Když v roce 2019 vstoupil do herního světa Death Stranding, nebylo to jen vydání hry, byla to událost. Hideo Kodžima, herní designér s pověstí mistra tajemna, opět posunul hranice toho, co může hra být. Ačkoli „filmový“ přístup, pomalé tempo a pošťácké mechaniky vyvolaly bouři názorů, jedno bylo jasné. Tato hra není pro každého, ale byť měla ostré hrany, byla nádherně podmanivá. Death Stranding nebylo o tom, co děláte, ale jak se cítíte, když to děláte. Teď, o šest let později, je před námi pokračování s názvem Death Stranding 2: On The Beach.
Ze stejného důvodu se znovu setkáváme se Samem Bridgesem tichým, ale odhodlaným mužem, který věří, že spojuje roztrhaný svět. Jenže tentokrát už nejde jen o Spojené státy. Tentokrát je to celý kontinent. Austrálie, která potřebuje pomoc. Otázka zní, jestli se z druhého dílu stane jen další přehlídka známých mechanik, nebo jestli Kojima Productions opět zatřese světem tím, že ukáže něco, co jinde neuvidíte.
Emocionální houpačka plná dehtu a tajemna
Děj Death Stranding 2: On The Beach začíná těsně po událostech jedničky. Sam Bridges, zocelený putováním tím nevlídným světem, se nyní vydává do Austrálie. Kvůli podobným důvodům jako dřív, tedy spojit izolované komunity, doručit zásilky a obnovit chirální síť. Kdo první díl nezná, bude možná zmatený. Ale i ti, kdo jedničku nehráli, se mohou těšit ze skromného shrnutí ve formě ilustrované prezentace. Nejde o úplně kompletní přehled, ale zásadní motivace postav a důležité události z minulosti vám umožní vstoupit do příběhu. Tohle stačí, abyste se necítili úplně zmateni.
První hodiny se odehrávají v Mexiku jako jakýsi rozsáhlý prolog. Je to tutoriál, ale také možnost zvyknout si na nové prostředí, mechaniky a situace. Naučíte se plánovat cesty, využívat počasí a lépe ovládat vybavení. Prolog graduje dramatickým zvratem, který vás zvedne ze židle, některé možná rozpláče a připraví na hlavní část. Ta se mimochodem odehrává v prostředí, které může působit povědomě, ale i s odlišnými geografickými prvky. Ačkoli z dálky může Austrálie připomínat USA, zejména struktura základen posledních přeživších, vertikální skladba terénu, odlišná bohatá fauna a rozdílné podnebí dávají nádech nového světa.
Příběh se opět nesnaží být mainstreamovým blockbusterem. Kodžima vládne estetikou symbolů. Pláže, dehtové stopy, nadpřirozené jevy, to všechno tady najdete. Přesto je tentokrát vypravěčství kompaktnější. Dialogy i cutscény jsou navíc výrazně lépe strukturované. V předchozí hře se mohlo zdát, že vám chybí kontext. Tady vám postavy rekapitulují motivace, vysvětlují souvislosti a usnadňují orientaci i novým hráčům. Přibyla rozsáhlá encyklopedie s termíny, kterou ocení nejen nadšenci, ale také oportunisté, kteří hledají rychlý přehled. Oceňuji, že se i v symbolice dá najít více srozumitelnosti, aniž by se ztratila poetika, která Kodžimovy hry proslavila.
Nové postavy přinášejí svěží vlnu emocí. Fragile už není jen stín z minulosti. Je silnější, rozhodnější, ale pořád křehká. Tarman je sebevědomý kapitán s výraznou osobností. Rainy se tajemně objevuje s jedním z nejpůsobivějších talentů a bolestným i povznášejícím příběhem. Tomorrow (Elle Fanning) zase nabízí moment, který dohání hráče k slzám svým emocionálním nábojem. A Dollman, rozechvělá malá postava s velkým významem, vás bude doprovázet až do posledního brodu. Každý z herců exceluje, dabing je uvěřitelný a cutscény mají kameru, u které chcete zastavit čas. Nechybí střídání dramatických okamžiků s někdy až ujetým humorem.
Za velkou změnu můžeme označit skutečnost, že se hráč konečně necítí tak úplně sám. Zvýšení počtu vedlejších postav, více interakcí s nimi a neustálé pronásledování lodi s vaší posádkou dává pocit, že se stále máte na koho obrátit a kam se vracet. Do velké míry jsou právě tohle části, které Death Stranding 2: On The Beach zachraňují od toho, abychom si řekli, že tu máme jen obyčejné vylepšené pokračování.
Nezapomenout si zabalit dostatek žebříků, ale tentokrát i munice
Základní stavební kámen hry se nijak nemění. Stále budete chodit od základny k základně s naloženým nákladem na vašich zádech, později na korbě nějakého vozidla, a postupně připojovat do sítě celý kontinent. Mezitím budete přijímat další zakázky, hledat ztracené balíčky nebo nově plnit žádosti o pomoc i mimo základny. Za všechny činnosti získáváte popularitu a hodnocení vlastní kurýrské práce. K tomu se budete podílet na zvelebování již připojených oblastí tím, že pro sebe a ostatní hráče budete stavět nejrůznější stavby, jako je nová silnice, dobíjecí stanice, deštníky proti čarodešti nebo bezpečnostní věže.
Na základnách si můžete doplnit zásoby o nové nástroje, ať už se jedná o žebříky, kotvy či balíčky krve. Za zvyšování popularity se dostanete k novým schématům a na batoh si budete moci přidělat další přihrádky na munici i granáty nebo si nechat vyrobit nějaké vozidlo. V tomto novém putování také dostaly více prostoru zbraně, jelikož svět je plný agresivnějších banditů a různých VV, které jsou více nepřátelské a hlavně silnější.
Mně osobně přišlo překonávání terénu jednodušší. Sama již nerozhodí jen tak nějaké škobrtnutí o kámen a není takový problém přebrodit malou říčku. Na druhou stranu se zvýšily rozmary počasí a zemětřesení, sesuv půdy zde proto vůbec není cizí. Z vyprahlé pouště se z ničeho nic stanou rozvodněné řeky, stejně tak vám písečná bouře může zhoršit viditelnost.
Decima vás opět vtahuje
O technickém zpracování by šlo napsat vlastní kapitolu. Engine Decima ukazuje, že konzolové AAA hry se mohou rovnat s vizuálním zážitkem počítačových pecek. Austrálie má barevnou škálu, která vás přenese z pouště do zasněžených hor a do kapradím zarostlé buše. Někdy je vám smutno, jindy jste okouzleni.
Na PS5 hra nabízí dva režimy výkonu a kvality. V režimu výkonu se sníží upscaler, ale zachová se stabilní snímková frekvence. Nabídne plynulý zážitek i v otevřeném světě s minimem glitchů nebo poklesu FPS. V režimu kvality dosáhnete vyššího rozlišení, ale může dojít k drobným kompromisům v detekci textur na dálku. Hratelnost je však konzistentní. Více si všímám toho, že pohyb postavy je plynulejší než v jedničce a ovládání je intuitivnější.
Když soundtrack rozezní krajinu
Málo her používá hudbu tak zásadně jako Death Stranding 2: On The Beach. Znáte ten pocit, když slyšíte melodii v konkrétním momentě a máte chuť zastavit hru, abyste si ten pocit mohli užívat věčně? Stejně výrazně to funguje i zde. Výběr skladeb opět připomíná festival pro milovníky ambientu a emotivní elektroniky. Zvuk kroků na kameni, vítr, kapky deště, vše působí ohromně. V Death Stranding je zvuková kulisa stejně významná jako obrazový design. Za zvuku skladeb a při pohledu na západ slunce máte pocit, že tenhle titul je trochu jako meditace.
Death Stranding 2: On The Beach není revoluce, ale brilantní vývoj. Přináší to, co jste milovali na prvním dílu – příběhy, symboliku, atmosféru – a podařilo se mu vylepšit hratelnost i uživatelský komfort. Zůstává ta „kurýrská meditace“, ale tentokrát s širším kontextem, novými postavami a opravdovými emocemi. Jako fanoušek dostanete opět silný zážitek. Pokud zde hledáte dynamickou akční jízdu, možná vám bude chybět víc adrenalinu. I tak je Death Stranding 2: On The Beach důstojným pokračováním, které Kodžimovu vizi posouvá dál i bez překvapení.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Matěj Pejsar.
