Nová knižní série jménem Úmluva oceli od jednoho z nejznámějších současných autorů fantasy Anthonyho Ryana je tu s prvním dílem s názvem Vyvrhel. Nejenže autor ukazuje, jak se zlepšuje s každou knihou, ale zároveň dává jasně najevo, že onen menší neúspěch s trilogií Draconis Memoria hodil za hlavu. Nicméně jestli právě tato série zopakuje úspěch série Stínu krkavce, se ještě uvidí. U nás se můžete podívat na recenzi jeho povídkové knihy Písně temnoty, která vypráví příběhy vedlejších postav z tohoto světa. Stejně jako předchozí řadu, i tuto k nám přineslo nakladatelství Host, které poslední dobou vydává jednu fantasy pecku za druhou, viz Maková válka, Moc nebo Vládce džinů. Dost už řečí, pojďme se podívat na nový příběh.
Autor:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Anthony Ryan
Host
Tomáš Jeník
632
černobílý
pevná
říjen 2023
978-80-275-1775-6
první
Ahoj, já jsem Alwyn a přišel jsem si k vám hrát
V tomto příběhu se podíváme do království Albermaine a na nového hrdinu jménem Alwyn. Klučina narozený uprostřed občanské války a vyrůstající mezi zbojníky to od dětství neměl jednoduché, nicméně právě mezi zloději našel to, co hledá snad každý z nás – přátele a rodinu. Jak už to ale bývá, život není růžový a po zradě je načase, aby si našel nový životní směr. Začne tak sloužit v královské armádě pod velením Evadine Courlain, šlechtičny, již pronásledují vidění démonické apokalypsy. Jak se Alwyn rozhodne? Bude hrdina, či psanec?
Pokud Anthony Ryan umí někoho napsat, je to rozhodně hlavní mužský protagonista. Alwyn na první dobrou připomíná mého oblíbence Vélina al Sornu a jejich životní začátky jsou si svým způsobem podobné. Stejně tak Evadine připomíná inteligentní a krásnou princeznu/královnu Lyrnu al Nieren. Autor píše silné, schopné a reálné charaktery, které mají duši. Nejsou to jen postavičky běhající po mapě. Dokážete s nimi souznít, a to mi neskutečně imponuje. Stejně tak budou imponovat každému čtenáři, který nezná Ryanovu předchozí sérii. Ostatní postavy ději krásně sekundují, a i když žádná z nich extrémně nevyniká, rozhodně nedělají ostudu.
Nenápadným oslím můstkem se ale zase vrátím k Alwynovi a jeho knižnímu dospívání. Psanec, intelektuál, voják. Autor mu dává takovou noblesu a tvoří jej natolik dokonale nedokonalého, realistického a nechává ho růst před očima, že není možné jej neobdivovat. Z mladého naivního kluka nechává růst muže. Užíváte si vývoj charakteru jako málokde, a já si nemohu pomoci s přirovnáním, ale z Robina Hooda se mi zde pomalu místy stává Šerif z Nottinghamu mixlý s Ragnarem Lothbrokem závislým na bylinách.
„Pocit, že jsme vkročili do zlého snu, zesílil při pohledu na první mrtvé. U tuctu jsem je přestal počítat. Leželi na dláždění kluzkém krví, posekaní bez ohledu na věk a pohlaví. Někteří měli strašlivé rozšklebené rány po úderech seker, u jiných jsem si nevšiml žádného viditelného poranění, ale přesto masivně krváceli. Často jsem si říkal, že jsou historky o tom, jak ulicemi pleněného města teče krev proudem, nesmyslně přehnané, ale tu noc jsem to viděl na vlastní oči.“
Zdroj: Host
Vyvrhel je krásná temná próza
Překvapením pro mě byla ich-forma. Nebudu lhát, nejsem jejím největším fanouškem, navíc děl v této formě je minimum, ale rozhodně tím nechci zpochybňovat nějaké komplikace pro čtenáře, naopak. Díky tomu, že je děj vyprávěn Alwynovýma očima, vidíte přesně to, co on, a můžete skoro být i on. Netuším, jak dívky, ale pro každého kluka, který si už prošel pubertou, se stane hrdina nechci říct vzorem, ale spíše příjemnou připomínkou zmateného období puberty. Velmi mi zde připomíná Kvotha z Rothfussovy série Kronika Královraha, která nebude snad nikdy dokončena, podobně jako Píseň ledu a ohně.
Opět to zopakuji, autor umí psát a díky překladu Tomáše Jeníka si můžete užít, jak moc dobře. Alwyn totiž sám o sobě vypráví vcelku nezaujatě, nevinně, nezajímavě, jako kdyby se celý děj netočil pouze kolem něj. Zároveň je vržen do ošklivých událostí surového světa bez světla na konci tunelu, s touhou dostát vždy té nejlepší spravedlnosti, jež se nikdy nezavděčí všem. Nakonec jsou tu vrcholy knihy, za něž považuji bojové a akční scény. V momentě, kdy čtete o Alwynovi v první a druhé linii bojové vřavy, přemýšlíte, jestli se takhle cítili muži v Helmově žlebu, Jon Snow nebo 300 legendárních Sparťanů. Jestli ano, podělal bych se strachy. Neuvěřitelné! Zažít bitvu z pohledu hlavního hrdiny natolik brilantně popsanou. Smekám klobouček.
Zdroj: Host
Náboženství a magie jako téma
Má povinnost je ještě zmínit jednu podstatnou věc, která bude určitě jedním z hlavních témat v následujících dílech – náboženství. Současný kulturní trend určitého skepticismu a popíračství, či zlehčování především v západních kulturách, propojený s vírou v dobro a zlo s magií, se mi líbí a fascinuje mě. Jasně, občas se kvůli tomu narazí na nějakou tu hloupou vatu v textu, nicméně se nejedná o nic příšerného, co by se nedalo opomenout.
Nyní si dovolím ještě subjektivní okénko ve srovnání Vyvrhele s ostatními autorovými knihami. Pokud jste sérií nepolíbení, tyto řádky pro vás budou zbytečné. Četli-li jste předchozí díla, slyšte má slova. Ačkoliv to nemusí působit, přijde mi, že toto dílo je oproti příběhům s Vélinem trošku slabší a jemnější. Ubylo drsné brutality, ale přišlo větší zaměření na rozvoj charakteru. Není to špatně, to vůbec ne. Jen mi kniha neevokuje stejnou kvalitu jako Píseň krve, což mě trošku trápí.
Vyvrhel je skvělá kniha. Možná i řeknu, že se jedná o jednu z nejlepších fantasy, jakou jsem v poslední době četl. Bohužel pro mě ale znám autorova předchozí díla, a i když rozhodně dvě třetiny strčí do kapsy, stále autor nepřekonal svou úplně původní nerozšířenou trilogii. Nicméně se jedná o perfektně sepsaný počin, se skvělým vývojem charakterů, hromadou témat, zajímavými návrhy, úžasnými bojovými scénami i velmi dobře pojatou ich-formou. Zrada se očividně nikdy odpouštět nebude, ale aby spravedlnost byla, jaká má být, nemůže být očividně černobílá, a na to přichází i mladý Alwyn.
