Kéž by všichni spisovatelé byly tak rychlí a kreativní jako česká autorka Michaela Merglová. Pod jejím perem vznikla během tří let celá třídílná sága tzv. Delavské trilogie, v níž se sukničkářský bard Minangar a drakobijec Cuchenan vydávají na své údajně zatím poslední dobrodružství. Autorka trilogie skvěle navázala na svá předchozí díla a ukazuje, že s každou knihou, již napíše, dává dohromady kvalitnější díla. Ostatně Píseň války je s jistotou to nejlepší, co jsme zatím od ní mohli přečíst, a pravděpodobně i tím nejlepším, co jsme od českých autorů fantasy za poslední roky mohli dostat do rukou.
Autor:
Vydavatel:
Svět:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Michaela Merglová
Epocha
Delava
656
černobílý
brožovaná
prosinec 2022
978-80-278-0010-8
první
Přímá návaznost na Píseň severu
Pokud neznáte předchozí díly, tedy Píseň oceli a Píseň severu, o hodně se ochudíte. Autorka pracuje se vztahy mezi postavami a vy si nějaké buď oblíbíte, nebo je nenávidíte. Alfou a omegou jsou bard Minangar a drakobijec Cuchenan, dva naprosto rozdílní kavalíři, kteří často svou podobností inklinují k dvojici Marigold a Geralt.
Třetí díl navazuje přímo na ten předchozí, k němuž vám musím dát takový rychlý brífink, tudíž varuji před spoilery. Na konci Písně severu se podařilo zrušit sňatek mezi princeznou Yasamin a princem Símiranem. Bohužel se situace jaksi zvrtla a slavný Cuchenan skončil na prahu života a smrti někde uprostřed lesa, kde si jej vzaly k sobě divoženky. Jeho přítel Minangar se nevzdává naděje, že by válečník mohl žít.
Píseň války začíná velice zprudka, když se skupina s bardem a několika dalšími muži vydává do hvozdů, kde chtějí svého přítele najít. Rusalky jsou nebezpečné protivnice a z jednoduchého hledání se stává pomalu boj o přežití. V úvodní knižní pasáži se autorka nebála vylíčit temný příběh a pracovat s ne zrovna pozitivními emocemi a já jsem z toho upřímně nadšený, protože přesně tohle jsem od Písně války potřeboval. Ne žádný sluníčkový sladký příběh, kde se dva škádlí, ale pořádnou temnotu a zoufalost, jaké konflikty přináší.
Zdroj: Epocha
Píseň války má opět více částí
Zatímco se ve spoustě knih setkáváme pravidelně s jedním velkým příběhem, zde, stejně jako v celé trilogii, je kniha rozdělena na několik částí, v nichž se odehrává co nejvíce na sebe navazujících příběhů, jež ovlivňují děj. Většina se sice točí kolem dvou hlavních postav, nicméně to neznamená, že si nebudete budovat vztahy s jinými.
Pán Raík opět nezklamal, z Oísena jsem měl osypky, Yasamin je mi stále sympatická (ač to nerad přiznávám) a ze Simírana, jehož jsem měl za malou fňuknu, se stal obrovský suverén. Postav je v knize opět hromada a jména se nemusí občas čtenáři přímo vrýt do paměti, nicméně o nich budete slyšet často, takže si k nim nějakou svou cestu najdete a bude vás zajímat, co se s nimi stane.
Michaele Merglové se totiž povedla jedna úžasná věc. Nejenže propojila trilogii, ale zároveň ukončila všechny dějové linie. Veškeré příběhy minulosti najednou dohání knižní přítomnost a především logika veškerých vyústění má hlavu a patu, což se ve fantasy dílech takového rozsahu opět stává jen jednou za čas. Povětšinou autor ukončí jen hlavní linku. Tady se dostáváme k ukončení ságy a za to patří opět autorce jeden velký dík.
Jediný mrtvý je tu Findrail, ta rozčvachtaná hromádka, co smrdí jako horkem puklá žába v kravinci, a když ho tu nechá, do rána se sem stáhnou všechna zvířata z okolí. A kdo ví, jestli by z těla vůbec něco zůstalo.“
Už to není, že co se škádlivá, se rádo mívá
V prvních knihách jsem si říkal, že mezi Minangarem a Cuchenanem je více než jen nejpevnější přátelství, ono i oslovení „zpěváčku“ mi to pravidelně napovídalo. Jejich škádlení a neustálé pošťuchování tohoto brouka v hlavě také úplně neumlčelo. Ve třetím díle je tu obrovská proměna vztahu hlavních hrdinů. Pouto těchto dvou je skutečně perfektně uděláno a upřímně, ani mezi Buzzem Rakeťákem a kovbojem Woodym není něco takového k nalezení.
I když pro vás může být Píseň války až moc temná, ještě jedna věc vyčnívá: autorka umí skutečně psát. Poutavě, rychle a svižně. Sice je místy kniha až zbytečně moc dlouhá a konec nabízí budoucí dobrodružství, přesto platí, že je Delavská trilogie uzavřena. Zůstal zde minimální náznak toho, že jednou bude pokračovat (ostatně v závěrečných slovech to autorka sama potvrzuje). Z jakéhokoliv jiného hlediska se jedná o vyzrálé dílo, jež je neuvěřitelně čtivé.
Co mně osobně vadí, je opět místy nadnesení humoru, při němž jsem se cítil jako u Disneyho. Vážný okamžik a najednou tam vtípek, jenž mi trošku rozhodí notu. Naopak oceňuji nádech hororu v první kapitole, kde jde opět vidět, že autorka se nebojí přecházet z temnějších zákoutí do těch světlejších.
Co asi potenciálního čtenáře odradí, je přes šest set stránek. Větší knižní obsah nemá moc lidí rádo, ale zde vás utěším. Kniha je rozdělena na sedm větších kapitol, a pokud je budete číst postupně, ani na chvilku vám nepřijde, že v rukách držíte natolik obsahovou knihu. Jasně, narazíte i na textovou vatu, ale není jí tolik a většinou si ji ani neuvědomujete. Příběh eskaluje kvalitním tempem a je to tak v pořádku.