Dobývání a zabírání území je poměrně prastarou lidskou kratochvílí. Ať už jde o půdu pro pěstování plodin, hory na těžbu nerostů, či lesy, abychom měli dřevo na oheň, vždycky se vyplatí mít toho co nejvíc, ať je odkud brát. Lidé to tak dělali už od pravěku, a právě na toto nejstarší období lidstva se zaměřuje hra Vaalbara od tvůrce, jehož jméno jsem rád, že mohu jen napsat a nemusím ho vyslovovat, protože zní Olivier Cipière. Myslím si, že ani ostříleným deskovkářům nic moc neřekne, jelikož se jedná o začínajícího autora, přičemž Vaalbara je jeho první hra, která u nás pod vydavatelstvím Albi vyšla. Musím říct, že na první „vlaštovku“ to není vůbec špatné.
Pojďme obsazovat a osazovat
Dovolte mi na úvod menší historickou vsuvku. Vaalbara je dle archeologů označení hypotetického superkontinentu, který na zemi existoval před 3,5 miliardami let, a mělo se jednat o vůbec první kontinent, který se z praoceánu vynořil. Uf, to bychom měli. No, a právě na tomto kontinentu se odehrává stejnojmenná karetní hra. Ano, chronologicky to smysl nedává, aby tam žili lidé, ale to vem čert. Nečekejte ovšem nějaký roleplay nebo přesné historické souvislosti, jde spíše o atraktivní název, protože mechanicky byste hru mohli zasadit prakticky kamkoliv.
Každý hráč má dvanáct karet postav svého kmene, každá má hodnotu od jedné do dvanácti. Hraje se na devět kol, přičemž při každém z nich je v ruce pouze pět karet. Všichni hráči vyloží jednu kartu zároveň a ten s nejnižším číslem karty začíná. S čím? No přece s obsazováním území, při němž jako první hráč má největší výběr. Vždycky platí, že čím vyšší číslo karty, tím je silnější její schopnost. To znamená, že pokud nutně potřebujete nějakou krajinu, chcete zahrát co nejnižší číslo, aby vám ji protihráč nefouknul. Naopak, když se vám nic vyloženě nehodí, vyplatí se hrát třeba jako poslední, ale naopak plně benefitujete ze schopnosti své karty. Bojovnice, která má číslo jedna, víceméně zaručuje, že budete začínat první, ale její schopnost vám žádné vítězné body nepřidá, naopak je může darovat vašim protivníkům. Na druhou stranu zemědělec s číslem dvanáct zaručuje volbu jako poslední, ale zase vám body z území zdvojnásobí, což taktéž není od věci.
No, a to jsem v odstavci výše shrnul celou hru. Po devíti kolech se vítězné body sečtou a hráč s nejvyšším počtem vítězí. Pravidla zaberou na vysvětlení skutečně zhruba dvě minuty, ale možností k taktizování je tu dost. Třeba hory přidávají body, pouze pokud máte dvě a poté čtyři karty, takže pokud ukončíte hru jen s třemi, vlastně jste jedno kolo úplně promarnili.
Hezké, ovšem jednotvárné
Na první dobrou zaujme, že se jedná o poměrně malou krabičku, který je navíc netradiční v tom, že nemá klasické víko, ale vysouvá se jako šuplík. Troufnu si tvrdit, je škoda, že není ještě menší. Karty bez gumiček po krabici poletují a žetony vítězných bodů jakbysmet. Proč to říkám? Osobně považuji Vaalbaru za takovou hospodskou, potažmo až party hru. Je velice jednoduchá a zároveň rychlá, i v pěti hráčích by partie měla zabrat dvacet minut, půl hodiny, když se loudáte. Myslím si, že by krabičce víc slušel formát „do kapsy“, protože teď se do ní vskutku nevejde.
Dále pochválím a zkritizuji grafiku. Ta je totiž úplně parádní, pánové Félix Donadio a Alexandre Reynaud se vskutku vyznamenali. Zároveň byli trošku „líní“, protože každý hráč má karty postav úplně stejné. Je to podle mě vyloženě promarněná příležitost, že každý kmen není vizuálně odlišný, hře by to potom mnohem víc slušelo. Stejně tak karty území jsou všechny stejné a liší se pouze bodová hodnota, někdy ani ta ne.
Je to dobré, je to fajn
Podnadpisem by se dala celá hra shrnout úplně nejjednodušeji a troufám si tvrdit, že i nejvýstižněji. Pěkně vypadá, má velice jednoduchá pravidla, ale nabízí relativně široký prostor k taktizování. Můžete ji pojmout poměrně soutěživě i čistě oddechově. To je její největší síla i slabina. Jak rychle do ní naskočíte, tak i vyskočíte, protože pokaždé budete hrát těch stejných dvanáct karet a brát budete přesně těch šest stejných území. Krátkodobě zabaví parádně, ale nejedná se o nic převratného, co byste vytahovali často. Jako fillerovou hru k partii něčeho většího ovšem doporučuji všema deseti.
Neurazí, nenadchne. Po nějaký čas příjemně zabaví a peněženku nadměrně nevysaje. Taková je Vaalbara, jednoduchá a přímočará. Partie si začnou být velmi brzy podobné jak vejce vejci, ale to je třeba i Prší, a lidé ho hrají i přesto. Pokud hledáte příjemnou rychlou hru, kde můžete slušně taktizovat, neváhejte a běžte obsazovat Vaalbaru.
