Hororové mangy sama od sebe tolik nevyhledávám; když na to přijde, pohybuju se od šónenu k šójo a zase zpátky. Neznamená to však, že bych pro hororový žánr neměla vlastní slabé místečko, a to ani v případě, že se jedná o mangu. Ba naopak, pojďme si společně rozšířit naše obzory. A myslím si, že taková pseudomanga Snění 1 je velice dobrý začátek.
Snění u nás vydává Nakladatelství Zanir, navíc v jeho nové verzi. Původně totiž vycházelo mezi lety 2005–2007 u TOKYOPOP, ale autorka dostala příležitost své dílo předělat a doladit. A když nové zkušenosti přejdou do staré práce, kvalitu to zpravidla zvedne.
Autor:
Kresba:
Autor obálky:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Formát:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Queenie Chan
Queenie Chan
Queenie Chan
Zanir
Veronika Nováková
192
černobílý
brožovaná
127 × 190,5 mm
listopad 2025
978-80-88438-40-3
9788088438403
první
Zdroj: Zanir
Počkej, počkej! Proč jako „pseudo”?
Na to, drahý čtenáři, mám samozřejmě odpověď. Snění se totiž nečte zprava doleva, ale zleva doprava. Stejně tak jsou i situované panely, text a konečný formát knihy. Ale ano, když se podíváte na obálku a komiks si prolistujete, vidíte mangu.
Další důvod je pro mě i to, že styl kresby se v mých očích nacházel na jakémsi zajímavém středu mezi typickými středoškolskými šójo mangami a běžnými komiksy vycházejícími mimo Japonsko. Ale k tomu se ještě vrátíme…
Zajímavé je konečně i zasazení. Děj se odehrává v Austrálii, konkrétně v internátní škole zvané Greenwichská soukromá akademie. Do školy přijíždějí dvojčata, dívky, Amber a Jeanie. A tak je také jasné, že s japonskými jmény se nesetkáte. Což dává smysl, protože autorkou je Queenie Chan, která se jednak narodila v Hong Kongu a jednak od útlého dětství žije v Austrálii. Svoji domovinu tak dobře zná a děj komiksu do ní zasazuje s poměrně výraznou pečlivostí.
Takže ano, proto říkám pseudo. A bez dalšího otálení, vrhněme se na to dílko v detailu!
Škola s tajemstvím hodným Edgara Allana Poea
Děvčata na internátní školu přijíždí s vlastním tajemstvím. Ač ho v prvním díle ještě plně nerozkryjeme, je jasné, že jejich život není procházka růžovou zahradou. Do školy je navíc dostala jejich teta, současná ředitelka, takže jsou jí poměrně zavázaná. A to je problém, protože i když se jim škola už po pár divných incidentech nezdá, odejít prostě nemohou.
Amber je citlivá, tišší a v prvním díle možná i o dost všímavější. Co ona považuje za strašidelné, tomu se Jeanie směje. No, ale pak se přestane smát i Jeanie… Opakující se sny, které mají obě děvčata a to do detailu stejné, zazděná místnost, místní pověry o zmizelých dívkách, podivná postava zástupkyně Skeenerové… Tíživá atmosféra na vás dýchne skoro okamžitě. Aby toho nebylo málo, internátní škola se nachází uprostřed australské buše, vede k ní jedna příjezdová cesta a temnota blízkého lesa nepropouští ani měsíční světlo. Brr…
Autorka přiznává, že se inspirovala všude možně. U Lovecrafta, Poea, Kinga a tak dále. Co mě ale šokovalo, bylo přiznání, že zmizelé dívky jsou v Austrálii docela obvyklé téma, které se dočkalo třeba vlastního románu už v šedesátých letech! A pak také to, že příběh je z velké části inspirován osobní zkušeností, kdy se autorky spolužačka ztratila na výletě a už nikdy ji nikdo neviděl. No, jestli to není marketingová strategie, tak to příběhu na děsivosti přidává milión bodů!
Zdroj: Zanir
Jak moc mě děsivá manga děsila?
Takhle, přátelé, začátky jsou vždy pomalejší. To byla evidentně i strategie autorky. Nejdřív se naivní dětičky musí začít bát, uvědomit si, že dospělí skrývají mnohá tajemství a že nikomu se nedá věřit ani svěřit. Tenhle proces vidíme i ve Snění. Je to postupné gradování, ale protože příběh z důvodů nakladatelského rázu pokryl pouze tři svazky, už na konci prvního dílu stoupáme k výšinám neklidu, strachu a obav.
Tajemné sny hrají velkou roli, název vás tedy rozhodně nešálí. Postavy neznámých žen a dívek sápající se po postelích dvojčat každou noc jsou opravdu děsivé, mistrovsky zachycené. Temných míst najdeme přehršel, lidé jsou jaksi odcitlivělí, mnohdy dochází k hádkám mezi postavami. To vše umocňuje nepříjemnou, tíživou atmosféru, která tak dobře jde ruku v ruce se strachem, který horory chtějí a musí vyvolat.
Postavy však zatím moc zajímavé nejsou. Možná je to proto, že příběh se opravdu musel vtěsnat na malý prostor, možná je to i žánrem jako takovým. Kromě tajemství vás na nich moc zajímat nebude. Snad zástupkyně Skeenerová může odhalit něco ze svého nitra, co mě zaujme, ale ne v prvním díle.
Nejsem čtenářem Lovecrafta ani Kinga (zatím!), avšak podle doprovodných informací k díle jde inspirace místy dost hluboko. Citáty, tematika, konstrukce celku jako taková, vyprávěcí postup… Mnoho z toho si Queenie Chan vypůjčila, a ač se může zdát, že tím stvořila takové přežité klišé, musíme si říct – mnoho hororů prostě je klišé. Nemusíte mít dokonale promyšlené každé jedno místo, musíte zaujmout, děsit, předat atmosféru a zatáhnout čtenáře jinam. Kam? No, třeba do australské buše…
Svěží provedení v manga stylu tomu fakt sluší
Čeho jsem si všimla prakticky okamžitě a co jsem ani tolik nečekala, je kresba a detailnost mangy. Je vidět, že si na ní autorka dala skutečně záležet. Samozřejmě, přesnost a detailnost graduje tam, kde obrazy mají děsit nebo kde se jedná o velice důležité místo (pro příběh, atmosféru atp.). Ale i v méně zajímavých místech se vaše oči docela pokochají.
Postavy jsou takové typické, jejich provedení neurazí a nenadchne. Dost šójo love story, jestli si rozumíme. Ovšem viktoriánské šaty, místnosti, děsivé obličeje, dekorace interiéru… To všechno je něco, čemu ne každý věnuje takovou pozornost, ale tady se tak opravdu nestalo.
Trochu mě asi fascinuje představa buše jako neprostupného lesa s úhledně vyřádkovanými stromy, kterou kresba místy zachycuje. Ale já narozdíl od autorky v Austrálii nikdy nebyla a v jiných panelech je zasazení zase dost věrohodné.
Líbí se mi, že k manze je připojen dodatkový materiál. Dozvíte se skrze něj poměrně hodně nosných informací (což možná nemusí být dobře, když ho k zainvestování do příběhu trochu potřebujete), ale také uvidíte původní návrhy a nákresy postav a některých scén. Jako člověk, co toužil po vlastním komiksu, tohle vždy ráda vidím a čerpám vědomosti. Ale i pro někoho, kdo komiksy prostě jen rád čte, je to určitě příjemný bonus.
Co musím ale vytknout, je chaotičnost panelů. Někdy jsem se opravdu ztrácela v tom, který panel číst první. Někdy vaše oči upoutá okamžitě panel větší, ale pak zjistíte, že nad ním stojí tři minipanely, jejichž hranice jsou těžko vidět. Místy jsem si myslela, že jde prostě jen o pozadí onoho velkého panelu. Takže ano, tohle mi vadilo asi nejvíc. A jinak jsem nad očekávání spokojena.
Snění byl první velký debut autorky, ale ve své nové verzi takový dojem vůbec nevyvolává. Naopak se jedná o zajímavé dílko z hororového žánru, které bere inspiraci, odkud může. Dělá to však vědomě a precizně, přiznává se k tomu a na průlom žánru si nehraje. Kresba a styl mangy k sobě hezky ladí, doplňují tematiku a jednotlivé motivy. Vyprávění kromě začátku hezky odsýpá, tato pseudomanga děsí, mate, zneklidňuje – a po tom přesně toužíme, když ji čteme. Najde se pár chybek, ale jinak krásný kousek na rozšíření knihovničky.
