíst na jediný zátah. Ačkoliv druhá polovina je těžší a temnější než ta první, protože ji vypráví místy hodně ztracený a nešťastný puberťák, stejně vás vtáhne a vy chcete vědět, jak to celé dopadne. Závěr je však na můj vkus hodně rychlý, možná i useknutý, a myslím, že by vůbec neuškodilo, kdyby byl epilog delší a nabízel pohled na to, co bylo poté… Naštěstí autor vydal v ruštině pokračování, nezbývá tedy než doufat, že se dočká českého překladu a s příběhem Mikyho a jeho rodiny budeme moct ještě strávit pár dalších chvil.
Tematicky jde o dílo velmi bohaté. Nejenže se věnuje netradičnímu modelu rodiny na pozadí nepřátelského režimu ruské společnosti, ale také vyrovnávání se se smrtí, vnitřní i vnější homofobií, nenávisti k sobě samému, šikaně, pochopitelně i výchově dítěte, fyzickému násilí i tomu, co vztahy stmeluje a co je naopak rozbíjí. Na Slavu a Lva jako rodiče nepohlíží jako na ty špatné a zvrácené, ale zároveň je ani neidealizuje, protože jim umožňuje dělat chyby. Ačkoliv se v první polovině může zdát, že hlavní zápletkou knihy je jenom to, aby se nikdo nedozvěděl, jak rodina žije, v té druhé najednou přibudou další velké problémy, a dokonce i nové postavy, které dynamiku výrazně mění. To knize neumožní sklouznout k monotónnosti, a tak jsem se necítila zacyklená v motivech, ale naopak jsem objevovala nové střípky celkové mozaiky silného příběhu. A moc mě to bavilo.
Knihu Dny našeho života vnímám jako jednu z nejlepších na poli současné LGBTQ literatury. Přináší nám někdy humorným, jindy vážnějším tónem psaný silný příběh netradiční rodiny žijící ve společnosti, která ji považuje za špatnou a nemá pro ni místo. Čtenář roste s hlavním hrdinou a má možnost vnímat jeho vývoj, který dává smysl, je skvěle popsaný a graduje v těch správných momentech. Tematicky nabízí dílo ale mnohem víc než jenom vyrovnávání se s tajemstvím a jiným rodinným modelem. Ačkoliv mi v závěru chybí nějaké uzavření příběhu, četbu jsem si velmi užila a s postavami prožila mnoho reálných emocí. Velmi doufám, že dojde k přeložení pokračování do češtiny, abych se mezi řádky Mikity Franka mohla vrátit.
Recenzi pro Gaming Professors napsala Veronika Mitrengová.
