Ti životem vystřízlivělí z nás by mohli tvrdit, že je život plný hořkosti a útrap, příležitostně ředěný sladkými a krásnými okamžiky. Upadnout do temné spirály negativismu proto není nic složitého. Ony veselé a šťastné chvíle nám mají ovšem připomínat, že stojí za to o ně bojovat, i když se bitva jeví předem prohraná. A mimo jiné právě o tomhle pojednává dánský oscarový snímek Chlast i jeho lokální adaptace s názvem Pod parou vzniklá jako česko-slovenská koprodukce.
Sladké jako vínečko (z Moravy)
Režie se chopil Rudolf Biermann figurující ve filmovém průmyslu primárně jako producent. Jeho nejnovější film je pak lokalizovanou verzí úspěšného snímku Thomase Vinterberga pojednávajícím o čtveřici vyhořelých učitelů, kteří se rozhodnou v praxi otestovat hypotézu, že člověk nejlépe funguje s hladinou alkoholu v krvi půl promile. Biermann pak Vinterbergův scénář upravuje a mírně otáčí jeho perspektivu, jelikož Pod parou se neocitají čtyři muži, nýbrž ženy.
Dějepisářka Martina si prochází krizí manželství i středního věku a její pracovní a životní optimismus už dávno vyprchal. Její mladší kolegyně Petra a Nikol si pak procházejí přechodovým obdobím, kdy nejsou životem ještě zcela zdrcené, zatímco Vlasta, tělocvikářka a nejstarší ze čtveřice, již všechny těžkosti nechala za sebou a s psychicky vyčerpávající realitou se vyrovnává skrze vtipkování. Po zahájení alkoholového experimentu v učitelkách poté o vodku obohacená káva ukrytá v termoskách probouzí jen to nejlepší. Zejména Martině se začne dařit, jelikož to vypadá, že by mohla zachránit jak svoje místo učitelky dějepisu maturitního ročníku, tak své vyhaslé manželství.
Přibližně první polovina filmu má tedy pozitivnější vyznění. Postavám se daří, experiment pokračuje a alkoholu přibývá. Atmosféru pak podtrhává hudba, kdy v několika případech Biermann výrazněji využívá aspekt adaptace a do snímku zakomponovává české skladby. Kromě třeba písně Svaz českých bohémů od skupiny Wohnout, jež zazněla už v traileru na film, dojde i na shrnující montáž doprovázenou Smetanovou Vltavou. Dále film hojně využívá romantické reálie jihomoravského Mikulova, jmenovitě prostory místního gymnázia a jeho okolí. Obohacení kompilace opilých politiků, na kterou dojde asi tak v polovině pijáckého experimentu, o ty naše české a slovenské bylo pak už jen logickým, ale vítaným krokem.
Zdroj: CinemArt
Tvrdé jako vodka (z Prostějova)
Jenže stejně jako v životě, i v případě Pod parou nakonec dojde na ty těžkosti. Kromě té nejzásadnější změny (přehození pohlaví hlavních postav) se Biermannův film od svého dánského předobrazu až tolik neliší. Pozměňuje spíše dílčí situace a dělá aktuálnější společenské narážky, díky čemuž je sice solidní a věrnou adaptací, ale zároveň tím odebírá autorům literární kredit, jelikož to nebyli oni, kdo přišli s takto funkčním scénářem.
Respektive většinu času funkčním. Bohužel se najde několik momentů, v nichž Pod parou za Chlastem zaostává. Postavy jsou totiž, převážně díky skvělým výkonům jejich představitelek, funkční spíše jednotlivě. Vůči sobě navzájem mají překvapivě málo interakcí, které by vzájemně odhalovaly jejich charaktery. Tento problém se týká primárně Petry a Nikol, protože film věnuje více prostoru Martině a Vlastě a nejvíce těží z hereckého talentu Hany Vagnerové a Zuzany Bydžovské. Zatímco Vágnerová ztvárňuje zkroušenou čtyřicátnici vnímající alkohol jako možnost celkového zlepšení svého života, Vlasta Zuzany Bydžovské, skrývající se za maskou jízlivého humoru, bere alkohol jako záminku k udržování své fasády životního nadhledu. Obě postavy si tak výborně kontrastují, čímž však ubývá prostoru pro Petru, kterou zahrála Judit Pecháček spoléhající na své herectví očima, a Nikol, jejíž postava sázela na mladické charisma, jímž ovšem představitelka Alžbeta Ferencová na plátně skutečně disponovala. Celková dynamika čtveřice je tak určována především alkoholickým opojením, a ne jejich dílčími osobnostmi. To by ale bylo možné vytknout i originálu.
Zdroj: CinemArt
V jedné příběhově poměrně zásadní věci se však Pod parou od Chlastu skutečně liší. Tomuto jinak omezujícímu srovnání se už nedá moc vyhnout, neboť vysvětluje, proč závěr Biermannova filmu nepůsobí tak silně jako konec původní dánské verze. Chlast totiž završuje své vyprávění hořkosladce, kdežto Pod parou spíše jen hořce. Ano, oba snímky končí oslavou maturantů, osvobozujícím jazz baletovým tancem hlavní postavy a příslibem záchrany rozpadajícího se manželství. Jenže v případě Pod parou ona poslední rovina postrádá nějaký sladší nádech. Vztah Martiny a jejího manžela Pavla je až na jednu výjimku velmi chladný, rozvířený jen bublinkami hádek. Když si pak postavy na konci skrze zprávy sdělují „Chybíš mi“, divák se zdráhá tomu uvěřit. Chlast se tomuto neduhu vyhýbá jednoduše tak, že obsahuje ještě jeden dodatečný dialog, v němž učitel Martin vyjadřuje před svojí ženou Anikou lítost nad stavem jejich manželství a prosebně žádá o šanci jej zachránit.
Zůstává otázkou, proč danou scénu Biermann vypustil. Snad proto, aby nepodkopával ono rozhodnutí vyměnit mužské postavy za ženské. Možná jemu či scenáristovi Romanu Olekšákovi přišlo, že by pak Martina působila až moc zoufale a zlomeně, nedej bože uboze. Vynecháním tak klíčového dialogu ale dali tvůrci za vznik střetu s originálem tvrdému jako ten alkohol, okolo jehož účinku se točí celý děj, jelikož Chlast krom ostatního pojednává i o mužské zranitelnosti a chatrnosti maskulinní masky.
Pod parou je relativně důslednou, ale i adekvátně lokalizovanou adaptací dánského Chlastu. Zdařile balancuje mezi komedií a tragickým dramatem, byť se příležitostně přiklání spíše k tomu druhému. Excelentní herecké výkony, emotivní doprovodnou hudbu a celkově působivé zakončení však shazují nevěrohodné emoce spojené s manželstvím hlavní postavy a malá tvůrčí originalita.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Jiří Kašpárek.
