Víte, jednou za čas se ať už jako hráč, nebo pozorovatel streamu setkám se hrou, která je šílená. A nemyslím teď šílená ve smyslu těžká, hodně dobře graficky zpracovaná nebo šílená v tom, co všechno si dovolí. Myslím tím absolutní nelogičnost a absurditu celého jejího vesmíru. Zkrátka takový ten pocit, že jste museli přebrat, když jste svědkem toho, co se v ní děje. Takhle nějak jsem se cítila, když jsem hrála hru A Pizza Delivery. Jedná se o krátkou, atmosférickou hru, která slibuje skoro až meditativní obsah, zatímco v ní budete rozvážet pizzu. Jejím vývojářem je Eric Osuna a vyšla u Dolores Entertainment, konkrétně 7. listopadu tohoto roku.
Příběh rozcuchané B
Zapnula jsem, viděla jsem… a nadšená jsem v úvodu nebyla. Hned v první scéně čelíte jakési zvláštní chodbě, která ve vás vyvolává všechno, jen ne pozitiva, a tak trochu se čeká, co budete dělat. Seznam úkolů nečekejte. Hra vás hodila do vody a sami se musíte naučit plavat. A nejlépe i pochopit, o čem že to všechno vlastně je.
Trochu vám to usnadním, ale zase ne moc. Hrajete za roztomilou a pořádně rozcuchanou dívku, která se v podivném světě, ve kterém se zničehonic objevila, představuje jenom jako B. Jak se na místo dostala, proč, jestli jde o svět reálný, kdo jí pořád volá, nevíme. (Víme jenom to, že se jedná o jejího šéfa Earla). Nevíme toho moc ani o ní samotné, jen to, že pro Earla rozváží pizzu a asi už toho má plné zuby.
Lépe tento příběh popsat nemohu. Během hry vlastně doručujete pizzu v krabici se zeleným okrajem, přičemž z krabice s okrajem červeným můžete rozdávat pizzu komukoli, na koho narazíte. A tak s B nasednete na skútr, rozjedete se a… ejhle. Lokace, kterými musíte projít, abyste splnili svůj úkol, vás dál nepustí zadarmo. Musíte tak řešit různé puzzle, interagovat s okolím i lidmi a dozvědět se něco o sobě i ostatních.
Svět naplněný bizárem až po okraj
Hra na mě působila dojmem, že chce vytvořit iluzi snu. A nemyslím tím krásné, mírumilovné snové prostředí, kde je všechno dokonalé a perfektní. Ne, přesně naopak. Jedná se o takový ten sen, ze kterého vám jde hlava kolem, sotva se probudíte. Sen, ve kterém běžíte a běžíte a nikam se nemůžete dostat, až se přenesete úplně někam jinam. Sen, ve kterém jsou prázdné ulice bez lidí, desítky dveří, kterými se nedá nikam dostat, sen, ve kterém se s vámi všechno točí a nic nedává smysl. A přesně takové jsou lokace v A Pizza Delivery.
Kromě toho, že jsou bizarní a snové a dějí se v nich velice zvláštní a nelogické věci, jejich vizuální stránka ve vás vyvolá širokou škálu pocitů. Ke grafice jako takové se vyjádřím později, ale musím uznat, že každé místo mě těšilo a svíralo úzkostí zároveň, nadchlo a přimělo se na chvíli zastavit, abych mohla dohlédnout na obzor, jehož grafické zpracování celou hru nese na bedrech.
Zároveň hru naplňují zvláštní události a zajímavé plot twisty. Obsahuje i prvky miniher (spíše než minihry jako takové) a někdy dá vašemu mozku trochu zabrat. Ale zase ne moc. Pizza, kterou nesete, totiž nesmí zmoknout. A abyste ji tak mohli někomu donést, musíte vykonat drobné úkoly, které zajistí, že pizza zůstane v suchu. A i tyhle puzzle a miniherní prvky vlastně působí dost bizarním dojmem. Nikdy mě nenapadlo, kolik věcí se dá ovládat jednou a tou samou pákou!
Hlubší stránka pizzového dobrodružství
Asi si říkáte, jak je možné, že hra o rozvozu pizzy ve vás má vyvolat atmosférický prožitek. Ono to totiž opravdu není tolik o té donášce pizzy, jako o objevování světa a B samotné. Od začátku je patrné, že B něčeho ve svém životě lituje a není vše takové, jaké by chtěla. Třebaže to neřekne nahlas, z jejích rozhovorů s postavami je to zřejmé. Postupně se dozvíte i o věcech, které ji trápí (byť v drobných náznacích). A podobně je na tom i zbytek postav. Všechny se zdají něčím poničené a hlavně apatické. Stojí ve světě na jednom místě a možná, že právě setkání s B je to, co potřebují.
Po cestě nacházíte sběratelské předměty různého druhu. Od malých hracích skříněk přes kompas až po dětský dudlík. B nalezení těchto předmětů komentuje a z útržků je tak možné si vyskládat větší obraz. Zároveň věci, které nachází, jsou – nebo spíše kdysi byly – její nebo někoho, koho zná. Asi není náhoda, že v prostředí snového charakteru nachází vlastní vzpomínky.
Kromě toho je tu ale ještě jeden příběh, který se hrou táhne jako pověstná červená nit. A to je příběh poslíčka s pizzou, jenž byl v tomto světě před vámi. Bez dalších spoilerů si řekněme, že nacházet jeho deníkové záznamy dodávalo místy hře až hororové napětí.
Není všechno zlato, co se třpytí
Na hře je samozřejmě poznat, že je nezávislá, pracovalo na ní málo lidí a nemá přehnaně velké ambice. Jedná se o jakousi malou jednohubku, která si vás buď získá, nebo si ji za týden nebudete pamatovat.
Místy mě to hlavní, co hra slibuje, tedy grafika s atmosférickým rozsahem, nadchla. Jindy vůbec. Je sice krásné, že na obzoru se rýsuje úžasně vyvedená polární záře nebo lopatky větrných elektráren, ale k čemu vám to je, když postavy působí jako začátečnický pokus v Blenderu, detailně vyvedené předměty se mísí s absolutně neupravenými kvádry bez stínování a vstup do každého prostoru, kam se nemůžete dostat, uzavírá neumně vyvedený balvan? A teď se bavíme i o okrajích lokací. Někdy vás totiž zastaví voda, ale většinou to bude prostá holá zeď nebo právě balvan. A já bych přísahala, že pro něj existuje jeden jediný model.
Drobné, ale otravné zádrhely
Co se týče hratelnosti, to, co mě neskutečně vytáčelo, byla kamera. Hrála jsem si s jejím nastavením skoro pořád, ale stejně to nebylo ono. V nevhodných momentech se mi pohled různě přetáčel a nakláněl, místy se kamera sama oddálila pro kýžený efekt v příběhu, ale už se jaksi nevrátila sama zpátky. Než si uvědomíte, že ji zase můžete upravit, klidně najedete se skútrem do betonové zdi. Nebo padajícího vlaku…
Vyjma kamery se hratelnost na PC dala v pořádku zvládnout. Je otázka, zda by pro mě byla snazší s ovladačem, nicméně si nestěžuji. Snad že ovládání místy působilo neintuitivně, například nechápu používání Ctrl v momentě, kdy tolik ostatních kláves zůstává nevyužitých. Zároveň mě velice bavila jízda na skútru, avšak vybrat s ním zatáčku byla osobní výzva.
Drobné glitche hry, jako byl například průchod zdí nebo pizza zasekávající se na dopravním pásu, bych ponechala stranou. Hrála jsem beta verzi a je možné, že vývojáři ještě leccos upravili. Mrzí mě však, jak zajímavý počin A Pizza Delivery je a jak moc by potřeboval místy dopilovat s trochou více řemeslné práce. Ono totiž fantazie všechno nezachrání.
Co se zvukové stránky týče, postavy místo dabingu někdy dělají zvláštní pazvuky, ale zbytek audia a hlavně soundtrack je velice ucházející. Příjemně naladí a pasuje k prostředí a záměru hry.
Poslední poznámka – zdá se mi, že hra se mohla ještě trochu více natáhnout. Konec přišel trochu zničehonic a nejsem si jistá, že na takovém omezeném prostoru hra mohla předat všechno, co nabízí.
A Pizza Delivery je zajímavý nezávislý počin, který oplývá neotřelou fantazií a hrou na snový, nelogický svět. Chce vám ze sebe něco předat, moc po tom touží, ale je dost pravděpodobné, že to nedokáže. I přes technické zádrhely a kvalitativně rozkolísanou grafiku stojí za ten krátký čas, po který ji budete hrát. Za víc ovšem ne a to je strašná škoda, protože mě příběh o B a rozvážení pizzy ve snovém světě opravdu zaujal. Hra by si zkrátka zasloužila více péče, ať už jsou její ambice jakékoli.
