Crueler Than Dead 1 je první část krátké dvoudílné hororové série o epidemii zombie, která je mezi filmovými, knižními i herními tvůrci poměrně oblíbeným tématem. Hlavní postavou je žena, před níž stojí nelehký úkol – zachránit svět, nebo alespoň svůj vlastní krk. Autorem mangy je Tsukasa Saimura, od něhož můžete znát předešlé romány, jako jsou Tokyo Undead či Hour of the Zombie. O české vydání se postaralo nakladatelství Zanir, které nám poskytlo recenzní výtisk.
Autor:
Kresba:
Vydavatel:
Svět:
Žánr:
Překlad:
Počet stran:
Cena:
Hmotnost:
Tisk:
Vazba:
Rozměry:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Cukasa Saimura
Kozo Takahaši
Zanir
Crueler than Dead
Horor
Sabina Dudová
208
249,–
0,3 kg
černobílý
brožovaná
210 × 148 mm
červenec 2022
978-80-88438-11-3
první
Zdroj: Zanir
Začátek je trochu nejasný
Příběh mangy začíná probuzením hlavní hrdinky jménem Maki Akagi, která z nepochopitelného důvodu leží na podlaze neznámé laboratoře prakticky nahá. Aby bylo jasno, Maki není úplně svlečená; má přes sebe ledabyle přehozené roztrhané tričko, jehož levá strana zcela odhaluje její hrudní výbavu. Co se týče spodního prádla, nemá na sobě vůbec nic. Tím chci naznačit, že se v této manze příležitostně objevují odhalená ženská ňadra, ale skutečně jen příležitostně.
Jakmile se Maki vzchopí, opodál zaslechne podivné zvuky. Naše neohrožená hrdinka se vydá hluk prověřit a zjistí, že pod troskami je malý chlapec, jenž je stále naživu. Později se dozvídá, že jsou v laboratoři, jejíž pracovníci testovali vakcíny, pomocí nichž by bylo možné ze zombie opět udělat živé lidi tak, aby jim zároveň zůstaly všechny schopnosti, kterými zombie disponují. Pod těmito dovednostmi se rozumí věci jako noční vidění nebo nadlidská síla a rychlost. Maki a mladý chlapec Šóto najdou tři lahvičky s vakcínou a vydají se na cestu do Tokia, ve kterém se údajně nachází útočiště.
Já, legenda
Přestože se jedná o klasické zombie, které známe z filmů, televizních pořadů, her a různých knih, jsou zde lidi požírající zrůdy představeny trochu jinak. Zdá se mi, že autor Tsukasa Saimura se nechal inspirovat americkým filmem s Willem Smithem v hlavní roli Já, legenda. Je to proto, že jak v Crueler than Dead 1, tak i v Já, Legenda tyto bestie nesnášely denní světlo. Zároveň se díky své schopnosti vyvíjet se a učit se určitým způsobem stávají ještě nebezpečnějšími protivníky.
Tito nepřátelé jsou nám ve většině děl představení jako hloupá stvoření, která touží pouze po zakousnutí se do šťavnatého lidského masíčka. Proto se mi líbilo, jak je Tsukasa Saimura vykreslil jako přizpůsobivé a učící se. Stejně tak nám filmy, knihy a hry neustále opakovaly informace o tom, že jakmile se stanete nemrtvými, je s vámi nadobro konec. V příběhu Crueler than Dead 1 je to trochu jinak. Zde se dokonce uvádí, že pokud jste nakažení nebo mrtví, můžete se vrátit do lidské podoby za použití speciální vakcíny. Upřímně, musím přiznat, že se mi tento koncept líbí, a vím, že to není první příběh, kde se něco takového objevilo, přesto se to sem náramně hodí.
Počkej, teď jsme jako kamarádi?
Samotný děj není nic, co bychom už mnohokrát nezažili. Hlavní hrdinové se snaží dostat do bezpečí a potkávají další přeživší. Někteří z nich jsou milí a snaží se jim pomoci, jiní se je pokusí zabít nebo okrást. No, a právě v takových chvílích jsem měl s touto mangou problém, protože je místy dost nelogická a přeskakuje určité dějové pasáže, které sice pro příběh asi nejsou tolik zásadní, ale čtenáře to mate tak či tak. Některé časové skoky mi připadaly divné. Například hned na začátku, tedy když je Maki prakticky nahá, nachází pod troskami uvězněného chlapce. Najednou se z ničeho nic objeví v normálním oblečení a chlapec leží v posteli a odpočívá. Člověk se také začne divit, odkud vzala nůž, protože předtím měla v rukou jen tyč. Toto jsou otázky, jež vás na několika následujících stránkách začnou rozptylovat. Na prvních stranách třeba čtete o tom, jak si Maki se Šótem sbalili fidlátka a bezpečně našli cestu z laboratoře, na další straně na sobě najednou mají jiné oblečení, Šóto krmí toulavé psy a Maki ho nahání zpět do auta. V takové chvíli si řeknete, že tady něco nehraje, a pro jistotu ještě zkontrolujete předešlé stránky, jestli jste náhodou něco nepřeskočili.
Zdroj: Zanir
Ano, teď jsme kamarádi
Skoky v příběhu nejsou pouze na začátku a nelogičnost můžete například zaznamenat hned v několika scénách. Upřímně si nedovedu představit, že bych začal spolupracovat s člověkem, co mě během pár hodin unesl, chtěl si ze mě udělal sexuální hračku a poté nejspíše rovnou zabít, natož abych mu vydal dítě na starost v kritické situaci. Krizová chvíle si žádá krizová řešení, což plně respektuji, jen si nedovedu představit, že bych se já osobně takto zachoval. Samozřejmě to beru s rezervou, protože jde o smyšlený příběh, který ovšem kvůli těmto detailům nepůsobí moc seriózně.
Udělat z někoho, kdo vás chtěl zabít nebo vám ublížit, přítele, to bych pochopil a přijal, kdyby to bylo provedeno správně. Myslím, že pokud by zde bylo mnohem více prostoru, autor mohl zapracovat na jejich vztahu, respektive zobrazit, jak se násilník snaží Maki dokázat, že jí chce pomoci, a tak trochu vynahradit to, že ji ještě před chvílí chtěl zabít. Získání důvěry je přece v postapokalyptickém světě plném lidožravých zombie jedna z nejdůležitějších věcí k přežití. Nikdy totiž nevíte, kdo vám vrazí kudlu do zad.
Manga měla být delší
Samotná manga je opravdu krátká; přečtete ji za méně než hodinu, možná i dříve. Myslím, že právě to je největší škoda, protože není dostatek prostoru pro naplnění a rozvinutí příběhu. Navíc si k postavám nemůžete vytvořit žádný vztah, abyste pochopili jejich jednání a dostatečně se vžili do jejich situace. Zdálo se mi, že autor se snaží příběh až moc hnát kupředu, nezaobírá se detaily a vyzdvihuje pouze to hlavní a pro čtenáře důležité. Na jednu stranu tak nejste zahlcení „zbytečnostmi“, ale otázkou zůstává, zda je to vážně tak dobře. Osobně nejsem fanoušek zbytečného natahování, ať už se jedná o cokoliv, ale až tak velkou zkratkovitost také moc nemusím. Záleží však na vkusu jedince. Škoda, že se autor nerozhodl mangu rozdělit na více částí, čímž by se mohl více věnovat budování vztahů a dalším detailům. Mám ovšem pochopení pro to, že čas jsou peníze a ne všichni fanoušci podobně laděných děl nezbytně potřebují či vyžadují nepřerušené ztvárnění každého kroku hlavních postav.
Nechuťárny, vnitřnosti a nahota
Co musím pochválit, je samotné výtvarné zpracování, respektive ztvárnění nemrtvých. Některé scény jsou velmi detailní a vidět slečnu s lidským okem v ústech nebo někoho, kdo se přehrabuje ve vnitřnostech, je opravdová lahůdka. Autor kresby Kozo Takahaši odvedl skutečně bravurní práci. Prostředí polorozpadlých budov není a ani nemůže být moc detailní, zato zombíci mají vykreslený každý sebemenší škrábanec či čouhající vnitřnost. Postavy nejsou vyobrazeny tím typickým manga stylem s velkýma očima, ale naopak se proporčně podobají reálným lidem s důrazem na to, aby jejich emoce byly dobře a jasně čitelné.
Kresba je navíc natištěna ne na zářivě bílý, ale na zažloutlý papír s lehce drsnějším povrchem, což skvěle kontrastuje s černými ilustracemi, a scény díky tomu hned dostanou trochu jiný nádech, než jsme zvyklí z klasické mangy. V tomto případě Zanir zvolil dobře, protože celý výtisk pak působí lehce zašle (v dobrém slova smyslu), takže vypadá, jako byste knihu našli v postapokalyptickém světě po několika letech na sluníčku. Možná si tuto spojitost vykládám špatně, možná žádná vůbec není, ale mně to tak k sobě zkrátka sedí.
Přestože má Crueler than Dead 1 několik chyb, není to špatná manga. Pokud máte rádi ženské hrdinky, které zabíjejí nemrtvé, bez váhání doporučuji. Jen mě mrzí, že postavy nedostávají tolik prostoru, kolik by si zasloužily, protože samotná Maki je docela zajímavá osobnost. Jsem zvědavý, kam se posune druhá část, která má vyjít následující měsíc.
