Napsat hororovou povídku, která čerpá z atmosféry, je jedna věc. Pravda, aby to člověk provedl mistrovsky, vyžaduje si to jistý talent. Ovšem ne zas tak velkou míru zvrácenosti. Když jsem kdysi hrála populární titul Dark Souls, začala jsem o této hře říkat, že přináší „estetiku hnusu a škaredosti pozvednutou v posvátnost“. Že si v ní libuji, to netajím. Mám pocit, že konfrontace s ní přináší hořkosladké pocity a ukazuje, že nic na světě není černobílé. A hlavně – dokumentuje to, jak zkažená může být duše čekohokoli živého.
Proč o tom mluvím v recenzi na knihu Atlas Pekla? Nejspíš právě proto, že jsem poprvé zažila tyto pocity při čtení knihy!
Autorem této hororové chuťovky je americký spisovatel Nathan Ballingrud. Na přání autora se kniha s původním názvem Wounds (2019) nyní přejmenovala na The Atlas of Hell. Toto přání bylo vyslyšeno i při zpracování českého překladu Atlas Pekla, o něž se postaralo nakladatelství Gnóm.
Autor:
Název originálu:
Vydavatel:
Překlad:
Ilustrace:
Grafická úprava:
Tisk:
Vazba:
Počet stran:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Edice:
Vydání:
Nathan Ballingrud
The Atlas of Hell
Gnóm
J. Němeček, Ž. Csonka
Marek Škubal
Jakub Němeček
černobílý
brožovaná
304
duben 2026
978-80-88299-60-8
9788088299608
Horla (3.)
první
Zdroj: Gnóm
Šest povídek, které si vybudovaly vlastní ekosystém
Pro každou sbírku povídek platí, že je dobré si nejprve udělat představu o její kompozici. Jistě, složení povídek a jejich návaznost může být někdy čistě náhodné, ale zrovna zde to považuji za velmi nepravděpodobné.
Asi mě nepřekvapuje, že je povídek šest. Ač se šestka samotná považuje za harmonické číslo, milovníci hororu vědí, že když tohle číslo bude někde stát třikrát za sebou, nabírá úplně jiné, a sice pekelné konotace.
Co však vyžaduje hlubší zadumání, je provázanost povídek. Zpočátku se všechny zdají být samostatnou jednotkou, které mezi sebou nepojí nic jiného než nálepka autorství a redakční rozhodnutí spojit je do jedné knihy. Opak je pravdou.
Každá z šesti povídek – jmenovitě Atlas Pekla, Uctívač ďábla, Lebková dlabaná, Chřtán, Špína, která je vidět a konečně Řezníkův stůl – se v něčem spojuje alespoň s jednou ze svých kolegyň. Jsou to tak samostatné příběhy, ovšem provázané v jakémsi zajímavě fungujícím ekosystému – vytrhnout kteroukoli z nich by podle mě znamenalo ostatní ochudit. A to je důkaz autorovy dobře odvedené práce.
Nejedná se jen o motivickou spojitost, ale i celý časoprostor. V Atlasu Pekla se dostáváme do našeho světa, který je ale podivně smířený s existencí okultismu, černé magie, temných rituálů a společenství a konečně i temných, pekelných bytostí. A ono Peklo v něm skutečně existuje. Zároveň se nezdá, že by to většinu postav nějak překvapovalo. Když jsou zaskočeny, je to spíše tím, že se s ničím z toho zatím nepotkaly osobně.
Nejzajímavějším konektorem je pak motiv andělů. V jedné povídce vidíte jeho vznik – jeho narození přímo z těla člověka – v jiné pak jeho mrtvolu nebo taky, řekněme, jeho nejtemnější podobu.
Začátek a konec pak jasně vymezují dvě povídky, v nichž se vyskytuje samotný atlas Pekla. V jakém vztahu k sobě jsou, to nechám čtenáře zjistit na vlastní pěst.
Zdroj: Gnóm
Příběhy bez konce
Možná budete místy stejně zaskočeni, jako jsem byla já. Už už jsem se začetla do povídky, vyhlédla si postavy, u nichž „si teda fakt nepřeju, aby to zabalily“, a pak… jsem se nedočkala ničeho. Tedy, ne úplně ničeho. Ale asi nejvíce otevřeného konce, co jsem kdy, i v povídkách, viděla.
Autor tady nemíří k zakončenosti. Často dokonce ani k pointě. Přitom má ale jeho práce dost daleko od pouhé atmosféričnosti, jejímž úkolem by bylo jen vyvolat u vás husí kůži. Některé příběhy jsou, troufám si tvrdit, až překvapivě komplexní. Když si vezmeme, že jsou pak ukončeny v podstatě bez jakéhokoli vyvrcholení nebo načrtnutí toho, co se bude dít dál, působí to zvláštně.
A možná to je jejich záměr, těžko říct. Ve většině příběhů je ostatně kladen důraz na něco „hnusného, lepkavého, co se skrývá pod povrchem“. A já mám trochu pocit, že takové jsou i povídky samy. Jakási semínka temných andělů, která jsou ve čtenáři teprve zasazena. Co se bude dít, až začnou růst? Rozhodně doufám, že ne to, co kniha popisuje. Ale je pravda, že snad všechny povídky kromě poslední (která z pochopitelného důvodu koncem disponuje, aby podpořila onen výše zmiňovaný ekosystém) ve mně zůstaly. Dál si žijí svým životem a vytváří přesně onen nechutný pocit něčeho skrytého. Ballingrud vám nedá mrazivý příběh, nasadí vám parazita, a to je teprve ten pravý horor na tom všem.
Nedá se tedy říct, že by Atlas Pekla byl ve svém žánru lehkým či snad typickým čtivem. Působí hlouběji a citlivěji, proráží si cestu k lidské temnotě a zvrácenosti a nechává z ní vyrůstat pekelná monstra. Je to sbírka pro fajnšmekry, kteří se nebojí nějaké té temné až depresivní epizody po dočtení.
Špína, která je vidět
Názory čtenářské komunity na nejlepší povídku se asi budou lišit, ale já mám svého favorita. Právě v této povídce mi totiž došla většina věcí, o kterých jsem se tu rozepsala. Je to prostý příběh o barmanovi v zapadákově, který odhání přemnožené šváby od sklenic s alkoholem a po večerech se míjí se svojí studijně zaneprázdněnou přítelkyní.
Will se zprvu zdá jako sympaťák, než zjistíte, že jeho vůle je podobně odolná jako ty jeho sklenice a v životě netouží snad po ničem, kromě sexu s kamarádkou z baru. Nulové ambice, neukojitelná sexuální touha a… vztek? Osamění? Nebo něco mnohem horšího?
V baru se však jednou strhne rvačka, která jeho rutinu změní a přihraje mu do ruky telefon, skrze nějž s ním začne komunikovat banda pošahanců. Alespoň za to je původně on i jeho přítelkyně Carrie považují. Dokud oni sami nepoznají, že „content“, se kterým je telefon začne spojovat, je zajímá na jiném, skoro až pudovém levlu.
Vztahové linie, komplexnost půl tuctu postav zachycená na cca šedesáti stranách, mrazivá touha po násilí a konečná scéna, kde se rodí andělé… Umění. Skutečné spisovatelské umění, které překračuje i to, co byste čekali od hororového románu.
Mimochodem, právě tahle povídka ovlivnila rozhodnutí o původním názvu knihy, neboť byla předělána do filmové verze (Wounds, 2019). Asi před deseti lety totiž povídky vycházely jen v různých žánrových sbornících.
Zdroj: Gnóm
Chtělo by to i vizuální umění…
Ač nejsou ilustrace povětšinou dílem autora a některým knihám spíše přitíží, než pomohou, musím se přiznat, že tady bych je chtěla. Nemám na mysli ilustrovat povídky co pět stran, ale každá z nich by mohla mít alespoň jednu ilustraci. Nemusela by být ani nijak zvlášť konkrétní, mohla tu jen dokreslit atmosféru.
Když si vezmeme, jak působí obrázek krakena na obálce (v běžné edici, limitovaná má na obálce lebku), shodneme se asi na tom, že takových kreseb mohlo být více. Jestli limitovaná edice disponuje ilustracemi, se mi zjistit nepodařilo, ale nic to nemění na tom, že by z nich benefitovala i ta běžná.
Kromě této výtky se však jiný problém hledá jen velice obtížně. Pokud byste ho hledat opravdu chtěli, osobně se musím přiznat, že necítím velký rozdíl ve vypravěčském stylu jednotlivých povídek. Anotace to sice slibuje, ale při prvním čtení to pro mě nebylo nijak zvlášť patrné. Pravdou však je, že každá povídka má svůj vlastní kontext a vlastní postavy, tedy i jinou atmosféru. Jediný případ, kdy se styl vyprávění citelně mění, je Ďáblův uctívač. Ano, ten plurál tam je opravdová slast. A asi to vůbec nebylo jednoduché napsat a rovněž přeložit.
Podtrženo a sečteno, z hlediska vyprávění tu není mnoho novot, ale to neznamená, že by se kniha nečetla dobře. Místy snad možná až moc dobře, když vezmeme v úvahu, jak grafická a explicitní je ve vykreslení brutality a nechutností všeho druhu. Člověk až chvílemi přemýšlí, jak na tohle Nathan Ballingrud přišel… Že by ten svět nevytvořil, ale popsal? Doufám, že se pro klid vlastní duše pravdu nikdy nedozvím!
Atlas Pekla nepřináší klasický horor, který vás přinutí se prostě bát. Je to sbírka povídek, které se podivnými cestami dostávají hluboko do nitra a tam nejspíš zakoření. Nevrcholí epickými konci, nekoketují s duchařinou. Přinášejí takové Peklo, jaké si představíte, když někdo začne mluvit o okultismu a satanismu. Dobarvují ho směsicí brutálních, grafických scén, hlubokou psychologií postav a plynulým vyprávěním, které jen někdy pokřivuje vlastní pravidla. Je to hororová kniha pro čtenáře fajnšmekry a fanouškům temných počítačových her vrátí pocit, který měli z první návštěvy světa temných duší.
