Píseň umírajícího slunce – když tělem místo krve proudí magie

Fantasy literatura je dnes zahlcená příběhy o vyvolených hrdinkách, magii a osudových spojeních. O to těžší je přijít s příběhem, který dokáže čtenáře skutečně vtáhnout. Česká autorka Anna Hrmová však ve své fantasy prvotině Píseň umírajícího slunce ukazuje, že i v žánru, který často pracuje s podobnými motivy, dokáže vzniknout příběh působící svěže a originálně.

Autorka:
Ilustrátorka:
Vydavatel:
Distributor:
Žánr:
Díl:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:

Anna Hrmová
Adéla Stopka
CooBooCooBoo
Albatros MediaAlbatros Media
Fantasy
1.
408
černobílý
měkká
březen 2026
978-80-267-4173-2
9788026741732
první

Zdroj: Albatros Media

Když naše srdce doklepe

Čeho všeho je člověk schopný se vzdát, aby získal magii? Odpovědí může být nespočet, ale Eleanor obětovala to nejcennější — své vlastní srdce. Během děsivého rituálu jí bylo srdce vyříznuto z hrudi a její tělo bylo vhozeno do vody. Přežít takový rituál se povede málokomu. Jenže Eleanor přežila. A místo krve jí nyní v žilách proudí sluneční magie. Stává se tak sluneční kněžkou, jednou z vyvolených žen, jejichž úkolem je chránit království Pental před nebezpečím přicházejícím z Podmoří — především před sirénami, které představují stále větší hrozbu.

Sluneční kněžky ale nejsou na svůj úděl samy. Každá z nich musí být spárována s Lovcem — mužem nadaným opačnou, noční magií. Toto spojení probíhá během Plesu zaslíbení, kde musí kněžka následovat volání své magie a najít toho, jehož síla odpovídá té její. Teprve tehdy mohou společně vytvořit dvojici schopnou chránit celé království. A musím říct, že právě Ples zaslíbení byl moment, kdy si mě tahle kniha absolutně získala.

Je třeba hodit se do gala

Autorka totiž neztrácí čas zdlouhavým rozjezdem a prakticky hned v prvních kapitolách nás hodí přímo do centra dění. Díky tomu jsem měla pocit, že jsem se do příběhu ponořila skoro okamžitě a nebylo potřeba čekat stovky stran, než se konečně „něco začne dít“. Atmosféra plesu byla skvěle vystavěná — napětí, očekávání, magie i nejistota fungovaly přesně tak, jak měly.

Navíc se od začátku vědělo, že se plesu účastní i princ, takže jsem byla samozřejmě naprosto přesvědčená, že Eleanor skončí právě s ním. Protože upřímně — tohle je přesně ten typ klišé, který člověk ve fantasy knihách čeká. Jenže autorka moje očekávání krásně rozbila. Eleanor se totiž nespáruje s princem, ale s lovcem Darmonem, tajemným mužem, opředeným aurou nebezpečí a tajemství. A právě tady se příběh začíná opravdu rozjíždět.

Zdroj: Albatros Media

Grumpy vs. sunshine

Vzhledem k tomu, že se jedná o romantasy, očekávala jsem výraznou romantickou linku už od začátku. Jenže vztah mezi Eleanor a Darmonem mě překvapil. Darmon totiž není typický romantický hrdina, který by po hlavní hrdince okamžitě toužil. Naopak. Je odtažitý, chladný a často působí dojmem, že si Eleanor drží co nejdál od těla. Ano, záleží mu na jejím bezpečí, ale rozhodně to mezi nimi není žádná instantní láska. 

Kromě času s Darmonem tráví Eleanor čas i ve škole, kde se učí ovládat svou magii a chápat sílu, která jí nyní proudí tělem. Bavilo mě sledovat nejen samotný magický systém, ale i to, jak Eleanor postupně poznává sama sebe a začíná zpochybňovat věci, kterým celý život slepě věřila. A právě tady se dostávám k jednomu z nejsilnějších témat celé knihy — vztahu Eleanor a její matky.

Rodinu si člověk nevybírá

Tohle bylo něco, co mě zasáhlo asi nejvíc. Eleanořina matka je vyloženě manipulativní tyranka, která svou dceru celý život psychicky formovala tak, aby byla dokonalá, poslušná a nikdy nezklamala. Eleanor má její slova doslova vypálená do hlavy. Neustále slyší, že musí být nejlepší, že nesmí selhat, že chyba není možnost… A nejhorší na tom je, že Eleanor to dlouhou dobu považuje za normální.

Kniha tady nádherně ukazuje, jak moc člověka ovlivní prostředí, ve kterém vyrůstá. Pokud je někdo celý život vystaven toxickému chování, začne ho brát jako běžnou součást života. A i když ostatní jasně vidí, jak špatné to je, člověk uvnitř toho vztahu si to často nedokáže připustit. Eleanor je přesně taková. Pořád se vrací k myšlenkám, že kdyby byla lepší, silnější nebo poslušnější, všechno by dopadlo správně. A sledovat její postupné procitání byla velká úleva.

Z housenky motýlem

Vývoj postav je podle mě jedna z nejsilnějších stránek celé knihy. Darmon začíná jako tajemný a téměř neproniknutelný charakter, ale postupně se objevují momenty, kdy je vidět, že pod tou chladnou maskou skrývá i laskavější stránku. Přesto jsme ale pořád nedostali odpovědi na ty nejdůležitější otázky ohledně jeho minulosti, což mě jen víc nalákalo na další díl.

Eleanor naopak prochází obrovským vývojem. Z dívky, která slepě poslouchala svou matku a nikdy nepochybovala o tom, co jí bylo vštěpováno, se postupně stává někdo, kdo začíná přemýšlet sám za sebe. A líbilo se mi, že ten vývoj nebyl jednoduchý ani přímočarý. Když něco pokazila, často ji to stáhlo zpátky do starých myšlenek a pocitů. Přemýšlela nad tím, jestli její matka přece jen neměla pravdu. A právě díky tomu působila její cesta mnohem realističtěji.

Píseň umírajícího slunce je navíc neuvěřitelně čtivá. Četla jsem ji prakticky jedním dechem a stránky mizely strašně rychle. Ze začátku jsem z ní byla úplně nadšená a ten hype se mě držel opravdu dlouho. Ke konci moje nadšení sice lehce opadlo, ale rozhodně ne proto, že by kniha byla špatná. Spíš jsem měla pocit, že některé části uběhly až příliš rychle a zasloužily by si více prostoru. Některé momenty byly natolik zajímavé, že bych v nich klidně zůstala mnohem déle.

Návnada na další díl

Na závěr příběhu přichází i velký zvrat v podobě zrady, kterou jsem osobně nečekala, a jsem strašně zvědavá, jak se tahle linka bude dál vyvíjet. Zároveň nám autorka už během příběhu nenápadně podsouvala různé náznaky toho, co by mohlo přijít v dalším díle. A pokud jsem ty drobné indicie pochopila správně, v pokračování nás pravděpodobně čeká pátrání po tajemném předmětu z Podmoří, což zní naprosto skvěle.

Celkově jsem si Píseň umírajícího slunce opravdu moc užila. Kniha má skvělou atmosféru, zajímavý svět, povedený magický systém a postavy, jejichž vývoj mě bavil sledovat od začátku až do konce. Jasně, našly se momenty, které bych možná trochu zpomalila nebo jim dala více prostoru, například u nějakých nebezpečných situací, ale ani to mi nezkazilo celkový zážitek ze čtení. Byla to přesně ta kniha, u které si řeknete „ještě jednu kapitolu“… a najednou je půl třetí ráno.

Píseň umírajícího slunce není jen příběh o magii, sirénách a osudových poutech. Je to také příběh o tom, jak těžké je oprostit se od hlasů, které nám celý život říkaly, kým máme být. A zatímco Eleanor přišla o své srdce doslova, mnoho lidí ho ztrácí mnohem tišeji — ve snaze být dostatečující pro svět kolem sebe. Právě proto Píseň umírajícího slunce nepůsobí jen jako další romantasy, ale jako příběh, který v sobě skrývá mnohem více, než se může na první pohled zdát.