Víte, poslední dobou mám pocit, že internet je plný podivuhodných věcí, ale fantasy žánr v České republice je, co se týká zahraničního importu, narvaný do maxima všemi různými romantasy, kde jsou líbačky a emocionální výlevy ve velkém. Český spisovatel Michal Dlouhý si ale řekl: „NE!“ Moje fantasy bude o dystopickém světě se zhrzeným čarodějem, který nesnáší vše, na co se podívá, a navíc přišel o moc a musí se spolehnout na ostatní. O jeho díle Rozdělené město se brzy dozvíte v naší recenzi, ale o tom, jak jej dílo napadlo, když se jej rozhodl tvořit, se můžete dozvědět už nyní v našem rozhovoru.
Michale, tvoje kniha začíná tam, kde jiné končí: mocný čaroděj Tarian ztratí všechno. Co tě víc lákalo prozkoumat: praktický boj o přežití v cizím světě, nebo psychologickou dekonstrukci hrdiny, který se musí učit pokoře?
Boj o přežití je samozřejmě vždycky zábava. Kdo by si neužíval situaci, kdy hlavní hrdina trpí vlastní neschopností, nerozumí tomu, co se kolem něj děje, nebo se dostává do průšvihů jenom proto, že dostatečně neprozkoumal terén, že jo?
Ale popravdě mě víc zajímala právě ta psychologická stránka věci. Přece jen, když už je člověk jednou na vrcholu, jen velice těžko se smiřuje s tím, že se najednou propadl zpátky na úplné dno.
Často se mluví o tom, že Tarian je tak trochu nespolehlivý vypravěč. Je to dáno jeho arogancí, nebo je jeho pohled na realitu v cizím městě zkreslený i něčím jiným?
Arogance a přesvědčení o vlastní důležitosti v tom hraje určitě velkou roli, a to je spojeno s faktem, že svůj dosavadní život prožíval, řekněme, v izolaci a měl dost jiné představy o tom, jak to vlastně na tomhle místě chodí. Pak je tam ještě jeden důležitý faktor, ale ten bohužel nemůžu prozradit a čtenář se o něm dočte až v pokročilé fázi knihy.
Zdroj: Michal Dlouhý
Dystopická města často stojí na propracovaném „worldbuildingu“. Jak těžké pro tebe bylo najít rovnováhu mezi tím, co všechno čtenáři o světě chceš říct, a tím, co mu musíš říct, aby příběh svižně plynul?
Na papíře toho mám o městě celkem dost. Ze začátku jsem plánoval většinu z toho do knihy opravdu nacpat, ale nakonec jsem postupoval přesně opačným směrem a zůstal tam popis minima zákonitostí, které jsou nutné jako kulisy příběhu, a všechno ostatní šlo pryč. Myslím si, že prostředí je dost zajímavé na to, aby vydalo na úplně jinou knihu, ale v tomto příběhu „zbytečné zajímavosti“ prostě vadily a zabíjely tempo. Zpočátku jsem z toho zjištění byl dost smutný, ale myslím, že jsem to osekal dost nemilosrdně.
Označuješ svou knihu za „slušňácké urban fantasy“. Co si pod tím přesně máme představit? Nemáš strach, že v dnešní vlně temných a erotických „romantasy“ budeš působit až moc... no, slušně?
Bojím se a popravdě celkem dost. Knížka jde proti současným trendovým žánrům a v nemilossrdné konkurenci může snadno zapadnout. Popravdě spoléhám na to, že se lidem bude líbit a budou o ní mluvit se známými. Pozitivní ohlasy jsou to hlavní, co ji může dostat do povědomí.
Jak náročné je psát o arogantním mágovi, který prochází silnými (a často pokořujícími) emocemi, aniž by to sklouzlo k melodramatu? Bylo těžší psát jeho vnitřní boj nebo jeho interakce s novými společníky?
Obojí pro mě bylo dost náročné, protože hrozilo, že emoce budou zbytečně přehnané a nedůvěryhodné. Zvolil jsem spíše možnost umírněných a utlumených popisů a uzdu jsem povolil jen na několika místech, které si to opravdu zasloužily. Třeba v poslední kapitole.
Vím, že už pracuješ na pokračování. Zůstane Tarian i ve druhém díle bezmocný, nebo se mu podaří část své síly získat zpět? A jak to případně ovlivní jeho nově nabytou pokoru?
Jak na tom bude se svou mocí, neprozradím, od toho bude koneckonců děj knížky. Ale s jeho sebevědomím dostatečně zamává už první díl. Je dost inteligentní na to, aby ho střet s nepříjemnou realitou donutil přehodnotit alespoň některé z jeho mylných východisek.
Plánuješ vydat dvě knihy v jednom roce (2026). To je vražedné tempo. Jsi typ autora, který má vše nalajnované dopředu, nebo píšeš spíš intuitivně a teď prostě „makáš“?
Nepustil bych se do toho, kdyby dvojka a trojka už nebyly aspoň na papíře. Samozřejmě jsou přede mnou náročné přepisy a čištění textu, takže to zabere spoustu času, ale ještě je to zvládnutelné.
Chvíli mi trvalo, než jsem našel svůj způsob psaní, ale teď už vím, že můj příběh má jasný začátek i konec a po cestě jsou klíčové uzly, kterými postavy musí projít. Zbytek je v mlze a zhmotňuje se tak nějak po cestě. Občas tak vznikne něco nečekaného a zajímavého, jindy se musí odstranit scéna, která do děje nepatří. Je to systém, který mi vyhovuje nejvíce.
Zdroj: KnihyDobrovský
Když se řekne „čaroděj ve městě“, mnoho lidí si vybaví třeba Harryho Dresdena. Jak moc jsi musel bojovat s klišé žánru urban fantasy a jak jsi hledal vlastní, originální hlas?
DresdenFiles je jedna z mých nejoblíbenějších sérií a něco takového jsem chtěl kdysi dávno napsat, než jsem otevřel první díl a zjistil jsem, že už to Jim Butcher udělal lépe. Což sice trochu zchladilo moje nadšení do psaní, ale aspoň mám co číst.
Chvíli mi trvalo, než jsem dal dohromady jiný nápad, ale ta městská magie v něm přece jen zůstala. Přesto si myslím, že se mi tam nakonec povedlo protlačit dost vlastních myšlenek na to, aby se Kroniky magie trochu odlišovaly. Dystopii se selhávajícími technologiemi jsem zvolil z dobrého důvodu, stejně jako charakter protagonisty a samozřejmě přítomnost magie – všechny faktory jsou pro můj příběh klíčové a bez nich by to zkrátka nefungovalo.
Prozradil jsi, že po dokončení této čtyřdílné série se chceš vrhnout na LitRPG. Co tě na tomto specifickém žánru láká a proč si ho „šetříš“ až po dokončení Rozděleného města?
Když se mi do ruky úplnou náhodou dostal první díl Cesty šamana, byl jsem z něj nadšený. Někomu se podařilo spojit knihy, které miluju, s hraním MMORPG, což mi připomínalo moje studentská léta a přišlo mi to jako naprosto parádní koncept. Trochu mě mrzí, že se v žánru některé věci opakují a myslím si, že ještě neřekl své poslední slovo, i když ho někteří považují za trochu pokleslý.
A šetřím si ho z jednoho prostého důvodu – nerad nechávám čtenáře trpět. Vím, jaké to je, když člověk čeká roky na to, až (případně jestli vůbec) vyjde další díl jeho milované ságy, a chci se tomu vyhnout. Proto bych chtěl Kroniky magie dokončit co nejdříve a teprve potom se vrhnout na LitRPG. Což neznamená, že do něj občas nevrtnu bokem. Koneckonců, moje materiály k němu mají asi sto dvacet tisíc slov, z nichž většina nejspíš půjde do koše, ale stejně mi ta tvorba stranou nedá spát.
Tarian v novém světě potkává společníky. Jak těžké je pro postavu zvyklou na absolutní moc najednou přijmout, že potřebuje pomoc od ostatních?
Těžké. Zatraceně těžké. Tohle mám s hlavním hrdinou společné (i když z trochu jiného důvodu) a strašně nerad si říkám o pomoc. Mnohem radši se snažím všechno zvládnout sám i za cenu toho, že potom úplně odpadnu.
Když Tarian přišel o všechnu svou moc, znamená to, že teď neumí ani rozdělat oheň bez zápalek nebo že mu nejde ani přivolat si ovladač od televize, když se válí na gauči?
Žádný čaroděj neprozradí všechny své triky a vždycky by měl mít něco schovaného v rukávu.
Název je Rozdělené město. Která polovina je ta horší? Ta, kde dávají ananas na pizzu, nebo ta, kde hrají v rádiu jenom dechovku?
Určitě dechovka. Pizza s ananasem by v případě tohoto města byla naprostou výhrou.
Je to „slušňácké urban fantasy“. Znamená to, že když Tarian v nouzi zanadává, použije maximálně slova jako „Jeminkote“, „Do pytlíku“ nebo „Hrome“?
Vlastně ano. Trochu jsem při psaní experimentoval a tohle prostě není kniha, do které by nadávky pasovaly. Takže se dočkáte mého oblíbeného „Zatraceně“ a možná jednou něčeho peprnějšího ze strany vedlejší postavy, ale to je tak všechno.
Zmínil jsi, že společníky napoví ilustrace. Je jedním z těch společníků mluvící nasvalený alkoholik s daddy issues? Prosím, ať je to ano.
O daddy issues se v téhle knize postará někdo trochu jiný, ale jinak jsi to trefil perfektně.
Kdyby si Tarian mohl nechat jen jedno jediné kouzlo, bylo by to kouzlo „Nekonečné pivo“ nebo „Okamžitý úklid bytu“?
Zapeklitá otázka. Určitě by si vybral „Výchovný pohlavek“ jenom proto, aby mohl trestat lidi, kteří mu zbytečně skáčou do řeči.
Když jsi přemýšlel o ztrátě moci – co byla ta úplně první věc, kterou jsi chtěl, aby Tarian po příchodu do města zkusil udělat a selhal v ní? Bylo to něco epického jako „zastavit pád budovy“, nebo něco trapného jako „nechat si magicky přiletět klíče, které mu spadly do kanálu“?
Na začátku knihy se pohybujeme v úplně jiných mezích než v celém zbytku příběhu a náš „hrdina“ se na většinu věcí kolem sebe dívá úplně jinýma očima. Pravděpodobně by se proletěl nad městem v záblesku ohně bez ohledu na to, jakou by to mezi jeho obyvateli způsobilo paniku.
To „dystopické město“ – co je na něm vlastně to nejhorší? Je to klasická ponurá dystopie, kde platí heslo „Velký bratr tě sleduje“, nebo je to spíš moderní česká dystopie, kde sice Tarianovi nikdo neubližuje, ale on prostě nemůže najít otevřenou večerku a všude jezdí revizor?
Popsal bych to spíše jako stroj, který se blíží k nevyhnutelné záhubě. Představ si ho jako náklaďák, který se postupně rozpadá, a banda lidoopů, která na něm jede, se ho ještě za jízdy snaží dávat dohromady. Nikdo neví, kdy mu odpadne kolo nebo dojde palivo, a většina z nich si ani neuvědomuje, že se to může stát každou chvíli.
Co je ta klíčová myšlenka nebo pocit, který si čtenáři mají odnést ze tvých příběhů, bez ohledu na to, v jakém žánru se zrovna pohybuješ?
Že bez ohledu na to, jak je člověk mocný, chytrý nebo úspěšný, vždycky stojí za to si poslechnout názor někoho jiného a podívat se na věci z jeho pohledu. Třeba pak zjistíte, že má v něčem pravdu.
Kdo je tvůj nejoblíbenější kolega z Gaming Professors a proč zrovna Patrik?
Patrik se obětoval a vzal si na starost přečtení a propagaci mojí knihy, za což mu samozřejmě náleží moje nehynoucí vděčnost.😊
Držím palce, ta kniha bude super. Nemohu se dočkat!
Díky moc. Zcela nepřekvapivě se taky nemůžu dočkat, až ji dostanu do rukou.
