Příležitostný hráč, který si tituly vybírá velmi selektivně. Baží po kvalitních příbězích zkombinovaných s perfektními mechanikami, a proto je Sekiro: Shadows Die Twice jednou z jeho srdcovek. Vždy ale dával přednost jednostrannější formě kontaktu s audiovizuálním uměním – filmům. Láska k nim ho dokonce dovedla ke studiu filmové vědy, kde naplno zakusil krásy i méně známých kinematografií z různých koutů světa. Vždy se však rád vrátí ke starému dobrému mainstreamu, ať už jím je téměř cokoliv.
Netflix už několik let nemá zrovna nejlepší pověst, zejména přijde-li řeč na jeho adaptace. Zaklínač je pak jedním z těch seriálů, které tuto pověst definitivně potvrdily. Otřesná rozhodnutí činit naprosto nesmyslné změny oproti knižní předloze, nepochopení fundamentálních (ideologických) principů Sapkowského děl, kontroverzní obsazení, vztah hlavních tvůrců k původní látce… To vše vedlo k upadajícímu zájmu diváků, odchodu […]
Historické adaptace sázející na velkolepou výpravu bývají dnes poměrně nevděčným žánrem. Přitom to ještě není tak dávno, kdy se kdejaký film zasazený do starověku, středověku či novověku těšil divácké oblibě.
Odpovědět na tuto otázku není vůbec jednoduché. Záleží totiž, kdo se vlastně ptá, a co přesně má být to „ono“. Řada fanoušků se na tento seriál totiž dívá poslední roky čím dál více kriticky a názorové nůžky se rozevírají snad ještě více než ty sociální.
Úspěch japonským anime závidí kdejaká západní produkční společnost, o tom nemůže být pochyb, zvlášť když klasická 2D animace již před lety ustoupila do pozadí a mainstreamová studia se soustředí výhradně na počítačovou CGI animaci určenou rodinám a dětem.
Herecký představitel Gimliho z Pána prstenů, John Rhys-Davies, má v plánu za necelé tři týdny přijet do Prahy. A důvody jeho návštěvy jsou hned dva. Jedním je akce Meet & Greet naplánovaná na 21. září a pořádaná řetězcem multikin CinemaCity v metropoli Zličín.
Někteří režiséři natočí jen několik snímků a na vrcholu svých tvůrčích sil se rozhodnou skončit. Třeba takový Quentin Tarantino se zjevně do realizace svého desátého filmu příliš nežene, zvlášť když dle jeho slov byl pro filmy rok 2019 rokem posledním.
Wes Anderson je režisér se specifickým stylem. Estetiku jeho filmů mnozí popisují jako na hranici komerčního mainstreamu a umělecké produkce. Andersonovy snímky totiž kloubí aspekty obou těchto prostředí: známí herci, mnohdy praštěné komediální zápletky plné suchého humoru a ztřeštěná akce jsou podávány specifickou artovou formou.
Fanoušci FromSoftwaru či dalších soulslike záležitostí si mohou stěžovat na ledacos, ale na nedostatek obsahu to zpravidla nebývá (není-li samozřejmě řeč o Bloodbornu a jeho verzi pro počítače či přímo pokračování).
Ti životem vystřízlivělí z nás by mohli tvrdit, že je život plný hořkosti a útrap, příležitostně ředěný sladkými a krásnými okamžiky. Upadnout do temné spirály negativismu proto není nic složitého.
Z plátna karlovarského filmového festivalu rovnou na plátna obyčejných kin zamířil nový český snímek Sbormistr pojednávající o osobním dramatu uvnitř dívčího pěveckého sboru. Ačkoliv se jedná o režijně vydařený film, chybí mu pro dané téma poměrně klíčová schopnost nějak výrazněji zasáhnout diváky.
Ať už jste filmovými fajnšmekry, běžnými fanoušky či jen příležitostnými diváky, existence této rozbíhající se série vám nejspíš neunikla. Tuto pouť po magickém měsíci Pandoře započal režisér James Cameron už v roce 2009, kdy jeho Avatar díky masivnímu nasazení v čerstvě digitalizovaných kinech, formátu 3D a následně několika znovuuvedením utržil neuvěřitelné necelé tři miliardy dolarů.
Jméno Francise Forda Coppoly rezonuje ve filmovém průmyslu velmi výrazně, a to nejen v tom americkém. Tento proslulý režisér patřil spolu s např. Georgem Lucasem či Stevenem Spielbergem v 70. letech mezi tvůrce nového Hollywoodu.
