Na papíře to celé znělo jako naprosto neprůstřelný divácký triumf a splněný sen každého milovníka sci-fi žánru. Steven Spielberg, tedy režisér, který dlouhodobě formuje naši kolektivní představivost a vesmírná témata nebo konspirační teorie má v malíčku (Blízká setkání třetího druhu), se konečně odhodlal natočit plnohodnotný mimozemský opus s obřím rozpočtem. Jenže přehnaná očekávání občas plodí ta nejtvrdší přistání na zemi a novinka Den odhalení je pro mě osobně obřím uměleckým selháním.
Zdroj: CinemArt
Hledání smyslu v nekonečném žánrovém guláši
Když se podíváme na samotné základy, zjistíme, že ambiciózní novinka Den odhalení trpí fatálním neduhem moderní hollywoodské produkce, která chce divákovi prodat všechno a zároveň nic. Celý ten komplikovaný příběh o pár vyvolených postavách uprostřed globálního vesmírného spiknutí je totiž jeden velký scenáristický guláš. Sledujeme hromadu motivů, které nikam nevedou, a Den odhalení tak vaří podivnou žánrovou všehochuť, která nefunguje v rovině intimního dramatu ani v rovině globálního thrilleru. Celé to pak na plátně působí naprosto nezvládnutelně a člověk má pocit, že se dívá na neuspořádaný sled drahých scének bez jasného autorského záměru.
Pokud chce zkušený tvůrce vyprávět takto silné, komplexní a divácky atraktivní téma, nemůže jeho strukturu rozbít tak brutálním způsobem. Velkofilm Den odhalení totiž doplácí na to, že jeho celková stopáž je extrémně natažená a každá scéna trvá o minutu déle, než by bylo zdrávo. Příběh musí být zkrátka dramaturgicky pevný, musí diváka musí konstantně udržovat diváckou pozornost a hlavně musí bavit od úvodních minut do závěrečných titulků. V tomto ohledu však Den odhalení selhává na celé čáře, protože mě při sledování skoro nikdy nic nebavilo a pocit těžkopádnosti se s každou další scénou jen prohluboval.
Zdroj: CinemArt
Ztracené lidské osudy v chladném stínu mimozemšťanů
Stejně bídně jako samotný narativ dopadly i charakterové oblouky, které měly být emocionálním jádrem celého projektu. Postavy jsou v tomto případě neuvěřitelně nevýrazné, v rámci děje prakticky nefungují a jejich osobní motivace fatálně selhávají. Rozhodně to přitom není vina samotných herců, protože ansámbl je víc než dobrý a všichni zúčastnění se snaží ze svých částí vykřesat maximum možného. Jenže Den odhalení je příkladem projektu, kde herce fatálně zradil špatně napsaný scénář plný klišé a prázdných nekonečných dialogů.
Každá postava má sice v určité části filmu svůj vyhrazený prostor a zdá se, že příběh Den odhalení se pokusí o sondu do psychiky lidí konfrontovaných s neznámem, ale jakmile ta daná scéna skončí, hrdinové jsou najednou jako bez duše. Jako kdyby na nich samotným tvůrcům přestalo záležet a odhodili je na vedlejší kolej ve prospěch digitálních efektů. Na plátně tak unaveně sledujeme osudy Maggie, Dannyho nebo Huga, ale žádný z nich k obyčejnému divákovi nepromlouvá a nemá šanci ho silněji zaujmout. Jediný reálný důvod, proč s nimi vůbec zůstávat a sledovat Den odhalení až do konce, je ten, že konkrétního hrdinu hraje váš oblíbený hollywoodský matador. A to je pro filmové médium prostě strašně blbá vizitka.
Celý zážitek pak umocňuje fakt, že psychologický rozměr úplně chybí a emocionální vazby mezi hrdiny působí uměle, jako kdyby byly do děje naroubovány na poslední chvíli při střihu. Divák sleduje hysterické výlevy a osudová rozhodnutí, ale protože Den odhalení nedokáže vybudovat solidní základy pro sympatie k těmto lidem, je vám osud celého konání v podstatě ukradený. Chybí zde ono pověstné spielbergovské lidské teplo, které dělalo z E.T. Mimozemšťana tak nadčasový klenot.
Zdroj: CinemArt
Když mistrovský štětec bojuje s lacinou digitální šedí
Kde se naopak chválit musí a kde film ukazuje svou světlejší tvář, to je poctivé audiovizuální řemeslo staré školy. Steven Spielberg s kamerou pořád neuvěřitelně umí a vizuální pojetí pro Den odhalení rozhodně není tragické, ba naopak v mnoha momentech připomíná nejlepší léta jeho tvorby. Práce s kompozicí jednotlivých scén má obrovský styl, hra se světlem a stínem někdy bere i dech a režisérův rukopis je z každého komponovaného záběru jasně patrný. To je v podstatě jediná umělecká složka, která ve filmu Den odhalení doopravdy nějak funguje.
Zbytek technické stránky však toto počáteční nadšení okamžitě krotí a vrací nás zpátky do průměrné hollywoodské šedi současnosti. Speciální efekty jsou totiž v celkovém zúčtování těžký průměr a je smutné vidět, že velké režisérské jméno si digitální triky pro Den odhalení tentokrát úplně nepohlídalo. Tento vizuální nesoulad pak celý projekt posouvá z kategorie áčkových blockbusterů do sféry rozpačitých experimentů.
Korunu všemu nasazuje soundtrack, který je pro sci-fi projekt Den Odhalení vyloženě nevýrazný, plochý a bez jakéhokoliv vlastního nápadu. Hudební doprovod málokdy dokáže adekvátně podtrhnout napínavé dění na plátně, vůbec s divákem nerezonuje a vyšumí do ztracena v podstatě hned v momentě, kdy se v kině rozsvítí světla. Když si vzpomeneme na ikonické motivy z Jurského parku, tak hudba, kterou nabízí Den odhalení, působí jen jako generická kulisa vygenerovaná bez špetky skutečné hudební lásky.
Čekal jsem atmosférickou, temnou a řemeslně dravou vesmírnou konspiraci od nejtalentovanějšího tvůrce naší generace, která bude skvěle napsaná i zahraná. Bohužel se mi z těchto vysokých očekávání nesplnilo vlastně skoro nic a Den odhalení mě nechal naprosto chladným.