Jsou hry natolik kultovní, že o nich slyšíte mnoho let ze všech stran. Takové, které se i po více než dekádě od svého vydání objevují na předních příčkách žebříčků různých hráčů a recenzentů. A vás lákají. Lákají vás opravdu hodně. Ale říkáte si: „Ty jo, jako prý je to super, ale už je to tak starý, třeba se chystá další edice?“. Právě takovou hrou pro mě byla A Study in Emerald. A víte co? Dočkala jsem se! Bez Sherlocka Holmese, zato s chapadly. Stálo to čekání na Cthulhu: Temné časy za to?
Jak je to s tím Sherlockem?
Cthulhu: Temné časy (v originále jako Cthulhu: Dark Providence) je duchovním nástupcem hry A Study in Emerald. Bavíme se o první edici A Study in Emerald, té z roku 2013, kterou vytvořil Martin Wallace, tvůrce her jako Brass: Birmingham nebo Anno 1800. Ona první edice A Study in Emerald je hráči ještě dnes stále opěvována, na rozdíl od edice druhé z roku 2015, která se dočkala mnohem vlažnějšího přijetí.
Na třetí edici v podobě Cthulhu: Temných časů spolupracoval s Martinem Wallacem také Travis R. Chance (Path of Light and Shaddow, Ruination). Hra je určena pro 1–5 hráčů od 13 let, kterým zabere 90–120 minut. Vyšla pod křídly studia CMON, které se specializuje na velké figurkové tituly (Metal Gear Solid: Desková hra, Zombicide nebo třeba Ankh: Bohové Egypta), přičemž se odehrává ve stejném, chapadly prolezlém světě jako opěvovaný Cthulhu: I smrt může zemřít.
Atmosféra plná chapadel
Ačkoliv by někoho mohlo zaskočit, že se autoři rozhodli přesunout zasazení hry od anglických detektivů s dýmkou do Arkhamu a jemu přilehlých oblastí, vlastně ta témata nejsou až tak odlišná. Už původní hra měla totiž mysteriózní atmosféru a nějaké to chapadlo se v ní také tak trochu našlo. Svět deskovek je sice dnes trochu přecthulhuizovaný, ale i přesto se nemůžeme studiu CMON divit, že se rozhodli využít populárního Cthulhu: I smrt může zemřít, a ušetřit si tak trochu práce i s ilustracemi a vymýšlením jmen agentů.
Hra je přitom velmi atmosférická a během partie rozhodně nemáte pocit, že hrajete jen nějaký reskin s více přiznanými chapadly. Se svými agenty budete putovat po amerických městech (ať už těch skutečných, tak i těch vytažených z mýtu Cthulhu), zavírat a otevírat brány do jiných dimenzí, vraždit cizí agenty, postupně propadat šílenství a občas můžete někoho nechat i posednout, pokud se budete chtít vyhnout jeho zavraždění. Všechny postavy, které potkáte, budete při znalosti předlohy poznávat a autoři se snažili o to, aby i jejich schopnosti byly atmosférické.
O co ti jde?
K tematickému zážitku přispívají také skryté role. Věřit nemůžete nikomu a i ti, kteří se díky zavírání bran tváří jako dobráci, vás v následujícím tahu bez nejmenších výčitek svědomí odpraví. Během partie tak budete zažívat velmi podobné pocity jako u her Battlestar Galactica: The Board Game, Zima mrtvých nebo Nakrmte krakena. Cthulhu: Temné časy může navíc mít jen jednoho vítěze, a to i přesto, že více hráčů bude v plném počtu kopat za ten stejný tým. Jak tohle funguje?
Každý hráč na začátku partie dostane kartu příslušnosti. Ta určí, zda se z vás stane vyšetřovatel, kultista, nebo odpadlík jedné z těchto stran. Každá z rolí má jiné podmínky bodování, jediné, v čem se všechny shodují, jsou body za utajení své příslušnosti, ovládání měst a některé neutrální karty.
Vyšetřovatelé potřebují zavírat brány do jiných dimenzí, posouvat ukazatel na stupnici vyšetřování a kupovat si karty poskytující „hodné“ body. Kultisté se zase snaží brány otevírat, posouvat ukazatel na stupnici rituálu, chránit své agenty posednutím a vraždit agenty soupeřů. Navíc se mohou pokusit získat pár karet poskytujících „zlé“ body. Odpadlíci jsou těmi, kteří opravdu nechtějí, aby jejich role byla odhalena. Kromě ukrytí své identity dostávají body za otevírání i zavírání bran, zavražděné agenty soupeřů a také za posun ukazatele na stupnice. Které? To záleží na typu odpadlíka.
Končíš, kámo!
Jde o zcela jiný typ asymetrie, než známe z her typu Root nebo Ukradené Vánoce Tima Burtona – v Cthulhu: Temných časech všichni hrají stejně, ale každý boduje za něco úplně jiného. Od každého typu odpadlíka může být ve hře jen jeden, ale kultisti nebo vyšetřovatelé mohou být dva. Říkáte si, že to pak mají příliš jednoduché? Jasně, můžou posouvat svoji stupnici společně… pokud si ale nedají pozor, mohou taky společně prohrát. Po sečtení bodů totiž vypadne ze hry celá frakce hráče, který měl bodů nejméně.
Jde o pravidlo, které budou hráči buď milovat, nebo nenávidět (asi jako spojování bohů v Ankhu). Přináší do hry velkou míru napětí a díky tomu, že zhruba v polovině hry už tak nějak tušíte, kdo má jakou příslušnost, jste schopni zjistit, zda vám hrozí nezasloužený konec. Důvod, proč to někteří hráči budou nesnášet, je ten, že, zkrátka a dobře, vy těm ostatním nemáte moc, jak pomoct. Ano, můžete s nimi nesoupeřit o stejné území, ale to je tak maximum. Hra je mnohem víc orientována na to, jak ostatním uškodit.
Karta ke kartě
Cthulhu: Temné časy by se daly označit za dekbuildingovou deskovou hru. Podobně jako v Tyrants of the Underdark nebo Břink! V katakombách také zde je ale deckbuilding pouze prostředkem, jakým se hráči nalosují akce pro něj dostupné v daném tahu. Bohužel hra trochu trpí stářím své předlohy, není v ní totiž integrovaný způsob, jakým si čistit svůj balíček od později neužitečných karet, což bývá moje nejoblíbenější část deckbuildingových her. Nové karty, které získáte, také putují do odhazovací hromádky, a vám se do ruky tak mohou dostat až po mnoha tazích. Což je také mechanismus, který dnes řada deckbuildingů překonala.
I přes tyto výtky ale deckbuilding funguje velice dobře. Nové karty do balíčku si nebudete pořizovat v každém kole, ale musíte si danou kartu předem zamluvit tím, že na ni položíte kostky vlivu. Její cena není určena hrou (až na karty měst), ale soupeři. Každý hráč může kostky vlivu umístit na jakoukoliv kartu ve hře, a dokud vy nejste tím, kdo má vlivu na kartě nejvíc, nesmíte si ji v příštích tazích vzít. Může se tak klidně stát, že vám nevšímaví soupeři nechají nějakou pro vás skvělou kartu téměř zadarmo… ale také to, že se o jinou kartu budete opakovaně přetahovat a nakonec zaplatíte mnohem víc, než by vám bylo milé. Hráč, který kartu získá, navíc o kostky vlivu přichází, všem ostatním se ale vrátí do zásoby a mohou je znovu použít. Díky tomu se u získání karty města nestane, že hned v dalším tahu vám ho někdo vyfoukne, velmi brzy ale zjistíte, že kostiček je ve hře rychle nedostatek.
Akce k akci
Zastavím se na chvíli u zajímavého mechanismu výběru akcí. Jste z jiných deckbuildingů zvyklí, že z karet můžete využít všechny zobrazené symboly? Chyba lávky. V každém tahu máte jen dvě akce, na které sice také většinou využíváte symboly z karet, pokud je jich tam ale více typů, použijete jen jeden. S kartou, která vám tak umožní posouvat ukazatel po stupnici rituálu nebo stupnici vyšetřování, tak uděláte to, že posunete ukazatel po stupnici rituálu, nebo stupnici vyšetřování. Nikoliv obou. Na druhou stranu k ní můžete vyložit další karty se stejným symbolem, a tím ukazatel posunout o více pozic.
Jiné akce vám umožní rozdávat vliv, pohybovat se po mapě, kupovat nové kostičky vlivu, vraždit, zavírat a otevírat brány nebo desítky dalších věcí, uvedených jako speciální akce přímo na kartách. Díky tomu, v jakém pořadí přijdou různé karty do hry, máte zajištěno, že žádné dvě partie nebudou probíhat zcela stejně.
Moje!
Získávání karet může proběhnout pouze v rámci vaší první akce nějakého tahu. Nestačí tak, že máte převahu na dvou kartách a třech městech, musíte si vybrat, kterou jedinou z nich vyhodnotíte. Během hry budete získávat body za ovládnutí měst, přičemž je možné, že město vám někdo zase sebere, stačí jen, aby v něj on nasbíral dostatek vlivu. Už jsem říkala, že hra je orientována spíše na škození?
Lepidlo a nůžky
Produkční kvalita Cthulhu: Temných časů je velmi rozporuplná. Velmi oceňuji menší čtvercovou krabičku, která by klidně mohla být klasické velikosti, jakou mají třeba Endeavor: Hlubiny moří, namísto toho jsme však dostali hru v krabičce jako u Po stopách Darwina. Možná to nezní jako kdovíjaký rozdíl, ale v naditém kallaxu se každý centimetr počítá. Ilustrace jsou atraktivní, karty i žetony pevné.
Stojany na agenty ale autorům musel vnuknout sám Nyarlathotep. Ty věci se vždy v tu nejméně vhodnou chvíli prostě rozpadnou. Je to opravdu otravné, a to obzvlášť proto, že se „komu patří tento agent“ dalo vyřešit nějak úplně jinak. Bez lepidla se tak v tomto případě zkrátka neobejdete. Sůl do rány pak sype skutečnost, že krabice sice obsahuje insert, ale polovina z něj je zabrána, ano, uhodli jste to, stojany na agenty. Zbytek komponent, jako třeba taková nedůležitá věc jako jsou žetony hráčů, pak má příliš malá místa v druhé polovině insertu, každý hráč musí mít žetony uloženy jinde a ještě si musíte zahrát trochu Tetris, než se vám podaří víko zcela uzavřít.
Vytknout také musím některou ikonografii, kdy například cesty pro přesun mezi městy nevedou mezi městy, ale mezi kartami, které vlastně do města až tak úplně nepatří. Pokud jsou ale toto ta největší negativa, která o hře mohu říct, vychází z toho Cthulhu: Temné časy opravdu dobře.
Cthulhu: Temné časy je velice atmosférická a neuvěřitelně zábavná desková hra, v níž se chopíte tajné role vyšetřovatelů, kultistů, či odpadlíků. Vaše příslušnost bude určovat směr, kterým se ve hře musíte vydat. Zatímco vyšetřovatelé chtějí uzavírat brány do jiných dimenzí, kultisté je chtějí otevírat, vraždit agenty ostatních a nechat si posednout ty svoje. Odpadlící pak sledují různé zájmy a především se snaží nenechat se odhalit. Hra využívá deckbuildingu coby způsob, jakým se hráči nalosují akce dostupné v každém tahu. Cenu karet přidávaných do balíčku inovativně neurčuje hra, ale konkurenční boj samotných hráčů. Ačkoliv Cthulhu: Temné časy v některých mechanismech ukazuje věk své předlohy A Study in Emerald, stále jde o jednu z těch nejzábavnějších her, které jsem si letos mohla zahrát.
