Ačkoliv se Jumping Jazz Cats na první pohled možná může ztratit v záplavě ostatních herních titulů, soudím, že by byla škoda jej zcela přehlédnout. Hra, jak už samotný název napovídá, nabízí balíček plný roztomilosti a skákajících kočiček a to vše za doprovodu rytmické hudby. Zdá se, že kočky jsou v poslední době ve videohrách poměrně populární protagonisté.
Jumping Jazz Cats je 3D plošinovka z kategorie párty her, která se na Steamu objevila v květnu loňského roku pod křídly vydavatelství Team 17, které má na kontě pár zvučných titulů jako The Escapist, Overcooked, hry ze série Worms nebo třeba „dating simulátor“ Date Everything. Za vývojem pak stojí Le Catnip Collective, malé indie studio založené v roce 2023 v kanadském Montrealu, pro něž je pravděpodobně Jumping Jazz Cats prvotinou.
Hra má celkem dvě hlavní roviny: můžete si ji zahrát v multiplayeru s přáteli, nebo případně prozkoumávat dějovou linku pozůstalosti Ellington v singleplayeru, na který se právě v této recenzi zaměřím.
Černá nebo bílá?
Na úvod si budete moci zvolit vzhled svého herního „avatara“, tedy roztomilé kočičky, která vás bude hrou provázet a skrze kterou si budete užívat kočičího života naplno. Podobu je později možné znovu upravit, pokud by vás již vaše aktuální kočičí podoba omrzela. Je libo „kouli chlupů“ nebo raději drobného mourka? Již v základu nabízí Jumping Jazz Cats poměrně dost možností, vašemu kočičímu parťákovi tak můžete vybrat nejen barvu srsti a očí, ale také třeba tvar uší nebo si pohrát s délkou vousků či ocásku. Zdá se, že je hraním možné také odemknout další doplňky, jako jsou slušivá mašle, falešný knír či klobouček.
Na nezvyklý styl vizuálu, kombinující 3D animaci s poněkud zvláštním stínováním, si možná někteří budou muset chvíli zvykat. Nicméně již po několika okamžicích hraní mi to osobně už ani nepřišlo a k celkovému milému a pozitivnímu dojmu ze hry se vlastně docela hodí.
Chaos, kam se podíváš
Poté, co budete se vzhledem svého kočičího šampióna spokojení, je načase se pustit do samotné náplně hry. Hra nabízí možnost cvičného tutoriálu, kde si ozkoušíte základní mechaniky. Pokud by vám přesto něco uniklo, není třeba si zoufat, neboť je k dispozici také encyklopedie s potřebnými informacemi, k nimž se můžete vrátit.
Jumping Jazz Cats si můžete zahrát sami, ale i s ostatními, ať už je to lokálně s přáteli nebo online. V singleplayeru vás provází věrný společník v podobě cylindru s knírkem, párem rukavic a slušivým monoklem jménem Monsieur Moustache a objasňuje vám různé minihry, jež můžete postupně odemykat. Plněním úkolů získáváte hvězdičky, a když jich nasbíráte dostatečný počet, můžete postoupit do následující kapitoly a přesunout se do jiné části domu nabízející další minihry. Při odemčení nové oblasti se navíc od svého kloboukového společníka dozvíte něco nového o historii sídla Ellington.
Stáváte se kočkami v pravém slova smyslu, můžete tak pojídat ryby, házet klubíčka do košíku nebo honit robotické myšky v určeném časovém limitu. A samozřejmě skákat. Aby to nebylo jednoduché, do cesty se vám občas staví překážky, které dělají z miniher větší výzvu, například v podobě laserových ukazovátek odvádějících vaši pozornost od určeného cíle nebo psí hlídači, jimž je lepší se zdálky vyhnout. Samozřejmostí je pak všudypřítomná rytmická doprovodná hudba, která si notuje s časomírou, na níž vám ubíhají drahocenné vteřiny, během kterých se snažíte dostát svého cíle. Hudba je také jednou z centrálních bodů celé hry, hezky se doplňuje s chaotickým skákáním sem tam a dodává jí na jedinečnosti.
Shodit vázu na podlahu? To je, oč tu běží
Jak už bylo řečeno, v Jumping Jazz Cats se stáváte kočkami se vším, co k tomu patří. Můžete tak mimo jiné, skákat do kartónových krabic nebo běhat za laserovým ukazovátkem. Když se rozhodnete shodit nádobí z jídelního stolu, nic vás nezastaví. Je to poměrně rychlá a dynamická, ale také chaotická hra, kdy může být trochu těžké se v prvních momentech zorientovat.
Ovládání mi také místy přišlo trochu neohrabané, a to zejména kvůli 3D kameře a objektům, kdy jsem se například neúspěšně snažila vyskočit na stůl, abych nakonec skončila na zemi těsně vedle. Na druhou stranu to je možná na hře právě to zajímavé a tvoří to zajímavý kontrast s tím, když naopak s kočičí grácií balancujete na úzké lávce. Přesto je navzdory encyklopedii snadné se v tom trochu „ztratit“ a to, že občas musíte hrát opakovaně, než se vám podaří dosáhnout lepšího skóre a můžete se posunout dál, může být frustrující. Takže hru nemůžu doporučit těm, co neoplývají jistou dávkou trpělivosti.
Přiznám se také, že právě to byl důvod, proč jsem nakonec singleplayerovou dějovou linku nedohrála až do konce. Bonusem ovšem je, že minihry jsou dost krátké, takže k dalšímu pokusu není nikdy daleko. Přesto vyvstává otázka, zda se hra po nějaké době nestane poněkud repetitivní.
Co se týče jasných nevýhod, byl by to za mě online multiplayer. Možná proto, že se jedná o indie hru, jež není tak známá, nemusí být online hra právě dostupná, nebo přinejmenším potrvá, než se někdo připojí. Ačkoliv jsem se snažila na online režim připojit při několika různých příležitostech, povedlo se mi do herního lobby vstoupit pouze jedinkrát. Jumping Jazz Cats je ale naštěstí možné hrát i lokálně, takže stačí sezvat pár kamarádů a plány na večer jsou jasné! Upřímně si myslím, že v této formě může plný potenciál hry zazářit spíše, tedy právě když plníte výzvy s dalšími kočičími přáteli.
Závěrem musím říct, že se celkově jedná o fajn jednohubku, která slibuje hodně muziky a nejspíš potěší milovníky koček. Vzbuzuje zvědavost, zda se vám při dalším pokusu podaří pochytat více rybiček nebo jaké další minihry na vás čekají za zatím uzamčenými dveřmi… Osobně ale soudím, že zafunguje spíše jako párty hra se skupinou přátel, než jako „sólo“ hra.
Jumping Jazz Cats je dobrou volbou pro ty, kdo mají rádi kočky a třeba i společně s dobrou hudbou. Kombinuje v sobě chytlavou muziku s hravostí a rozpustilostí koček, to vše v milém 3D vizuálu. Na druhou stranu myslím, že pravděpodobně zafunguje lépe jako zábavná párty hra s přáteli, neboť v single playeru se mohou jednotlivé minihry snadno stát repetitivními a dějová linka, kterou odemykají, je spíše vedlejším prvkem.
Recenzi pro Gaming Professors napsala Adéla Motlová.
