Pokud stejně jako já občas jen tak brouzdáte po Newgrounds a namátkově si proklikáváte seznam nejoblíbenějších her všech dob, dost možná jste již narazili na There Is No Game. Tato krátká, ale zajímavá neherní záležitost vám zase jednou přinese něco trochu jiného mezi všemi těmi internetovými plošinovkami, střílečkami a další akcí. Pokud jste ještě neměli tu radost, můžete si ji kdykoliv vyzkoušet. „Hra“ není dlouhá (zabere možná tak dvacet minut) a nyní už je optimalizovaná, takže ke spuštění nepotřebuje Flash. Kromě menší porce indie zábavy vám také poskytne docela dobrou představu, o čem je její pokračování vydané v roce 2020 na Steamu.
Jméno mluví za vše
Naštěstí jste hráč velice odhodlaný a vytrvalý (co byste pro tu svou herní zábavu neudělali, že?), a tak pomocí své myši začnete rozebírat rozhraní, manipulovat s okolním světem a porušovat dobře míněné instrukce. Systém (který je plně dabovaný) k vám celou tu dobu bude obracet svůj monolog. Tu bude vážný, tu sarkastický, tu nadšený, tu smutný. Funguje tedy jako takový interaktivní vypravěč. Toho namluvil sám autor, a třebaže jeho odvaha a nadšení pro věc si zaslouží obdiv, není to úplně ideální volba. Za pár hodin si na něj zvyknete a do celkového pojetí docela zapadá, ale pohádku na dobrou noc byste si od něj asi přečíst nenechali.
Spoilerů minimum, lepší je to zažít
Vyvážená forma i obsah
Kdyby There Is No Game byla hra, jednoznačně bych vyzdvihl herní design. Jednotlivě úrovně jsou rozmanité a při nehraní se ani na chvilku nebudete nudit. Hlavolamy jsou velmi originální a dobře podané. I když jejich řešení mohou zpočátku působit chaoticky, v rámci zdejší logiky jsou překvapivě smysluplná a dostupných nápověd budete využívat jen minimálně. V tomto ohledu mi tedy tato nehra dala zabrat mnohem méně než mnou dříve recenzovaný Kafka.
Grafika je na stejně dobré úrovni, pixel art se výtvarníkům vydařil a jednotlivé změny (ne)hratelnosti do sebe krásně zapadají. Kromě pixel artu se objeví také různé koláže z jiných médií, které opět tvoří úhledný celek. Spokojme se tedy s tvrzením, že i vizuální zpracování je prudce originální.
Ani ke zvukové stránce není moc co dodat, veškeré efekty i soundtrack jsou opět plynule zakomponované do scén. Kromě již zmíněného systému se zde vyskytnou i hlasy jiných postav, které jsou o něco příjemnější pro uši a které budou představovat vítanou změnu.
„Herní“ doba odpovídá
