Když se řekne Ninja Gaiden, většina mladších hráčů si asi vybaví brutálně těžkou mlátičku z pohledu třetí osoby, jejíž první díl vyšel v roce 2004. Série ale sahá mnohem dál do minulosti. Úplně první díl vyšel už v roce 1989 na, tehdy již končící, NES. Už tenkrát se hra vyznačovala extrémní obtížností, ale pozornost hráčů zaujala hlavně velký důrazem na příběh, což byla na poměry konzolových skákaček z osmdesátých let nevídaná věc. Úspěch zaznamenal takový, že vznikla celá trilogie, která byla završena v roce 1991. Ninja Gaiden: Ragebound navazuje na původní trilogii po více jak třiceti letech. Až tak velcí jsme nostalgici, že nás to pořád zajímá.
Příběh Ninja Gaiden: Ragebound začíná tím, že hrdina předchozích dobrodružství Ryu Hayabusa opouští vesnici Hayabusa a odjíždí do Ameriky, aby splnil vůli svého otce. Během jeho nepřítomnosti se z čista jasna prolomí bariéra mezi světem lidí a démonů a na vesnici se vrhne horda krvelačných příšer, kteří ničí vše, na co přijdou. Postaví se jim mladý ninja Kenji Mozu, který je žákem Ryu Hayabusy. V beznadějné situaci je nucen odložit staleté nepřátelství s Klanem Černých Pavouků a spojit se s nimi. Spojení duší je zakázaná síla, ale Kenji věří, že je to jediný možný způsob, jak porazit pána démonů a zachránit svět.
Jednoduché ovládání nade vše
Ninja Gaiden: Ragebound je 2D akční plošinovka a představitel retro grafického stylu pixel art. Co bylo na začátku devadesátek nutnost kvůli dobovému hardwaru je dneska moderní trend. Sice by hra, v dnešní době, mohla být hezčí, vyhlazenější a plynulejší, ale retro maniaci si přejí pixely, za které jsou ochotni platit. Zdánlivě ani ovládání příliš nepokročilo. Na útok si musíte vystačit s jedním tlačítkem. ‚,Co budu celou hru dělat s jedním tlačítkem?‘‘ Ptal jsem se pro sebe. Naštěstí to byla lichá obava. Hra s tutoriálem nikam nespěchá a hráči zvolna ukazuje všechny finesy, které ovládání umožňuje.
Tlačítko pro útok lze kombinovat s pohybovými kurzory a nepřítele zraňují i kotouly ve výskoku. Zároveň je to jedna z forem vykrytí nepřátelského útoku. K dispozici máte ještě přízemní kotouly, přičemž na sebe může všechno plynule navazovat a svádí k vytváření jednoduchých komb. Navíc, vaší součástí bude i druhá postava Kumori, která umí házet dýky. Ovládacích prvků sice moc není, ale v neustávající zběsilé řeži toho ani víc potřeba není. Zbytečně moc prvků by jen překáželo a Ninja Gaiden: Ragebound ukazuje, že v jednoduchosti je zábava.
Zdroj: Dotemu
Brutální, ale férová obtížnost
Série Ninja Gaiden se vždycky vyznačovala vysokou obtížností a v Ninja Gaiden: Ragebound tomu není jinak. Hra po hráči vyžaduje maximální preciznost, které je možné dosáhnout jedině díky dokonale zvládnutému ovládání. Skákací pasáže vypadají na první pohled hrozivě, ale jsou postavené rytmicky a rozhodně se u nich nevyplatí na něco čekat. U bossů se budete učit jejich pohyby a pilovat taktiku. Smrt u nich není tragédie, ale možnost poučit se do příště. Po smrti se hra okamžitě načte a objevíte se těsně před soubojem, takže nic zbytečně nerozptyluje pozornost.
Hratelnost je rychlá, zběsilá a náročná. Musím se přiznat, že několikrát jsem měl velkou krizi, kdy jsem chtěl s hrou praštit. Vyplatilo se mi vydržet a pomalu se učit taktiku, protože každé zdolání bosse mi vlilo novou energii do žil. Ragebound má skvělou dynamiku, spád a obtížnost se plynule zvyšuje. Jak mě svého času odradil původní Demon´s Souls od jakýchkoliv dalších soulsovek (už u druhého bosse), Ninja Gaiden: Ragebound zase tak velké trápení není. Bez přestávek se to ale neobejde. Bossové jsou čím dál častější, náročnější a nervy jen jedny.
Souboje s nimi si můžete ulehčit nákupem a správným výběrem bonusů. Bonusy a pomyslnou herní měnu získáte buď nalezením tajných míst nebo přiznanými vedlejšími odbočkami, které ale někdy nabízejí dosti obtížné až frustrující skákací pasáže. Nejsou povinné, ale kdo se toho nebojí a všechny bonusy vysbírá, může si hodně pomoci v pozdějších fázích hry. Do jednotlivých úrovní se lze libovolně vracet. Nápad, který není k zahození, protože někdy funguje jako vítané rozptýlení při návalu frustrace.
Zdroj: Dotemu
Akční hudba a retro vizuál
Ninja Gaiden: Ragebound obsahuje rychlou akční hudbu. Vlastně jsem měl pocit jako kdybych se vrátil zpátky v čase, když jsem na začátku roku hrál Ys Memoire: The Oath in Felghana, kde je hodně podobná hudba. Rychlý, technický a melodický metal mi zpočátku do hry vůbec nesedl a rušil mě v soustředění tak, že hlasitost musela jít výrazně doleva. Nemluvě o tom, že do zdejšího zasazení se elektrické kytary příliš nehodí. Hra se ale postupně zrychluje a já pochopil, proč je hudba rychlá. Chápu, že atmosféra jako z osmdesátek musí být, ale vynález adaptivní hudby už předvedl Loom v roce 1990. Proč by jí nemohla předvést pixelová hra z roku 2025? Stejně tak by mohla obsahovat i dabing, který by atmosféře určitě pomohl.
Grafická stránka Ninja Gaiden: Ragebound je těžké retro. Nejrůznější plošinky, překážky, postavičky a nepřátelé jsou hezky vymodelované a velké. Na jednu obrazovku se jich moc nevejde, ale paralaxní scrolling naštěstí funguje. Hra je rozsekaná do krátkých akčních sekvencí a díky tomu se dají nejrůznější nástrahy dobře zapamatovat hned na první dobrou. Důležité je, že grafika je svižná a netrpí zdlouhavostí, která srážela dolů podobného představitele žánru Beyond the Ice Palace II. Na pixelové poměry jsou démoni, ostatní rozpohybované postavy nebo stacionární zbraně hezky vymodelované.
Zdroj: Dotemu
Ninja Gaiden: Ragebound je hodně obtížná a perfektně vybalancovaná pixel artová 2D plošinovka. Pokud máte žánr akčních hopsaček rádi a vysoká obtížnost je to, co hledáte, Ragebound je skvělá volba. Pokud u her hledáte hlavně odpočinek, tak radši ruce pryč. U každého bosse necháte dost času na trénink a hodně smrtí. Nic pro netrpělivé povahy. Samotného mě to často zmáhá a musím si dávat i vícedenní pauzy. Ragebound je intenzivní hra, která nabízí velký pocit uspokojení při skolení jakéhokoliv bosse.
