Když hrdina, tak odvážný, když bard, tak prostopášník. Příběh Michaely Merglové začíná pod sukní jedné dámy a končí, no, vlastně taky tam. Přesněji řečeno pod dvěma sukněmi.Píseň oceli vás přenese do světa hrdinské fantasy, kde každý plní svou roli do puntíku. Setkáte se s hrdinným bojovníkem a ukecaným bardem, dvojicí jak vystřiženou ze Zaklínače. Ačkoliv podobnost bije do očí hned od prvních řádků, autorka si vypůjčila pouze základní charakteristiku a v rámci příběhu si s ní pohrává ve vlastním stylu.
Autor:
Ilustrátorka:
Autor obálky:
Vydavatel:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok vydání:
ISBN:
Vydání:
Michaela Merglová
Žaneta Kortusová
Lukáš Tuma
Epocha
600
černobílý
brožovaná
2019
978-80-7557-220-2
první
Když nám osud podá citron, zkusme z něj udělat limonádu
Osud tomu chtěl, že dva naprosté opaky musely opustit svůj domov a hledat štěstí v širém světě. Jeden se nachomýtnul u draka, druhý pod podobně ohnivým pohledem zhrzeného manžela. Seznamte se s drakobijcem Cuchenanem a bardem Minangarem a následujte je na cestách plných dobrodružství s vědmami, princeznami, skřítky i zbojníky. S bardem Minangarem se poprvé setkáváme v jeho typickém prostředí, tedy v dámské společnosti. Tam se také pohybuje na můj vkus až moc často. Do očí bije i využívání stereotypů a reakce tamních žen jsou bezesporu podivné. Po pár průhledných lichotkách padají bardovi k nohám jako kuželky a nezastaví je ani taková maličkost jako nějaký manžel. Přesto je Minangar prostě Minangar, jeho prořízlý jazyk, kreativita a záliba ve velkých slovech z něj dělá charakter, jenž si získá sympatie. Je to typická postavička, co se stále dostává do průšvihu, ale svým důvtipem zase všechno zachrání. Na rozdíl od barda je drakobijec ztělesněním ctností, studu a imposter syndromu. Ženy jsou pro něj z Venuše a kvůli jeho otrocké minulosti nevěří, že si svůj nový život zaslouží, v srdci je to ale pravý hrdina.
Je to jen chemie
Michaela se soustředila spíše na chemii postav než hloubku příběhu a nejdůležitějším pilířem Písně oceli je právě vztah Minangara a Cuchenana. Tyto rozdílné postavy se skvěle doplňují, velkou roli hraje humor a pošťuchování a jde vidět, jak jednomu na druhém záleží. Jejich slovní přestřelky dodávají vyprávění šťávu, škoda jen, že se jejich námět často opakuje. Příběhy působí jako samostatné povídky a tak by také nejlépe fungovaly. Děj ubíhá svižně, což je na jednu stranu osvěžující, v některých pasážích však text působí jako od začínajícího spisovatele. Děj je jednoduchý, spíše výpravný než hluboký. Často mě během čtení napadlo, pro koho je vlastně určen? Svou jednoduchostí připomíná vyprávění pro děti, občasné kruté scény a sexuální narážky ho zase posouvají ke staršímu publiku. Autorčina síla spočívá především v hravosti, slovních obratech a přirovnáních. Každý popis, navození atmosféry a uvedení do děje jsou skvěle vykresleny. Oproti tomu využívání citoslovcí v bojových scénách tak vhodně nepůsobí.
Minangar seděl v rohu u kývajícího se stolku a pozoroval okolí jiskřivýma očima, v nichž se leskly dva poháry vypitého vína.
Čím víc pronikám do fantasy žánrů, tím víc oceňuji jejich filosofický, sociologický a politický přesah. Jak už bylo řečeno, tento příběh staví na jednoduchosti a dynamice, sleduje především děj jako takový, nedochází k nějakému většímu vývoji postav a okolo hlubších témat spíše proplouvá. Otírá se však například o téma spokojenosti s tím, co máme.
„Jsi hlupák, Minangare,“ zavrčel vlk ve smrtelné křeči. „Mohl jsi mít všechno, nač bys pomyslel!“„To by mě nebavilo,“ pokrčil bard rameny. „Mám všeho tak akorát, a to mi stačí.“
Politikaření je přiblíženo v jednodušší formě v rozhovorech krále a jeho vysloužilého bojovníka a rádce. Tyto dvě postavy mají podobně funkční chemii jako bard s drakobijcem. Pointa příběhů bývá originální a nečekaná, v některých případech překvapivě spojená se sexualitou. Nejsem si jistá, jestli to vnímám jako progresivní, nebo dehonestující. Některé vtípky se sexuální tematikou mi sedly, jiné ne, ale o vyteklých bílcích bych přece jen raději četla v kuchařkách
Máte fantasy svět? A mohla bych ho vidět?
Do fantasy světa jsme vhozeni rovnýma nohama a pracujeme s tím, co nám autorka naservíruje. Nutno říct, že to příběhu neubližuje a není vždy nutné předložit svět do nejmenších podrobností. Informace se k nám dostávají útržkovitě, postupně se dozvídáme střípky o politickém uspořádání a setkáváme se s některými kouzelnými stvořeními. Název Píseň oceli odkazuje ke kouzelnému meči, který možná komunikuje se svým nositelem, možná ne, víme jen, že funguje podobně jako Excalibur a vyplatí se jen tomu, kdo je mu hoden. Překvapivé je, že v celém příběhu hraje dost malou roli, je však možné, že se jeho tajemství budou věnovat následující díly. Přestože jsem s celkovou podobou textu nebyla naprosto spokojena, jsem zvědavá, jakým směrem se ubírá jeho pokračování. Oceňuji autorčinu hravost a vždy mě těší, když se mi dostane do rukou nový český fantasy román. Především hrdinská fantasy v našich končinách tolik zastoupená není.
Píseň oceli je jednodušší výpravný příběh stavěný na dynamice postav a úderných slovních přestřelkách. Autorka staví na archetypech a využívá kombinace několika známých příběhů. Příběh rychle odsýpá, postrádá však hloubku a až moc se inspiruje u jiných. Kniha působí jako soubor povídek a rozhodne jí sedne čtení na části, jinak hrozí, že začne působit repetitivně. Humor nemusí sednout každému, popisné části jsou naopak vystavěné skvěle.
Recenzi pro Gaming Professors napsala Tereza Nesvadbová.
